ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1777.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1777/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Janem Jiříčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Legionářů 947/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 41 C 224/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č. j. 28 Co 536/2011 – 78, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č. j. 28 Co 536/2011 – 78, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. 6. 2011, č. j. 41 C 224/2010 – 45, ve výroku I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 50.000,- Kč s tamtéž určenými úroky z prodlení, ve výroku II. zamítl žalobu co do 310.000,- Kč společně s požadovanými úroky z prodlení z této částky a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce i žalované odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu co do 50.000,- Kč společně s požadovanými úroky z prodlení zamítl, jinak rozsudek odvolacího soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila celkem 360.000,- Kč se zákonnými úroky z prodlení, a to z titulu poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku trestního stíhání, které bylo zahájeno dne 8. 1. 2009 proti jeho osobě pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění ve smyslu §241 odst. 1, 2 trestního zákona. Žalobce podal proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání stížnost, která byla zamítnuta dne 23. 1. 2009. Dne 14. 4. 2009 podal státní zástupce na žalobce obžalobu pro uvedený trestný čin. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18. 9. 2009 žalobce obžaloby zprostil, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Městský soud v Praze dne 15. 12. 2009 zamítl odvolání státního zástupce, a zprošťující rozsudek tak nabyl právní moci. Uvedené trestní stíhání dle tvrzení žalobce vážným způsobem zasáhlo do jeho osobního života i života jeho rodiny a sám žalobce utrpěl psychické trauma. V době, kdy proti němu bylo trestní stíhání vedeno, byl zletilý jen krátce a studoval na gymnáziu v maturitním ročníku. Nikdy před tím trestán nebyl.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobcem uplatněný je zčásti důvodný, neboť v důsledku zprošťujícího rozsudku lze považovat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání za nezákonné. Dojde-li k vydání zprošťujícího rozhodnutí či k zastavení trestního stíhání, lze obecně konstatovat, že takové trestní stíhání představuje značný zásah do osobnostních práv poškozeného a tento zásah je třeba do určité míry presumovat. Trestní stíhání žalobce proto představovalo značný zásah do práv garantovaných v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, zejména do práva na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a práva na soukromí. Dopad trestního stíhání do poměrů žalobce byl umocněn tím, že se jednalo o obvinění ze spáchání trestného činu znásilnění, tedy trestného činu, jenž je z pohledu veřejnosti považován za velmi závažný a je vnímán značně negativně. Trestní stíhání ovlivnilo vztah žalobce k ženám, avšak nebylo prokázáno, že by se nějak podepsalo na jeho studijních výsledcích.
Odvolací soud byl však toho názoru, že „přes formální splnění základní podmínky vzniku nároku žalobce na náhradu škody podle §9 odst. 1 cit. zákona (pozn. Nejvyššího soudu: zákona č. 82/1998 Sb., odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ - dále jen „OdpŠk“) žalobce právo na poskytnutí zadostiučinění v penězích v tomto případě nemá, a to z důvodu podle §12 odst. 1 písm. a)“ OdpŠk. Žalobce svým jednáním spočívajícím v násilném vynucení si sexuálního styku s nezletilou dívkou formou pettingu vyvolal zcela odpovídající reakci státních orgánů postupujících v zájmu ochrany práva a zdraví nezletilé poškozené. Postup orgánů činných v trestním řízení v rámci přípravné fáze řízení nebyl nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 OdpŠk, neboť tyto orgány shromažďovaly podklady a důkazy pro rozhodnutí, prověřovaly a posuzovaly zjištěné skutečnosti a hodnotily je po právní stránce. Je nutno vzít v úvahu právě tu skutečnost, že předmětné trestní stíhání bylo zahájeno na základě oznámení nezletilé poškozené, která uvedla, že žalobce ji přes její odpor znásilnil. Vzhledem k závažnosti takového obvinění, věku poškozené a s ohledem na další okolnosti, které podezření ze spáchání trestného činu nepřímo potvrzovaly (zejm. lékařské zprávy a znalecký posudek MUDr. T.), byl postup příslušných orgánů adekvátní a v mezích zákona. Bez jakéhokoliv pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení následně nezletilá poškozená po omluvě ze strany žalobce a vyplacení 60.000,- Kč odvolala obvinění s tím, že se jednalo o nedorozumění. Uplatnění nároku na náhradu škody je potom postupem, který se jako rozporný s dobrými mravy míjí smyslem zákona č. 82/1998 Sb. Odmítnutí nároku žalobce je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který rovněž v obdobných případech při postupu orgánů činných v trestním řízení způsobem odpovídajícím zákonu a chování osob zúčastněných v trestním řízení zadostiučinění v penězích nepřiznává.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje jednak z §237 odst. 1 písm. a) a jednak z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá žádný nárok na odškodnění za nemajetkovou újmu, neboť si trestní stíhání způsobil sám, a že postup orgánů činných v trestním řízení byl v mezích zákona, nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. V řízení nebylo prokázáno, že by mezi žalobcem a nezletilou dívkou došlo k násilnému styku. Odvolací soud se snaží konstatovat, že došlo k násilnému styku, byť bylo takové jednání v rámci trestního řízení zcela vyvráceno. V rámci řízení o odškodnění se nelze opřít o domněnku, že došlo ke spáchání trestného činu, jestliže v trestním řízení bylo pravomocně rozhodnuto, že se trestný čin nestal. Odvolací soud taktéž vycházel z lékařských zpráv, které jsou však značně „ambivalentní“. Orgány činné v trestním řízení se rozhodly žalobce trestně stíhat, byť v té době již musela být jasná důkazní neudržitelnost trestního stíhání. Zcela nepravdivá je skutečnost, z níž odvolací soud vycházel, že žalobce měl nezletilé dívce zaplatit 60.000,- Kč. K tomu nejsou žádné důkazy a nikdy k takovému jednání ze strany žalobce nedošlo. Žalobce má za to, že závěr odvolacího soudu o tom, že nemá nárok na přiměřené zadostiučinění za nezákonné rozhodnutí, neboť si zapříčinil sám trestní stíhání, nemůže obstát, neboť nemá oporu v provedeném dokazování, dokonce jeho závěry jsou v extrémním rozporu s důkazy, které jsou založeny ve spise. Žalobce poukázal též na skutečnost, že záznamy o jeho trestním stíhání jsou stále vedeny v policejních informačních systémech, což nadále negativně působí na osobu žalobce a v budoucnu to pro něj může mít další nepříznivé následky. Tato skutečnost by též měla být uvážena při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně, k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila zásadní nesouhlas s tvrzeními žalobce. Žalovaná respektuje rozhodnutí soudu v trestním řízení, trvá pouze na tom, že žalobce si zavinil trestní stíhání sám svým chováním. V tomto ohledu poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, z nějž dovozuje, že závěr o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním je na místě jen tehdy, došlo-li k použití některého z institutu trestního práva zcela neadekvátním, až absurdním způsobem. K obdobným závěrům podle žalované dospěl i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, z nějž vyplývá, že obecné soudy se při posuzování důvodnosti nároku na náhradu škody způsobené trestním řízením mají zabývat případným zaviněním poškozeného. V daném případě bylo zřetelné, že žalobce svého skutku litoval, nezletilé předal květiny a současně se zavázal k úhradě veškerých nákladů vzniklých rodičům nezletilé, zdůraznil, že jeho chování vycházelo z nepochopení situace. Žalobce souhlasil, že mezi ním a nezletilou došlo k nevhodnému sexuálnímu kontaktu. Žalovaná si nedokáže přestavit, že by orgány činné v trestním řízení nereagovaly na trestní oznámení nezletilého o tom, že došlo ke znásilnění. Tyto orgány nadto pečlivě hodnotily všechny indicie (zejména lékařské zprávy) svědčící ve prospěch závěru o tom, že k šetřenému činu došlo, a zvažovaly, zda má být zahájeno trestní stíhání proti žalobci. Postup orgánů činných v trestním řízení tak byl zcela adekvátní. Nebýt tvrzení nezletilé, že byla znásilněna, trestní stíhání by nebylo ani zahájeno. Žalovaná se plně ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) do 31. 12. 2012 (viz čl. II. bod 7. zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Zabýval se nejprve přípustností dovolání.
Dovolací soud si byl vědom, že proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do 50.000,- Kč, by dovolání nebylo přípustné (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), jestliže by obě části výroku I. rozsudku odvolacího soudu byly posuzovány odděleně. Dovolací soud ovšem vycházel z toho, že není rozhodující, jak rozsudek odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod č. 52/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V daném případě soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobcem uplatněný je co do základu důvodný, jinými slovy řečeno, že jsou splněny podmínky odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci tím, že proti němu bylo zahájeno trestní řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem (resp. žalobce byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl obžalován). Soud prvního stupně též uzavřel, že jsou dány podmínky pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk.
Naproti tomu odvolací soud dospěl k závěru, že skutkové okolnosti daného případu je třeba kvalifikovat podle §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, tedy že žalobce si zavinil trestní stíhání sám, čímž došlo k vyloučení nároku žalobce na jakékoliv odškodnění (dovolací soud na tomto místě odhlíží od závěru odvolacího soudu, že přiznání nároku žalobci by bylo v rozporu s dobrými mravy).
Rozsudek odvolacího soudu je tak rozsudkem měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to v obou částech výroku I. Dovolání je proto přípustné jako celek podle právě uvedeného ustanovení.
Dovolací soud dále zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud postavil své měnící rozhodnutí na tom, že žalobce si zavinil trestní stíhání proti němu vedené sám ve smyslu §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Skutečnosti, na nichž tento svůj závěr založil, odvolací soud vyvodil z listinného důkazu „prohlášení obviněného“ založeného na č. l. 203 – 205 trestního spisu. Tento důkaz byl jako jediný při jednání před odvolacím soudem zopakován. Z jiných důkazů provedených před soudem prvního stupně odvolací soud žádné skutečnosti nezjišťoval, resp. ve vztahu k nim nedospěl ke skutkovým závěrům odlišným od soudu prvního stupně (naopak se s nimi ztotožnil).
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že z výše uvedeného prohlášení nikterak neplyne, že by nezletilé (poškozené) zaplatil 60.000,- Kč. Tento skutkový závěr neučinil ani soud prvního stupně, a není tak zřejmé, z čeho odvolací soudu tuto skutečnost dovodil. Není ani zřejmé, z jakého důvodu tuto (neprokázanou) skutečnost odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl.
Daleko závažnějším se však i v tomto ohledu jeví závěr odvolacího soudu, že žalobce si trestní stíhání sám zavinil, neboť si „násilím vynutil na nezletilé dívce styk formou pettingu.“ Ke skutkovému závěru, že k uvedenému sexuálnímu kontaktu mezi žalobcem a nezletilou dívkou došlo vlivem násilného jednání žalobce, nedospěl ani soud prvního stupně v kompenzačním řízení, a dokonce ani soudy v trestním řízení. Odvolací soud neuvedl, z čeho taková skutečnost vyplývá, přičemž dovolací soud se domnívá, že tato skutečnost rozhodně nevyplývá z jediného důkazního prostředku, který byl před odvolacím soudem proveden (tedy z prohlášení obviněného“ založeného na č. l. 203 – 205 trestního spisu).
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je důvodné již proto, že napadený rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Bez ohledu na právě uvedené dovolací soud konstatuje, že odvolací soud si §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk nesprávně vyložil a na daný případ je nesprávně aplikoval, a proto jsou výše uvedená (a důkazně nepodložená) skutková východiska odvolacího soudu pro závěr odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu irelevantní.
Předně je třeba upozornit na to, že případnou odpovědnost státu za nemajetkovou újmu či majetkovou škodu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, je ustálenou soudní praxí vyvozován z §8 odst. 1 OdpŠk, nikoliv z §9 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, či rozsudek ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813; posledně uvedené rozhodnutí, jakož i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
S odvolacím soudem i žalovanou se dovolací soud ztotožňuje jen v tom, že stát za škodu ani nemajetkovou újmu způsobenou v takovém případě trestním stíháním neodpovídá pouze tehdy, jestliže si poškozený trestní stíhání zavinil (způsobil) sám, nebo tehdy, kdy byl poškozený zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován (§12 odst. 1 písm. a/ a b/ OdpŠk per analogiam ).
Pochybení odvolacího soudu ovšem spočívá v tom, ke kterým skutečnostem ono zavinění jakožto určitý psychický poměr jednajícího ke svému jednání a jeho následkům vztahoval. Odvolací soud v podstatě uzavřel, že žalobce si trestní stíhání zavinil sám, neboť se dopustil jednání, jež mu bylo obžalobou v předmětném trestním řízení kladeno za vinu. Odvolací soud totiž výslovně uvádí, že §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk lze na jednání žalobce aplikovat, neboť žalobce „svým jednáním, kdy si násilím vynutil na nezletilé dívce styk formou pettingu, vyvolal zcela odpovídající reakci státních orgánů […]“.
Odvolací soud tím nesprávně interpretoval §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění obviněného na zahájení trestního stíhání se vztahuje k takovému případnému zaviněnému jednání, kterým přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno. Příčinnou souvislost je přitom třeba hledat nikoliv v jednání obviněného, kterým podle orgánů činných v trestním řízení naplnil skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu. Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností, doznáním se k činu, který nespáchal atd.) – viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 101 a 102).
Odvolací soud tímto názorem také nepřípustně nahrazuje skutková zjištění učiněná soudem v trestním řízení. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že soud v kompenzačním řízení při zohlednění důvodů, pro něž došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, nemůže znovu posuzovat otázku viny poškozené osoby, ani nemůže vycházet z úvah, že rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku, a především o tom, zda jej spáchala osoba nakonec obžaloby zproštěná. To by mimo jiné znamenalo porušení zásady presumpce neviny (čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně základních práv a svobody – dále též jen „Úmluva“, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Evropský soud pro lidská práva uvedl, že zásada in dubio pro reo , která představuje zvláštní vyjádření zásady presumpce neviny, nepřipouští, aby existoval jakýkoliv rozdíl mezi zproštěním obvinění z nedostatku důkazů a zproštěním obvinění vyplývajícím ze závěru, že obviněný nepochybně není vinen. Vyžadovat, aby dotyčná osoba v řízení o odškodnění za vazbu předložila důkaz o své nevině, se zdá být nepřiměřené a porušuje zásadu presumpce neviny (rozsudek senátu třetí sekce ze dne 13. 7. 2010, ve věci Tendam proti Španělsku, stížnost č. 25720/05, §37; k tomu viz i Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 790 a 791) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.
Jestliže odvolací soud dospěl ke skutkovému zjištění (navíc zjištění důkazně nepodloženému a rozpornému se skutkovými závěry trestního soudu), které ve své podstatě vyjadřuje naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, pro něž bylo trestní řízení vedeno (§241 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona), porušil tím zásadu presumpce neviny postupem popsaným v předchozím odstavci.
Žalovaná si v této souvislosti nesprávně vykládá závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, Pl. ÚS 11/10 – 2 (všechna uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ). Ústavní soud v tomto nálezu, a ani v žádném jiném, nedospěl k závěru, že odpovědnost státu za škodu (či nemajetkovou újmu) způsobenou trestním stíháním lze založit jen tehdy, „došlo-li k použití některého z institutů trestního práva zcela neadekvátním, až absurdním způsobem“. Ústavní soud v odstavci 27 uvedeného nálezu (o nějž se žalovaná opírá) vysvětlil svůj předchozí nález (sp. zn. II. ÚS 590/08) tak, že právo na odškodnění podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze vyloučit aplikací §12 tohoto zákona, jestliže některý z institutů trestního řízení (resp. trestního práva obecně) byl použit zcela neadekvátním, až absurdním způsobem. Ustavní soud zdůraznil, že tyto závěry se vztahovaly ke zcela specifickému případu, v němž se obžalovaný sice vyhýbal úkonům trestního řízení (a tedy formálně vzato si zavinil zahájení a pokračování trestního stíhání ve smyslu §12 OdpŠk), to však v situaci, kdy orgány činné v trestním řízení rozhodly o vzetí obžalovaného do vazby, neboť se odmítal podrobit zkoumání svého duševního zdraví ústavní formou. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud se v nálezu zmíněném žalovanou nezabýval otázkou, kdy je třeba §12 OdpŠk aplikovat, ale naopak, kdy jej aplikovat nelze.
K dalším argumentům odvolacího soudu a žalované dovolací soud opakuje, že došlo-li k pravomocnému zastavení trestního stíhání či ke zproštění obžalovaného obžaloby, dovozuje judikatura odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o zahájení takového trestního stíhání právě z toho, že při takovém výsledku trestního stíhání je třeba mít za to, že osoba obviněná trestný čin nespáchala, a že proto proti ní nemělo být vzneseno obvinění. Neposuzuje se přitom správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání, rozhodující je výsledek trestního stíhání (viz Vojtek, P. dílo citované výše, str. 100).
Specifické okolnosti konkrétního případu spočívající v chování či jednání obviněného (obžalovaného), které nelze podřadit pod zmíněné ustanovení, lze ovšemže zohlednit při stanovení formy, případně výše zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk. Stejně tak je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění posoudit postup orgánů činných v trestním řízení (podrobněji viz např. již odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Lze zde i odkázat na závěr dosažený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, dle nějž v případě náhrady nemajetkové újmy se s ohledem na její rozdílný charakter, v porovnání s náhradou škody (majetkové újmy), a zákonný požadavek §31a odst. 2 OdpŠk přihlédnout při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo, se omezení dovozované ve vztahu k nároku na náhradu škody ve směru nemožnosti zohlednit jednání poškozeného, pro které byl stíhán, neuplatní. Bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle §31a odst. 2 OdpŠk.
Odvolací soud na daný případ nesprávně aplikoval §12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, a proto je právní posouzení jím provedené nesprávné. Nesprávný právní názor neumožnil odvolacímu soudu posoudit také význam žalobního tvrzení o tom, že je žalobce v policejních databázích registrován jako pachatel zvlášť závažného trestního činu, na což žalobce poukazoval i ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Proto dovolací soud podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §243b odst. 3 věty první o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 17. ledna 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu