ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.1789.2000.1
sp. zn. 30 Cdo 1789/2000
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobců A/ J. B., B/ R. E., C/ I. H., D/ Z. H., E/ J. K., F/ J. M., G/ J. M., vesměs zastoupených advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o 338.820,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 12 C 214/94, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22.1.1999, č.j. 18 Co 538/98-131, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22.4.1998, č.j. 12 C 214/94-111, žalovanému uložil, aby žalobcům zaplatil 338.820,- Kč se 16 % úrokem z prodlení od 31.7.1994 do zaplacení a na náhradě nákladů řízení 22.191,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně po stránce skutkové zjistil, že účastníci - žalobci jako pronajimatelé a žalovaný jako nájemce - uzavřeli dne 24.2.1992 nájemní smlouvu ohledně prostor bývalé prodejny P. m. v přízemí domu v P., a dne 18.12.1992 nájemní smlouvu ohledně nebytových prostor v přízemí suterénu téhož domu. Účastníky bylo dohodnuto nájemné z prostor prodejny ve výši 45.000,- Kč čtvrtletně, z prostor skladu ve výši 11.470,- Kč, rovněž čtvrtletně. Vzhledem k tomu, že k pronájmu prostor prodejny nebyl dán předchozí souhlas Obvodnímu úřadu p., je podle závěrů soudu prvního stupně smlouva od počátku neplatná (§3 odst.2 zák.č. 116/1990 Sb.). K uzavření smlouvy ze dne 18.12.1992 o skladových prostorách předchozí souhlas je udělen, nájemné bylo účastníky dohodnuto podle vyhl.č. 3/1992 a č. 3/1993 zastupitelstva Hl.m. P., které však byly vydány v rozporu se zákonem o obcích, takže v části týkající se nájemného je smlouva relativně neplatná. Protože tuto neplatnost způsobili nejen žalobce, ale i žalovaný nerespektováním cenové regulace při stanovení výše nájemného, žalovaný, který s nájemným souhlasil a po určitou dobu je i platil, se podle názoru soudu prvního stupně nemohl s úspěchem dovolat relativní neplatnosti označené smlouvy. Žalovaný na podkladě neplatné smlouvy ze dne 24.2.1992 sporný nebytový prostor prodejny užíval a ode dne účinnosti smlouvy až do třetího čtvrtletí roku 1993 hradil nájem v dohodnuté výši, nadále však za jejich užívání přestal platit. Tím se k tíži žalobců bezdůvodně obohatil o hodnotu toho, co mu žalobci sami poskytli, a to v rozsahu smluvené výše nájemného. Z obdobné úvahy o právním důvodu požadovaného plnění ve smyslu ust. §451 obč. zák. a násl. a jeho výše vycházel soud prvního stupně i ve vztahu k uplatněnému nároku žalobců na plnění v důsledku (relativně) neplatné smlouvy účastníků ze dne 18.12.1992.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.1.1999, č.j. 18 Co 538/98-131, změnil označený rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu s návrhem, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatil žalobcům 338.820,- Kč s příslušenstvím, zamítl. Při nezměněném zjištění skutkového stavu se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že smlouva účastníků ze dne 24.2.1992 je neplatná pro nedostatek předchozího souhlasu Obvodního úřadu p. k pronájmu místnosti určené k provozu obchodu a služeb (§3 odst.2 zák.č. 116/1990 Sb.) a stejně posoudil nárok žalobců jako nárok z bezdůvodného obohacení. Nesouhlasil však s právním závěrem soudu prvního stupně ve vztahu ke smlouvě účastníků ze dne 18.12.1992. Tato smlouva v části týkající se výše nájemného z nájmu nebytových prostor, tedy náležitosti podstatné pro daný smluvní typ jako smlouvy úplatné, je podle závěru odvolacího soudu skutečně neplatná. Protože stran výše nájemného má před dohodou přednost úprava právním předpisem, tedy vyhl.č. 585/1990 Sb., byl žalovaný povinen platit nájem ve výši stanovené touto vyhláškou. Zatímco ve vztahu k užívání prostor prodejny a úhrady za něj jde podle názoru odvolacího soudu o nárok žalobců z bezdůvodného obohacení, ve vztahu k užívání prostor skladu jde o plnění na podkladě nájemní smlouvy, kdy výše nájemného je dána právním předpisem (ust. §3 odst.2, 4, §7 zák.č. 1990 Sb., §39, §40a, §671 odst.1 obč.zák. a vyhl.č. 585/1990 Sb.). Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o výši bezdůvodného obohacení žalovaného. Dovodil, že smluvní nájemné nepřichází v úvahu, existuje-li jeho právní úprava. Proto i bezdůvodné obohacení žalovaného, který užíval uvedené nebytové prostory na základě neplatné nájemní smlouvy, resp. na základě nájemní smlouvy, obsahující neplatné ujednání o výši nájmu, představuje částku odpovídající výši nájemného podle vyhl. č. 585/1990 Sb. V průběhu řízení žalovaný uplatnil v souladu s ust. §580 obč. zák. kompenzační námitku proti pohledávce žalobců za žalovaným z výše uvedených smluv, pokud se žalobci z obou uvedených titulů domáhali zaplacení částek vyšších, čímž tyto zanikly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Uvedli, že právní vztah mezi účastníky třeba posuzovat podle ust. §451 obč. zák. a násl. o bezdůvodném obohacení. Předmět bezdůvodného obohacení se zásadně vrací tomu, na jehož úkor byl získán; musí být vydáno vše, co bylo bezdůvodným obohacením nabyto. V případě, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada odpovídající ekonomické hodnotě bezdůvodného obohacení v době jeho získání. V posuzované věci byl vztah mezi účastníky založen smlouvou a jí, byť neplatnou, byla shodnými projevy vůle účastníků hodnota nájmu nebytových prostor oceněna částkou 225.880,- Kč ročně. Ještě 25.7.1994 a 18.10.1994 nebylo mezi účastníky o výši náhrady sporu a žalovaný se neplatnosti nájemních smluv z důvodu dohodnuté úhrady nedovolával. Žalobci poskytli žalovanému plnění spočívající v tom, že mu za oboustranně sjednanou cenu umožnili užívat lukrativní nebytové prostory, které také od třetího čtvrtletí 1993 do 31.12.1994, kdy byl nucen nebytové prostory vyklidit, bez placení užíval. Za jinou cenu, než účastníky dohodnutou, by žalobci žalovanému nebytové prostory nepronajali a bylo na žalovaném, aby se rozhodl, zda na smlouvu se žalobci přistoupí v požadovaných podmínkách, nebo vyhledá prostory jiné. Podle názoru dovolatelů by bylo v rozporu s ust. §3 odst.1 obč.zák., kdyby žalovaný užíval nebytové prostory za velmi nízké finanční plnění, neodpovídající výši nájmu obdobných prostor v centru hlavního města. Dovolatelé upozornili, že ve věci skutkově i formálně totožné rozhodl Městský soud v Praze ohledně vztahu mezi vyhl. č. 585/1990 Sb. a oboustranně dohodnutými nájemními smlouvami, byť obdobně neplatnými, ve prospěch žalobců. Závěrem dovolání navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.
Včasné dovolání žalobců proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu shledal dovolací soud po formální i obsahové stránce odpovídající požadavkům na mimořádný opravný prostředek ve smyslu ust. §241 odst. 1, 2 o.s.ř.; je přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jím byl rozsudek soudu prvního stupně ve věci změněn (§238 odst.1 o.s.ř.).
Vady taxativně uvedené v ust. §237 o.s.ř., k nimž dovolací soud přihlíží vždy, byť nebyly dovolatelem výslovně uplatněny a pro něž dovolací soud napadené rozhodnutí zruší, aniž by se zabýval dalšími dovolacími důvody (§241 odst.3 písm. a/ o.s.ř.), dovolací soud neshledal. Rovněž neshledal, že by řízení bylo postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., jež je rovněž způsobilým dovolacím důvodem.
Žalobci (dále dovolatelé) neuvedli, jaký důvod dovolání uplatňují, neučinili tak ani odkazem na příslušné zákonné ustanovení; z obsahu dovolání lze však jednoznačně dovodit, že uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., a to v části týkající se výše bezdůvodného obohacení.
Na podkladě dovolání, jež v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. určilo i otázku, kterou dovolatelé učinili předmětem dovolacího přezkumu, postupoval dovolací soud ve smyslu ust. §243a odst.1 věta první o.s.ř.; dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle obsahu dovolacích námitek dovolatelé nezpochybňují správnost zjištěného skutkového stavu ve věci a jsou srozuměni se závěrem odvolacího soudu, že právní vztah mezi dovolateli a žalovaným je vztahem ve smyslu ust. §451 odst. 1, 2 obč. zák. o bezdůvodném obohacení. Z něj tomu, kdo se obohatil, vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně obohatil, a tomu, na jehož úkor k obohacení došlo, právo požadovat vydání majetkového prospěchu získaného některým ze způsobů uvedených v ust. §451 odst. 2 obč. zák. (plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonů nebo plněním z právního úkonu, který odpadl či získaný z nepoctivých zdrojů). Dovolatelé nesouhlasí s výkladem ust. §458 odst.1 obč. zák. odvolacím soudem k výši peněžité náhrady, jež má být dovolatelům poskytnuta za plnění z neplatné smlouvy, představující obohacení žalovaného na úkor dovolatelů.
Bezdůvodné obohacení je ve smyslu ust. §489 obč. zák. zvláštním právním důvodem vzniku závazkového právního vztahu. Spočívá v tom, že obohacený na úkor majetku jiného získal určité majetkové hodnoty, které lze vyjádřit v penězích. Předmětem obohacení může být jak získání věcí, peněz, pohledávky, zřízení práva, tak i získání majetkové hodnoty z provedeného výkonu, včetně užívání cizí věci; to vše za předpokladu, že k obohacení na úkor majetku poškozeného došlo způsobem, který právní řád jako důvod nabytí majetkového prospěchu nepřipouští. Pokud obohacení záleží ve výkonech, poskytuje se peněžitá náhrada jako ekonomická protihodnota toho, co se zřetelem k povaze poskytnutého (získaného) plnění nemůže být vydáno. V případě užívání cizí nemovitosti bez platné nájemní smlouvy spočívá obohacení uživatele v tom, že vykonával právo nájmu cizí věci. Takto spotřebované plnění nelze vrátit, je proto namístě forma peněžité náhrady odpovídající peněžitému ocenění získaného obohacení. Výše náhrady se odvozuje od prospěchu, jejž získal plněním bez právního důvodu účastník, mající za povinnost majetkový prospěch vrátit (vydat). Ztráta druhého účastníka - vlastníka věci - spočívající v tom, že teoreticky mohl při nakládání s věcí dosáhnout případně vyšší prospěch od jiné osoby, nebýt neplatné smlouvy, není pro závěry o výši náhrady ve smyslu ust. §458 odst. 1 věta druhá obč. zák. právně významná.
Dovolací soud shledal závěr odvolacího soudu, podle nějž měl žalovaný za užívání nebytových prostor v domě dovolatelů platit úhradu ve výši odpovídající vyhl. č. 585/1990 Sb. ve znění vyhl. č. 168/1994 Sb. jako obecně závazného předpisu, správným. Námitka dovolatelů, že v posuzované věci v případě první smlouvy účastníků odpovídá výše neoprávněného majetkového prospěchu žalovaného výši sjednaného nájemného, nemůže obstát. Bylo již uvedeno, že majetkový prospěch žalovaného na úkor dovolatelů nelze co do výše stanovit částkou vyšší, než odpovídá obecně závaznému právnímu předpisu a to bez zřetele k tomu, že nájemné bylo původně stanoveno dohodou účastníků. Byť důvod neplatnosti smlouvy účastníků, v pořadí první, spočívá v jiných okolnostech, než v neplatnosti dohody o nájemném, závěr opačný, sledovaný dovolateli, by vedl k nepřípustnému zvýhodnění subjektů, jednajících v rozporu se zákonem oproti těm, kteří při uzavření smlouvy zákon respektovali.
Odkaz dovolatelů na ust. §3 odst.1 obč. zák., podle nějž výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí m.j. být v rozporu s dobrými mravy, jímž dovolatelé vedle výše již uvedených důvodů argumentují ve prospěch podaného dovolání, není případný. Odvolací soud svým rozhodnutím ve věci uznal právo dovolatelů na vydání bezdůvodného obohacení žalovaného, spočívajícího ve výkonech (užívání nebytových prostor žalovaným v nemovitosti dovolatelů) a to peněžitou náhradou ve výši odpovídající obecně závaznému předpisu o nájemném z nebytových prostor. Neshledal je však, pokud dovolatelé požadovali plnění ve výši, na níž se účastníci neplatnou smlouvou dohodli. Použití ust. §3 odst.1 obč.zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, které odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy; důvody k jeho aplikaci na posuzovanou věc však dovolací soud neshledal. Námitkami s odkazem na ust. §3 odst.1 obč. zák. dovolatelé popírají důsledky, které z ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení vyplývají pro vztah mezi účastníky; za použití tohoto ustanovení, které je svou povahou a pro důsledky s ním spojené mimořádným, požadují totiž pro sebe více, než zákon připouští a v konečných důsledcích směřují proti právnímu předpisu, který v době jeho účinnosti závazně upravoval výši nájemného z nebytových prostor. Přiznání peněžité náhrady ve výši odpovídající nájemnému, sjednanému účastníky neplatnou smlouvou, by bylo v logickém rozporu s podstatou a smyslem občanskoprávního institutu o bezdůvodném obohacení ve smyslu ust. §451 obč. zák. a násl., proto ani z tohoto důvodu o něm nelze rozhodnout za použití ust. §3 odst.1 obč. zák.
Dovolací soud shledal, že odvolací soud ve svých právních závěrech nepochybil, a proto dovolání s odkazem na ust. §243b odst. 1 věta před středníkem zamítl.
Dovolatelé neměli v dovolacím řízení úspěch, žalovanému v tomto řízení náklady nevznikly. O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto podle ust. §142 odst. 1, §224 odst. 1 a §243b odst. 4 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. listopadu 2000
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Helena Lovíšková