ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.1782.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 1782/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce V. B, zastoupeného advokátem, proti žalované Č. p., a. s., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce M. O. – U., o 38.862,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 20 C 56/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2006, č. j. 61 Co 13/2006 - 113, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 2. 2006, č. j. 61 Co 13/2006 - 113, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 31. 10. 2005, č. j. 20 C 56/2005 - 87, se ve výrocích ohledně částky 38.862,- Kč s příslušenstvím a ve výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou, doručenou soudu prvního stupně dne 23. 4. 2004, domáhal, aby „žalované byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku částku 58.293,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2002 do zaplacení“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že dne 24. 8. 2001 při výkonu práce řidiče v SRN způsobil svému zaměstnavateli M. O.i – U. škodu na vozidle, za kterou odpovídá podle ust. §172 a násl. zákoníku práce v částce rovnající se 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody. Vzhledem k tomu, že žalovaná, s níž dne 14. 8. 2001 uzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu vztahující se na obecnou odpovědnost pojištěného za škodu způsobenou při plnění úkolů v pracovněprávním nebo služebním poměru nebo v přímé souvislosti s ním, za kterou žalobce odpovídá svému zaměstnavateli podle ustanovení zákoníku práce nebo obdobného právního předpisu ČR, a též na odpovědnost za škodu na movitých věcech svěřených nebo užívaných k výkonu práce, pokud došlo k jejich poškození nebo zničení (dále jen „pojistná smlouva“), odmítla vyplatit pojistné plnění v uvedené výši s poukazem na čl. 2 smlouvy, podle kterého se pojištění nevztahuje na škodu způsobenou zanedbáním předepsané obsluhy a údržby, což odůvodnila závěry znaleckého posudku, obrátil se s žalobou na soud, neboť má nárok na to, aby za něj pojistitel (žalovaná) uhradil podle pojistných podmínek škodu (§822 obč. zák.). V souladu s ust. §823 obč. zák., které stanoví, že náhradu platí pojistitel poškozenému, požaduje žalobce, aby žalovaná uhradila žalovanou částku jeho zaměstnavateli - vedlejšímu účastníkovi, který je podle něj v tomto případě poškozeným.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č. j. 20 C 56/2005 - 87, zastavil z důvodu částečného zpětvzetí žaloby řízení co do částky 19.431,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2002 do zaplacení, žalované uložil povinnosti uhradit žalobci částku 38.862,- Kč se 4 % úrokem z prodlení od 8. 6. 2002 do zaplacení a dále rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 14. 8. 2001 se žalovanou pojistnou smlouvu a že dne 24. 8. 2001, kdy jakožto zaměstnanec firmy M. O. – U. řídil tahač SPZ SOI 13-94, jímž vezl na stavbu v oblasti T. v SRN cement, vjel na staveniště s nezpevněným povrchem, kde došlo k zapadnutí pravé zadní nápravy tahače a jeho uvíznutí, poté použil uzávěrku diferenciálu, což následně způsobilo poruchu a zničení soukolí. Za provedenou opravu vozidla v autoservisu, kam byl odtažen, zaplatil vedlejší účastník částku 22.866,38 DEM. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce, který vyplývá z pojistné smlouvy, je v přisouzené výši dán, neboť žalobce prokázal vznik škody i své protiprávní nedbalostní jednání, spočívající v porušení obecných ustanovení zákoníku práce týkajících se povinností zaměstnanců, když jako řidič nesprávně vyhodnotil situaci a vjel s naloženým tahačem na nezpevněný povrch staveniště a způsobil zapadnutí pravé strany zadní nápravy tahače, což si vynutilo postup za použití uzávěrky diferenciálu, a následně způsobilo poruchu či zničení soukolí vozidla, a že toto jeho jednání je v příčinné souvislosti se vznikem škody; žalobce proto odpovídá svému zaměstnavateli za škodu ve smyslu ust. §172 zákoníku práce. Dále dovodil, že se nejedná o výluku z pojištění podle čl. 2 pojistné smlouvy a v této souvislosti poukázal na znalecký posudek Ing. Ž., vyžádaný žalovanou, a na jeho svědeckou výpověď, z nichž vyplývá, že bez prohlídky soukolí v současné době již není možno určit, jak škoda vznikla a kdo ji zavinil, přičemž svědek připustil i možnost, že žalobce použil uzávěrku v souladu s manuálem.
K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 22. 2. 2006, č. j. 61 Co 13/2006 - 113, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, neztotožnil se však s jeho právním posouzením věci. Na rozdíl od něj dovodil, že v řízení sice byl prokázán vznik škody, nikoliv však již porušení povinnosti ze strany žalobce při plnění pracovních úkolů, což je zřejmé z oznámení škodné události k pojištění odpovědnosti za škody způsobené při výkonu povolání ze dne 11. 9. 2001, z výpovědi žalobce, vedlejšího účastníka i ze znaleckého posudku. Z těchto důkazů totiž vyplývá, že žalobce předpisy o obsluze vozidla neporušil, když i vedlejší účastník ve své svědecké výpovědi uvedl, že žalobce se žádného hrubého porušení pracovních povinností nedopustil a neporušil ani technický postup; rovněž z výpovědi svědka Ing. Ž. vyplývá, že je možné, že žalobce použil uzávěrku diferenciálu v souladu s manuálem (předpisy o obsluze vozidla). Za tohoto stavu není dána odpovědnost žalobce za škodu, kterou by způsobil zaviněným porušením pracovních povinností. Nelze proto dovodit, že byly splněny podmínky ust. §797 odst. 2 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004, tj. právo žalobce na plnění ze smlouvy, neboť nenastala skutečnost, s níž je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost).
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že neodpovídá vedlejšímu účastníkovi za škodu podle §172 zák. práce a že nemá nárok na plnění z pojistné smlouvy z důvodu, že nenastala skutečnost, s níž je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit. Naopak je přesvědčen o tom, že při výkonu svých pracovních povinností pochybil, čímž způsobil svému zaměstnavateli škodu z nedbalosti, a že za vznik této škody svému zaměstnavateli odpovídá podle zákoníku práce. Má za to, že jeho pochybení spočívá v tom, že neodhadl možnost vyproštění tahače, že měl důkladněji vyhodnotit situaci, ověřit vhodnost a nosnost celého terénu, po němž měl jet, a přihlédnout i k naložení tahače, a to zejména za situace, kdy se na staveništi žádná auta nepohybovala, případně odmítnout na stavbu a její nezpevněný povrch vjet, kontaktovat vedení firmy a požadovat zpevnění terénu. Bylo tedy namístě, aby vyvinul větší míru opatrnosti, když vozidlo bylo naloženo těžkým materiálem, kontrolovat, zda nedochází k zapadnutí vozidla a nespoléhat se jen na své zkušenosti. Odvolacímu soudu vytýká, že provedené důkazy nesprávně hodnotil a vyvodil z nich nesprávné závěry právní. Má za to, že jeho zavinění bylo prokázáno a že tak je oprávněný i jeho nárok na zaplacení pojistného podle uzavřené pojistné smlouvy. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomuto oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem a že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že řízení před soudy obou stupňů je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Podle §79 odst. 1 věta druhá a třetí o. s. ř. žaloba musí obsahovat - kromě dalších náležitostí - rovněž vylíčení rozhodujících skutečností a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá.
Rozhodujícími skutečnostmi se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.10.2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné pod č. 209 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002). Žalobce tedy musí v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje (v tzv. žalobním petitu) svůj nárok, a to v takovém rozsahu a v takové kvalitě, které umožňují jeho jednoznačnou individualizaci (aby jej nebylo možné zaměnit s jiným skutkem) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.5.1996, sp. zn. 2 Cdo 245/96, uveřejněné pod č. 4 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998]. Vylíčením rozhodujících skutečností se vymezuje předmět řízení po skutkové stránce.
Údaj o tom, čeho se žalobce domáhá (tzv. žalobní petit), musí být v žalobě vyjádřen způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o tom, jak mají být vymezena práva a jim odpovídající povinnosti účastníků. Je tomu tak zejména proto, že soud v občanském soudním řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, je vázán žalobou a nemůže tedy přiznat jiná práva a uložit jiné povinnosti, než jsou navrhovány, musí žalobní petit svým rozhodnutím zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (výjimky z tohoto pravidla jsou uvedeny v ust. §153 odst. 2 o. s. ř.). Soud je proto v daném řízení vázán žalobou a může v něm rozhodnout jen o tom, co žalobce požadoval. Nápravu omylu v právním názoru, k němuž došlo při podání žaloby, může žalobce zjednat jen tím, že svůj požadavek vyjádřený v tzv. žalobním petitu změní za podmínek uvedených v ust. §95 o. s. ř.
V projednávané věci žalobce v žalobě, doručené soudu prvního stupně dne 23. 4. 2004, ve vylíčení rozhodujících skutečností uvedl, že dne 24. 8. 2001 při výkonu práce řidiče v SRN způsobil svému zaměstnavateli, firmě M. O. – U., škodu na vozidle, za kterou odpovídá podle §ust. §172 a násl. zák. práce v částce rovnající se 4,5 násobku jeho průměrného měsíčního výdělku před vznikem škody, a že vzhledem k tomu, že žalovaná, s níž dne 14. 8. 2001 uzavřel pojistnou smlouvu, odmítla vyplatit pojistné plnění, se obrátil na soud, neboť má nárok na to, aby za něj pojistitel (žalovaná) uhradil podle pojistných podmínek škodu (§822 obč. zák.). V údaji o tom, čeho se žalobou domáhá (v tzv. žalobním petitu), však vyslovil požadavek, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 58.293,- Kč s příslušenstvím. Žalobce tento svůj požadavek formuloval - jak je zřejmé z kontextu žaloby - na základě svého právního názoru, že v souladu s ust. §823 obč. zák. (které stanoví, že náhradu platí pojistitel poškozenému) je poškozeným v tomto případě jeho zaměstnavatel - vedlejší účastník. Požadavek, aby soud - místo uložení povinnosti žalované zaplatit vedlejšímu účastníku částku 58.293,- Kč s příslušenstvím - uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 58.293,- Kč s příslušenstvím, resp. po částečném pravomocném zpětvzetí žaloby částku 38.862,- Kč s příslušenstvím, žalobce neuplatnil a ani v průběhu řízení návrh na změnu žaloby (§95 odst. 1 o. s. ř.) v tomto směru neučinil.
Protože soudy obou stupňů byly tímto návrhem (tak, jak jím byl vymezen předmět řízení) vázány, nemohly rozhodovat o něčem jiném, neboť to nebylo předmětem řízení. Pokud nerozhodly o požadavku žalobce uvedeném v žalobě, doručené soudu prvního stupně dne 23. 4. 2004, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Za tohoto stavu se již dovolací soud nezabýval námitkami žalobce v dovolání, neboť po zrušení rozsudků soudů obou stupňů bude soud prvního stupně dále ve věci jednat a pro nové rozhodnutí o žalobě bude rozhodující skutkový stav v době jeho vyhlášení (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba uvést, že vedlejší účastník sice může být rozhodnutím soudu zavázán k náhradě nákladů řízení nebo naopak mu náhrada těchto nákladů může být přiznána, je ale vyloučeno, aby mu rozhodnutím ve věci samé bylo přisouzeno právo nebo byla uložena povinnost, jež tvoří předmět sporu ve věci samé (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR, sp. zn. 2 Cz 20/75, Sborník IV, str. 621, či rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný pod č. 8 v časopise Soudní judikatura, roč. 2001).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o nákladech dovolacího řízení, nýbrž znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 poslední věta o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu