ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.1757.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 1757/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce Mgr . J. B. , právně zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 1788/60, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská č. 424/16, o zaplacení částky 1 158 020,55 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 8/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013, č. j. 55 Co 441/2013-82, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal po žalované přiznání úroku z prodlení jako náhrady škody za neoprávněné užívání peněžité záruky v částce 7 000 000 Kč, kterou žalobce složil v trestním řízení konaném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 15/2001 jako peněžitou záruku podle ustanovení §73a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. řád“). Usnesením Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. Nt 4302/2001, byl dne 18. 7. 2001 žalobce propuštěn z vazby na svobodu za současného urhazení peněžní záruky ve výši 7 000 000 Kč. Tato peněžitá záruka mu byla zadržována i přes jeho nástup do výkonu trestu odnětí svobody dne 11. 3. 2009. Žalobce od března roku 2009 žádal o zrušení peněžité záruky z důvodu, že pominuly jakékoliv zákonné podmínky pro její další trvání, nicméně jeho žádost byla zamítnuta a až rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 4 Tz 56/2010-93, bylo rozhodnuto, že peněžitá záruka, která v minulosti nahrazovala vazbu žalobce, se po jeho nástupu do výkonu odnětí svobody stala zcela bezpředmětnou. Následně byla peněžitá záruka žalobci vyplacena dne 15. 3. 2011. Dne 30. 12. 2011 byl žalobci vyplacen depozitní úrok ve výši 333 104 Kč. Žalobce se tedy domáhá náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, představující zákonný úrok z prodlení z peněžité záruky po dobu nezákonného zadržování peněžité částky, kdy s ní žalobce nemohl disponovat a na jeho straně došlo ke vzniku škody v podobě ušlého zisku.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 4. 7. 2013, č. j. 14 C 8/2012-55, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 824 916,55 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a dále „v převyšující části co do zaplacení 333 104 Kč“ žalobu zamítl. Uzavřel, že nemohl-li žalobce po dobu nezákonného zadržování peněžité částky s touto částkou disponovat, došlo na jeho straně ke vzniku škody v podobě tzv. ušlého zisku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zde byla splněna podmínka existence nezákonných rozhodnutí, když usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 75/2009, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byla rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 4 Tz 56/2010-93, pro nezákonnost zrušena. V době od přijetí peněžité záruky do jejího zrušení svědčilo žalované dispoziční právo k peněžité záruce, přičemž v důsledku nezákonného zadržování peněžité záruky vznikla žalované (sankční) povinnost uhradit žalobci zákonné úroky z prodlení a povinnost uhradit náhradu škody za neoprávněné užívání peněžité záruky v podobě ušlého zisku. Protože peněžitá částka byla nezákonně deponována na účtu Okresního soudu v Ostravě pod dobu 734 dnů, činil ušlý zisk žalobce při úrokových sazbách a období, za které byly úročeny, uvedené v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, částku 1 158 020,55 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 12. 2013, č. j. 55 Co 441/2013-82, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 824 916,55 Kč a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že podle OdpŠk nemá žalobce nárok na náhradu úroků z prodlení, neboť i když žalobce prokázal existenci nezákonných rozhodnutí, neprokázal existenci škody, když netvrdil předpoklady pro vznik ušlého zisku a nebyl ani schopen je prokázat.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání k Nejvyššímu soudu a uvedl, že odvolací soud zcela nesprávně dospěl k závěru, že nebyla prokázána škoda a že žalobce nemá ze zákona nárok na zákonné úroky z prodlení. Dovolatel poukazuje na to, že úroky z prodlení představují jakousi paušalizovanou náhradu části škody, a proto není potřeba, aby dovolatel musel vymezovat, jak mu vznikla škoda. Dovolatel prokázal, že mu za určité časové období byla nezákonně zadržována částka a z ní požaduje zaplatit úroky z prodlení, představující ušlý zisk za to, že s částkou nemohl disponovat. Dovolatel poukazuje rovněž na to, že v případě, kdy dlužník nesplní svoji povinnost a dostane se do prodlení, tak je také sankciován povinností plnit úroky z prodlení a o obdobnou situaci se jedná v tomto případě. Dovolatel má tedy za to, že je nezbytné, aby dovolací soud vyřešil právní otázku, zda zákonné úroky z prodlení představují jakousi paušalizovanou náhradu škody, což v konečném důsledku znamená, že není potřebné skutkově vymezovat, jak konkrétně vznikla škoda; dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda ušlý zisk ze složené peněžité záruky v trestním řízení představuje materiální újmu odškodnitelnou podle OdpŠk, která doposud nebyla dovolacím soudem vyřešena ve všech souvislostech.
Zákon v ustanovení §1 OdpŠk vymezuje podmínky nezbytné pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Objektivní odpovědnosti (bez ohledu na zavinění) se tedy stát nemůže zprostit, jestliže jsou kumulativně splněny tři podmínky: 1) nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, 2) vznik škody či nemajetkové újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5).
V případě dovolatele dospěly oba soudy k závěru, že zde byla splněna podmínka existence nezákonných rozhodnutí (když usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 5 To 75/2009, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 4. 2009, sp. zn. 35 T 15/2001, byla pro nezákonnost zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 4 Tz 56/2010-93), nicméně ohledně druhé podmínky – vzniku škody, byl odvolací soud toho názoru, že dovolatel její vznik neprokázal a na úroky z prodlení proto nárok nemá.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolatel se svojí žalobou domáhá, aby mu byly uhrazeny zákonné úroky z prodlení na náhradu škody za neoprávněné užívání peněžité záruky (tj. v podstatě ušlý zisk). V žalobě žalobce opakovaně a nejednoznačně uvádí, že žádá o náhradu škody, popř. tuto škodu klasifikuje jako ušlý zisk. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2015 uzavřel, že stát za podmínek ustanovení §7 a násl. OdpŠk zásadně odpovídá i za škodu představovanou náklady, které obviněný vynaložil v souvislosti s podáním návrhu na peněžitou záruku (§73a tr. řád), zajištěním finančních prostředků na peněžitou záruku a složením peněžité záruky, lze-li vynaložené náklady považovat za adekvátní. Ve vztahu k projednávané věci se z obsahu spisu podává, že žalobci v období mezi 12. 3. 2009 a 15. 3. 2011 byla žalovanou nezákonně zadržována peněžitá záruka. Dovolatel dobrovolně poskytl peněžitou záruku, a očekával, že v případě jeho nástupu do výkonu odnětí svobody mu bude peněžitá záruka vrácena zpět.
Žalobci však úroky z prodlení v dané situaci nenáleží z důvodu, že povinnost k jejich úhradě nelze v posuzovaném případě dovozovat z ustanovení §517 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a z nařízení vlády č. 142/1994 Sb., kterým se stanoví výše úroků z prodlení a poplatku z prodlení podle občanského zákoníku a kterým se stanoví minimální výše nákladů spojených s uplatňováním pohledávky. Povinnost státu vrátit složenou peněžitou kauci není závazkem vyplývajícím ze soukromoprávních vztahů (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1269/2004, uveřejněný pod číslem 82/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který se zabýval nárokem na úroky z prodlení v případě prodlení s vyplacením částečného invalidního důchodu, a rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 3 Ans 4/2013, ve kterém Nejvyšší správní soud učinil obdobný závěr ve vztahu k úrokům z prodlení s vyplácením výsluhového příspěvku, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 4 Ads 111/2010, ve kterém Nejvyšší správní soud totéž konstatoval ve vztahu k výplatě invalidního důchodu), ale veřejnoprávním, neboť plyne z trestního řádu. U prodlení se splněním veřejnoprávní povinnosti vzniká povinnost hradit úrok z prodlení jen tehdy, jestliže tak stanoví právní předpis. Jestliže povinnost hradit úrok z prodlení ze složené peněžité záruky neupravuje trestní řád ani jiný zvláštní předpis, pak nárok na jeho výplatu žalobci nemohl vzniknout.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání žalobce podle ustanovení §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243b, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 5. 2016
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu