ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1749.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1749/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K. B., a 2) R. B., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 75/2005, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. března 2006, č. j. 13 Co 16/2006 - 171, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.219,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit byt o třech pokojích, kuchyni a příslušenství č. 997/3 v domě čp. 996, 997 v P. Žalobu odůvodnil zejména tím, že předmětný byt nabyl kupní smlouvou uzavřenou se žalovanými dne
28. 11. 2003 s účinky vkladu ke dni 3. 12. 2003, ti ho však ani přes opakované výzvy nevyklidili a byt užívají bez právního důvodu.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 8. 9. 2005, č. j. 20 C 75/2005 - 139, uložil žalovaným povinnost vyklidit označený byt, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem předmětného bytu (a spoluvlastnického podílu na nemovitostech) na základě kupní smlouvy, kterou se žalovanými jako prodávajícími uzavřel, v níž kupní cena byla dohodnuta ve výši 900.000,- Kč. Tuto smlouvu soud posoudil jako platný právní úkon a nepřisvědčil námitkám žalovaných, že smlouva je absolutně neplatná podle §37 odst. 1 obč. zák. z důvodu neurčitosti předmětu koupě, relativně neplatná podle §40a a §145 obč. zák. jednak proto, že druhá žalovaná nedala s převodem vlastnictví k bytu souhlas, a dále proto, že ji první žalovaný uzavřel v omylu, a že žalovaní po právu od této smlouvy odstoupili pro nezaplacení kupní ceny kupujícím. Z obsahu této smlouvy vyplývá, že byt, budova, v němž se nachází, i pozemky, na nichž je dům postaven, jsou označeny dostatečným způsobem tak, aby nemohlo dojít k záměně s jinými budovami a bytovými jednotkami, které se nacházejí ve stejném katastrálním území, ale v jiné části obce (budova je označena i adresou), přičemž smlouva je prakticky obsahově totožná se smlouvou, na základě které ji do vlastnictví nabyli žalovaní od města P. Pokud jde o spoluvlastnický podíl na nemovitostech, vycházel soud z ust. §8 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb., z nějž vyplývá, že s převodem jednotky je spojen i převod spoluvlastnického podílu na pozemku pod budovou a na společných částech budovy. Dále dovodil, že bylo-li v řízení prokázáno, že druhá žalovaná udělila prvnímu žalovanému dne 28. 11. 2003 plnou moc (v šesti vyhotoveních) k prodeji bytu a ke všem právním úkonům spojeným s prodejem bytu obsahující pouze jedinou větu, na níž byly notářsky ověřeny podpisy, není smlouva relativně neplatná, a tvrzení druhé žalované, že si obsah plné moci nepřečetla, že se domnívala, že šlo o souhlas s půjčkou peněz a že se o kupní smlouvě dozvěděla, až když jí byla zaslána katastrálním úřadem, považoval za účelová. Stejně tak žalovaní neunesli důkazní břemeno ohledně jejich tvrzení, že první žalovaný smlouvu uzavřel v omylu proto, že se domníval, že „podpis smlouvy je jen formalitou pro to, aby mu žalobce poskytl půjčku“, přičemž soud neuvěřil ani tvrzení žalovaného, že si smlouvu nepřečetl. Ke zrušení smlouvy rovněž nedošlo, neboť žalovaní od ní neodstoupili po právu, když žalobce prokázal, že žalovaným kupní cenu zaplatil v den podpisu smlouvy, což potvrdili slyšení svědci O., E. a K. Ze všech těchto důvodů je žaloba podaná podle §126 obč. zák. důvodná.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 3. 2006, č. j. 13 Co 16/2006 - 171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Krajský soud převzal skutková zjištění okresního soudu
a ztotožnil se i s jeho závěry právními. Shodně s ním dospěl k závěru, že předmětná kupní smlouva je platným právním úkonem, který je určitý (§37 odst. 1 obč. zák.), neboť v čl. I. je předmět koupě specifikován podrobným popisem bytové jednotky, jejím označením a uvedením rozsahu spoluvlastnického podílu ke společným částem domu náležejícím k této bytové jednotce, včetně podílu k pozemkům, ale i označením listu vlastnictví, na němž je předmětná nemovitost evidována. Smlouva není ani relativně neplatná ve smyslu ust. §40a obč. zák., neboť za situace, kdy druhá žalovaná zmocnila prvního žalovaného k prodeji předmětného bytu písemnou plnou mocí, kterou podepsala, a podpisy byly i úředně ověřeny, nelze dospět k jinému závěru, než že tímto jednostranným právním úkonem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti, k čemu byl udělen, zmocnila žalovaného k prodeji bytu a k podpisu této smlouvy. Neobstojí ani námitka relativní neplatnosti z důvodu uzavření kupní smlouvy žalovaným v omylu. Ten totiž věděl a byl srozuměn s tím, že uzavírá a podepisuje kupní smlouvu
na předmětný byt, když jako koncept smlouvy byla použita předchozí kupní smlouva,
na základě níž se žalovaní stali vlastníky předmětného bytu, a kterou žalovaný použil jako podklad k vyhotovení kupní smlouvy. Pokud pak žalovaní tvrdili, že žalobce jim nezaplatil kupní cenu a že z tohoto důvodu od smlouvy odstoupili, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že odstoupení není platné a že žalovaní byli v důkazní nouzi, neboť žalovaný podepsal, že kupní cenu ve výši 900.000,- Kč převzal, což stvrdil podpisem na kupní smlouvě, který byl úředně ověřen. Kromě toho nedůvodnost odstoupení žalovaných od smlouvy prokazují i důkazy provedené soudem prvního stupně (svědecké výpovědi, jimiž bylo prokázáno předání kupní ceny žalobcem žalovanému, i svědecké výpovědi ke zjištění zdroje finančních prostředků žalobce na zaplacení kupní ceny). Krajský soud proto uzavřel, že je správný závěr okresního soudu, že žalovaní předmětný byt užívají již bez právního důvodu. Při uložení povinnosti žalovaným byt vyklidit (§126 obč. zák.) nelze toto vyklizení vázat na zajištění náhradního bytu, jak žalovaní namítali v odvolání, neboť to nemá oporu v zákoně.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodů podle
§241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Mají za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam k posouzení otázky, zda je či není platná předmětná kupní smlouva, jestliže: 1) neobsahuje předepsané obsahové náležitosti v označení předmětu převodu (§5 odst. 1 katastrálního zákona a §6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů) a označení pozemků, na nichž je dům postaven, 2) jako předmět koupě nebyl označen spoluvlastnický podíl na společných částech domu, 3) je v kupní smlouvě nesprávně označen list vlastnictví, na němž má být bytová jednotka zapsána, a k otázce, zda doložka o zaplacení kupní ceny v textu smlouvy je nezvratným důkazem o zaplacení kupní ceny. Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že tyto otázky soudy obou stupňů vyřešily nesprávně, a v otázce posouzení platnosti kupní smlouvy v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Podle jejich názoru není správný ani názor soudu prvního stupně (k němuž se odvolací soud nevyjádřil), že absence spoluvlastnického podílu na společných částech domu jako součásti předmětu převodu, může způsobovat toliko částečnou neplatnost kupní smlouvy, neboť spoluvlastnický podíl nemůže být samostatným předmětem převodu, a pokud strany smlouvy neučinily tento podíl součástí převodu, způsobuje to absolutní neplatnost celé kupní smlouvy. Soudy obou stupňů dále v rozporu s ust. §35 odst. 2 obč. zák. vyložily čl. III. smlouvy týkající se zaplacení kupní ceny, v němž se uvádí, že „kupní cena …bude uhrazena před podpisem kupní smlouvy, což prodávající podpisem této smlouvy stvrzují“, a považovaly jej za stěžejní důkaz o zaplacení celé kupní ceny, ačkoliv žalobce i slyšení svědkové tvrdili, že k zaplacení kupní ceny došlo až po podpisu kupní smlouvy. Svým způsobem tak soudy posoudily uvedenou kvitanční doložku jako nevyvratitelnou právní domněnku; žalovaní však toto ujednání považují za jazykově nesrozumitelné a tudíž neplatné. Dále dovolatelé namítají, že skutková zjištění, týkající se zaplacení kupní ceny a vědomosti druhé žalované o uzavření kupní smlouvy, nemají oporu v provedeném dokazování, „když soudy obou stupňů se nezaobíraly logickými a věcnými rozpory ve svědeckých výpovědích“, ani tvrzeními žalovaných. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudky soudů obou stupňů, poukázal na to, že kupní smlouva byla sepsána podle předchozí kupní smlouvy, jíž žalobci získali byt a spoluvlastnický podíl na společných částech domu
a pozemku do vlastnictví, že námitka absolutní neplatnosti této smlouvy je účelová,
o čemž svědčí skutečnost, že od této smlouvy odstoupili pro údajné nezaplacení kupní ceny, a navrhl, aby dovolání žalovaných bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a nejde o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč. zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo
do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.
V citovaném ustanovení je zakotvena ochrana vlastnického práva proti neoprávněným zásahům; tato ochrana se poskytuje v občanském soudním řízení žalobou vindikační a žalobou negatorní. U nemovitostí plní funkci vindikační žaloby žaloba
na vyklizení (např. bytu, domku, či jiné nemovitosti). Není ovšem vyloučena ani vindikační žaloba, při níž kromě vyklizení jde i o odevzdání věci vlastníku.
Vlastnická žaloba na vydání věci (vyklizení nemovitosti) podle §126 odst. 1 obč. zák. může mít úspěch jen tehdy, prokáže-li žalobce své vlastnické právo a dále prokáže-li, že žalovaný do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje (srov. např. rozhodnutí publikované ve Sborníku III. bývalého Nejvyššího soudu ČSSR na str. 273, které je nadále uplatnitelné, neboť obsah ustanovení §126 odst. 1 obč. zák. je téměř totožný s obsahem ust. §132 obč. zák. před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb.).
Žalobci v dovolání zpochybňují závěr odvolacího soudu o platnosti předmětné kupní smlouvy podle §37 odst. 1 obč. zák. a namítají, že tato smlouva je neurčitá z důvodu, že neobsahuje předepsané obsahové náležitosti v označení předmětu převodu (§5 odst. 1 katastrálního zákona a §6 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů) a označení pozemků, na nichž je dům postaven, a dále že jako předmět koupě nebyl označen spoluvlastnický podíl na společných částech domu.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.).
V kupní smlouvě ze dne 28. 11. 2003 uzavřené mezi žalobcem jako kupujícím
a žalovanými jako prodávajícími je v jejím článku I. uvedeno následující : „Dle smlouvy kupní 23. 3. 2000, u které byl vklad práva povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu P. pod č. j. V - 3533/01 s právními účinky vkladu ke dni 1. 8. 2001, vlastní ve společném jmění manželů bytovou jednotku č. 997/03 manželé K. a R. B. Bytová jednotka o velikosti 3+1 č. 997/03 v domě, který je tvořen č.p. 996 v P., se stavební parcelou č. 11102/61 o výměře 226 m2 v k. ú. P. a č. p. 997 v P., se stavební parcelou č. 11102/62 o výměře 225 m2 v k. ú. P.. Jednotka je zapsána na LV č. 9953 pro k. ú. P. u Katastrálního úřadu P. Výše uvedená jednotka - byt č. 997/03 o velikosti 3+1, I. kategorie, o podlahové ploše 72,13 m2 v přízemí domu se sestává z kuchyně, 3 pokojů, předsíně, koupelny, WC a z vybavení kuch. linkou, sporákem, vanou… K jednotce patří spoluvlastnický podíl k níže uvedeným společným částem domu v rozsahu 72/2768 (tyto části jsou popsány v následujícím odstavci). K jednotce patří rovněž spoluvlastnický podíl k pozemkům - stavební parcele č. 11102/61 o výměře 226 m2, v k. ú. P. a stavební parcele č. 11102/62 o výměře 225 m2 v k. ú. P. v rozsahu 72/2768. Spoluvlastnické podíly na společných částech domu a na pozemcích výše uvedených nemohou být samostatným předmětem jakékoli majetkové dispozice“. V článku II. je pak uvedeno, že „prodávající prodávají bytovou jednotku č. 997/03 specifikovanou v čl. I. této smlouvy včetně spoluvlastnického podílu v rozsahu 72/2768 k pozemkům - stavební parcele č. 11102/61 o výměře 226 m2 v k. ú. Plzeň a stavební parcele č. 11102/62 o výměře 225 m2 v k. ú. P., kupujícímu, který ji kupuje a nabývá do svého výlučného vlastnictví“.
Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor, jestliže dovodil, že uzavřená kupní smlouva je z hlediska označení předmětu koupě platným právním úkonem podle §37 odst. 1 obč. zák. V tomto směru nezanechává projev účastníků pochybnosti a jeho obsah je natolik srozumitelný a určitý, že na tento právní úkon nelze aplikovat ust. §37 odst. 1 obč. zák. o absolutní neplatnosti právních úkonů, neboť byt, budova, v níž se nachází, i pozemky, na nichž je dům postaven, jsou označeny dostatečným způsobem tak, aby nemohlo dojít k záměně s jinými budovami a bytovými jednotkami, které se nacházejí ve stejném katastrálním území, ale v jiné části obce (budova je označena i adresou). Z kontextu této smlouvy (z jejích čl. I. a II.) pak zcela jednoznačně vyplývá, že předmětem převodu byl i spoluvlastnický podíl ke společným částem domu v rozsahu 72/2768“ (§35 odst. 2 obč. zák.).
Okolnost, že v kupní smlouvě je nesprávně označen list vlastnictví, na němž má být bytová jednotka zapsána, platnost ostatních ujednání v této smlouvě zpochybnit nemůže. Rovněž ujednání o zaplacení kupní ceny uvedené v čl. III. smlouvy, jako podstatná náležitost kupní smlouvy, není nesrozumitelné (§37 odst. 1 obč. zák.), když je v něm zcela jednoznačně uvedena výše kupní ceny a způsob její splatnosti.
Namítají-li dovolatelé dále, že „skutková zjištění, týkající se zaplacení kupní ceny a vědomosti druhé žalované o uzavření kupní smlouvy, nemají oporu v provedeném dokazování, když soudy obou stupňů se nezaobíraly logickými a věcnými rozpory ve svědeckých výpovědích, ani tvrzeními žalovaných“, jedná se o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; správnost rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k těmto námitkám dovolací soud přezkoumat nemohl, neboť z hlediska tohoto dovolacího důvodu není dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 950,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle §7 písm. d), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 %
na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalobci vedle odměny
za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka
194, 80 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 1.219,80 Kč jsou žalovaní povinni zaplatit společně a nerozdílně k rukám advokáta, který žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2007
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu