ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1796.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1796/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce I. I. S. , zastoupeného Mgr. Pavlem Čižinským, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 548/7, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 230/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2010, č. j. 18 Co 373/2010-90, takto:
I. Dovolání se v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, zamítá .
II. Jinak se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, na základě níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 160.000,- Kč (výrok I.). Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně i co do výroku o náhradě nákladů řízení (též výrok I.) a sám rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok II.).
Žalobce se původně po žalované domáhal zaplacení částky 200.000,- Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené mu nezákonným rozhodnutím, kterým byl vzat do předběžné vazby. Dne 30. 9. 1999 podal žalobce v České republice žádost o udělení azylu z toho důvodu, že byl ve své vlasti (Ruské federaci) vězněn a politicky pronásledován. Dne 14. 7. 2003 Ministerstvo vnitra rozhodlo o neudělení azylu, avšak při současném uplatnění překážky vycestování podle §91 zákona č. 325/1999 Sb. Dne 6. 9. 2005 vydala Ruská federace na žalobce mezinárodní zatýkací rozkaz pro trestné činy podvodu a zpronevěry. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2007 (které bylo posléze potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Olomouci) byl žalobce podle §396 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dál jen „tr. ř.“), vzat do vazby od 27. 3. 2007. Z vazby byl propuštěn na příkaz státního zástupce dne 6. 5. 2007.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 1542/07, bylo vysloveno, že usneseními Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci soudy omezily žalobce na svobodě při porušení čl. 8 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. K porušení těchto práv došlo v důsledku nedostatečného odůvodnění uvedených rozhodnutí. K tomu Ústavní soud uvedl, že „odůvodnění rozhodnutí, které staví obavu z útěku stěžovatele na faktu, že se svým pobytem mimo území Ruské federace vyhýbá tam vedenému trestnímu stíhání, nelze považovat za dostatečné. Obavy z útěku z uvedeného důvodu oslabuje přinejmenším fakt, že mezinárodní zatýkací rozkaz byl vydán dne 6. 9. 2005, přičemž stěžovatel i po tomto datu na území republiky setrval.“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) - dále jen „OdpŠk“. V daném případě odpovědnost státu za škodu byla zapříčiněna jeho nesprávným úředním postupem. V případě nezákonného omezení osobní svobody nebylo nutné s ohledem na významný zásah do integrity člověka prokazovat vznik nemajetkové újmy. Dostatečnou satisfakcí nemohlo být pouhé konstatování porušení práva. Při úvaze o výši zadostiučinění vyjádřené v penězích soud prvního stupně vycházel z judikatury vnitrostátní i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“ či „Soud“) vůči České republice. Za výchozí částku určil soud prvního stupně 500,- Kč za den vazby. Při požadavku na náhradu škody několikanásobně vyšší již nebylo možné vycházet z presumpce vzniku nemajetkové újmy, ale stejně jako u vzniku škody zkoumat jednotlivé předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu. Na výzvu soudu prvního stupně k prokázání míry zásahu do jeho osobní sféry v důsledku nesprávného úředního postupu s ohledem na individuální charakteristiky jeho osoby žalobce nereagoval. Psychické potíže žalobce zhoršené vazbou by mohly být hodnoceny jako větší újma, z provedených důkazů ale nevyplynulo, že by bezprostřední či hlavní příčinou duševní poruchy žalobce byla nezákonná vazba. Konstrukci příčinné souvislosti mezi vazbou a duševním stavem měl soud prvního stupně za vážně pochybnou, neboť hlavní příčiny nepříznivého psychického stavu žalobce je třeba hledat v jeho vlasti. Nebýt trestního stíhání a uvěznění žalobce v Rusku, jeho odchodu do České republiky a vydání mezinárodního zatykače Ruskou federací, nebylo by ani (byť nezákonné) vazby v České republice. Mezi podstatnými příčinami nepříznivého následku v podobě větší morální újmy proto není činnost České republiky, která nakonec poskytla žalobci ochranu, do Ruské federace jej nevydala a udělila mu azyl. Za nepřípadný proto soud prvního stupně označil požadavek žalobce, aby výše náhrady nemajetkové újmy plnila vůči České republice i sankční účel.
V daném případě již došlo ke konstatování porušení práva Ústavním soudem, a proto soud prvního stupně považoval za přiměřenou částku finančního zadostiučinění 20.000,- Kč. S ohledem na to, že žalovaná v mezidobí poskytla žalobci zadostiučinění ve výši 40.000,- Kč (a v této části vzal žalobce žaloby zpět), soud prvního stupně ve zbývající části žalobu zamítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně kvalifikoval předpoklady vzniku odpovědnosti státu za škodu, nicméně odpovědnost státu nastala v důsledku nezákonného rozhodnutí, nikoliv nesprávného úředního postupu. V tomto případě došlo k tomu, že již pravomocná rozhodnutí o vazbě žalobce byla pro nedostatky v odůvodnění jako nezákonná zrušena.
Odvolací soud se dále ztotožnil s tím, že žalobci v důsledku čtyřiceti dnů trvající vazby byla způsobena nemajetková újma, což bylo nesporné i mezi stranami, spornou však zůstala otázka její výše. Soud prvního stupně správně vyslovil, že náhrada nemajetkové újmy podle §1 odst. 3 a §31a odst. 3 OdpŠk nemusí dosahovat výše, k níž by dospěl ESLP ve smyslu čl. 41 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Soud prvního stupně své rozhodnutí co do výše zadostiučinění podepřel odkazy na rozhodnutí ESLP s věcí související (např. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 1. 2005, ve věci Singh proti České republice, stížnost č. 60538/00 - ve vztahu, k němuž nárokoval žalobce částku o 80.000,- Kč vyšší, než jakou ESLP v uvedeném rozhodnutí přiznal za vazbu trvající dva a půl roku).
I povaha vazby ve vydávacím řízení je důvodem pro úvahu o nižším zadostiučinění. Občan cizího státu vyhýbající se trestnímu stíhání vedenému v jeho vlasti totiž musí do určité míry vždy počítat s možností omezení svobody v reakci na mezinárodně právní úpravu, případně dvoustranné mezistátní dohody. Tato úvaha je podepřena též obsahem §9 odst. 2 OdpŠk, podle kterého se obecně za vazbu nařízenou v řízení o vydání nebo předání do ciziny náhrada škody neposkytuje. To neplatí jen v případě, že škoda v takovém řízení vznikla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem orgánů České republiky. I tento posléze nesprávný postup, který se projevil vydáním nezákonného rozhodnutí, byl od počátku vyvolán příčinami v podobě trestního stíhání a úkonů v něm učiněných ze strany Ruské federace. Za situace, kdy Česká republika poskytla žalobci azyl, nebyly nepřípadné úvahy ve vztahu k motivům uplatnění nároku žalobce ve výši později značných částek.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění podmínek obsažených v §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů. Rozsudek napadá v plném rozsahu, tedy jak ve výroku I., tak i ve výroku II. Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje žalobce v závěru, že újma způsobená omezením osobní svobody v předběžné vazbě je méně závažná než újma způsobená jinou formou uvěznění. Odvolací soud ignoruje, že předběžná vazba ve smyslu §396 tr. ř. je fakultativním opatřením, a to opatřením obdobným útěkové vazbě podle §67 písm. a) tr. ř. Pro posouzení její důvodnosti a zákonnosti je rozhodující, zda jsou dány důvodné obavy z útěku osoby, nikoliv zda je vedeno proti této osobě trestní řízení v dožadující zemi. Odvolací soud (a soud prvního stupně rovněž) tak kvalifikuje povahu předběžné vazby, resp. závažnost jí způsobeného zásahu do osobnostní sféry jedince, v rozporu s účelem této speciální vazby, zároveň i v rozporu s nálezem Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 1542/07, který je přitom právním titulem uplatnění nároku na náhradu škody. Význam posouzení závažnosti takto způsobené nemajetkové újmy, resp. takového nezákonného, resp. protiústavního rozhodnutí o omezení osobní svobody, je přitom zvyšován obecnou praxí orgánů České republiky při rozhodování o předběžné vazbě ve vydávacím řízení. Nelze také odhlédnout od sankčního, resp. stimulujícího účelu rozhodnutí o morálním zadostiučinění a jeho výši. Soudy zaměnily účel a povahu vydávacího řízení s účelem a povahou předběžné vazby a na základě toho kvalifikovaly výši zadostiučinění. Oba soudy na tomto základě dospěly k nesprávnému právnímu závěru, že výše poskytnutého zadostiučinění ve věcech nezákonné předběžné vazby má být stejná, nebo dokonce spíše nižší, než u „běžného“ uvěznění. Odvolací soud dospívá k absurdnímu závěru, že nezákonné rozhodnutí žalované o předběžné vazbě nemůže být podstatnou příčinou způsobené újmy, neboť mezinárodní zatykač vydala Ruská federace a žalovaná naopak poskytla žalobci azyl. Soudy pak nesprávně nehodnotily individuální kvalifikující předpoklady pro přiznání zadostiučinění, zejména pak reálnou hrozbu vydání žalobce do státu, v němž mu hrozilo mučení, resp., v němž byl mučen již v minulosti, a v němž mu hrozilo porušení práva na spravedlivý proces. Odvolacímu soudu dovolatel též vytýká, že navíc nepřihlédl ke kritériu psychické újmy jakožto újmy na jeho zdraví. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou v souladu s §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné, pokud směřuje proti rozsudku soudu odvolacího v té části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. To proto, že ve své dosavadní judikatuře se Nejvyšší soud nezabýval otázkou řešenou v rozhodnutí odvolacího soudu, zda rozhodnutí o vzetí do předběžné vazby (§396 tr. ř.), které bylo následně zrušeno pro rozpor se zákonem (s ústavním zákonem), má obecně za následek vznik nemajetkové újmy méně závažné, nežli je tomu za obdobných okolností v případě uvalení vazby „klasické“ (ve smyslu §67 a násl. tr. ř.).
Soudy obou stupňů jednoznačně dospěly k závěru, že v daném případě byla dána odpovědnost státu za újmu nemajetkové povahy způsobenou žalobci v důsledku rozhodnutí o jeho vzetí do předběžné vazby, které bylo následně Ústavním soudem prohlášeno za porušující čl. 8 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí soudu o vzetí žalobce do předběžné vazby nebylo Ústavním soudem zrušeno jen proto, že v mezidobí došlo k propuštění žalobce z předběžné vazby na svobodu.
Oba soudy dospěly též k závěru, že žalobci byla tímto - ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. nezákonným - rozhodnutím způsobena újma nemajetkové povahy. Oba soudy se pak shodly i v tom, že přiměřeným zadostiučiněním této újmy je ve smyslu §31a odst. 1 a 2 OdpŠk poskytnutí finanční částky ovšem v hladině nižší, než by tomu bylo v případě rozhodnutí o vzetí do vazby podle §67 tr. ř. Odvolací soud k tomu vyslovil, že „povaha vazby ve vydávacím řízení je důvodem pro úvahu o nižším zadostiučinění. Občan cizího státu vyhýbající se trestnímu stíhání vedenému v jeho vlasti totiž musí do určité míry vždy počítat s možností omezení svobody v reakci na mezinárodně právní úpravu, případně dvoustranné mezistátní dohody.“ Dále odvolací soud uvedl, že „[…] nesprávný postup, který se projevil vydáním nezákonného rozhodnutí, byl od počátku vyvolán příčinami v podobě trestního stíhání a úkonů v něm učiněných ze strany Ruské federace. Za situace, kdy Česká republika poskytla žalobci azyl, nebyly nepřípadné úvahy ve vztahu k motivům uplatnění nároku žalobce ve výši později téměř milionové částky.“
S tímto právním názorem se Nejvyšší soud neztotožňuje. Každé omezení osobní svobody (např. podle §67 a násl., ale i §350c, §396 či §410 tr. ř.) působí negativně v osobní sféře jedince již právě tím, že je omezen na své osobní svobodě. V rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (dostupném na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud uvedl, že při úvaze o formě a výši odškodnění v případě nezákonného omezení osobní svobody je třeba přihlédnout ke třem základním kritériím, kterými zpravidla jsou: povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. V případě třetího kritéria Nejvyšší soud konstatoval, že „samotné držení ve vazbě má z povahy věci negativní dopady do svobody pohybu či do práva na soukromí a že v tomto ohledu výkon vazby sám o sobě působí újmu na základních právech, svobodách a důstojnosti dotčené osoby.“
Také Ústavní soud v žalobcově věci (tedy v nálezu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. II. ÚS 1542/07, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 47, nález č. 166, str. 185, jinak též dostupném na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ) konstatoval, že „každé rozhodnutí o vazbě představuje výrazný zásah do osobní svobody jedince“.
Nejvyšší soud proto neshledává důvody, pro které by předběžná vazba měla v obecné rovině (tedy vždy) působit na jedince jinak (mírněji) než v případě jiného omezení osobní svobody.
Nesouhlasí ani s tím, že by tímto důvodem mohlo být očekávání cizince stíhaného ve své vlasti, že budou proti němu učiněny kroky orgány státu, v němž se vyskytuje, zahrnující v to i vzetí do předběžné vazby. Česká republika je v tomto ohledu suverénním státem a její orgány tak o uvalení předběžné vazby rozhodují jen na základě naplnění podmínek obsažených v jejich právních předpisech. Jsou-li jediným možným důvodem pro vzetí do vazby podle §396 tr. ř. zjištěné skutečnosti odůvodňující obavu z útěku osoby, o jejíž vydání jde (usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/06, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 42, nález č. 10, str. 527, dostupné též na http://nalus.usoud.cz ), musí příslušné orgány České republiky zkoumat, zda tyto důvody byly naplněny a podle toho rozhodnout.
Jinými slovy řečeno, v daném případě byla nemajetková újma způsobena jen a výhradně tím, že příslušné orgány České republiky nepostupovaly v souladu s právním řádem této země, když rozhodly o vzetí žalobce do předběžné vazby, aniž pro to byly splněny podmínky stanovené v §396 odst. 1 tr. ř., čímž v rozporu se zákonem omezily žalobce na jeho osobní svobodě.
Názor odvolacího soudu o vhodnosti nižšího zadostiučinění nelze podpořit ani úvahou, že poškozenému byl posléze na území České republiky udělen azyl. To by totiž znamenalo, že azyl byl udělen jakožto určitá kompenzace vzniklé nemajetkové újmy, což však podle stávajících právních předpisů možné není a odvolací soud k takovému zjištění ani nedospěl.
Dovolací soud nicméně i přesto dospěl k závěru, že dovolání žalobce není důvodné. Z již výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, vyplývá, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že „adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500,- Kč až 1.500,- Kč za jeden den trvání vazby, v jejímž rámci soud promítne jiné, zde uvedené a popřípadě neuvedené okolnosti svého posuzování. K tomuto rozmezí je však nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Nejvyšší soud ji na tomto místě uvádí jen z důvodů zabránění extrémnímu poskytování zcela zjevně neodůvodnitelně nepřiměřeně nízkých či naopak zcela zjevně nepřiměřeně vysokých odškodnění.“
S ohledem na okolnosti právě souzeného případu pak Nejvyšší soud nepovažuje žalobci již vyplacenou částku 40.000,- Kč coby zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu jako zcela zjevně nepřiměřeně nízkou. Přihlédnout je nutno i k tomu, že jistého zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva (§31a odst. 2 OdpŠk) se žalobci dostalo již výše zmíněným nálezem Ústavního soudu. Proto dovolací dospěl k závěru, že i přes ne zcela přiléhavou právní kvalifikaci provedenou odvolacím soudem ve vztahu k přiznanému zadostiučinění by případné zrušení dovoláním napadeného rozsudku nevedlo pro žalobce k příznivějšímu výsledku, a tudíž by takový postup dovolacího soudu postrádal opodstatnění.
Pokud odvolatel namítá, že nelze odhlédnout od sankčního, resp. stimulujícího účelu rozhodnutí o morálním zadostiučinění a jeho výši, pak je nutno poukázat na již vyslovené závěry Nejvyššího soudu, že účel zadostiučinění, který by měl mít ve vztahu ke státu sankční charakter, a jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, z relevantních zákonných ustanovení (zejm. §31a OdpŠk) nevyplývá. K tomu Nejvyšší soud dodal, že „ostatně institut tzv. punitive nebo exemplary damages , nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy, kterého se žalobce svým požadavkem dovolává, nemá v českém právním řádu oporu“ (rozsudek ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, či též rozsudek ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, oba dostupné na internetových stránkách, www.nsoud.cz ).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke kritériu psychické újmy jakožto újmy na jeho zdraví, je možno poukázat na to, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl: „K žalobcem tvrzenému zásahu do jeho zdravotního stavu způsobeného výkonem vazby v důsledku neodpovídající lékařské péče a ke snaze žalobce dokazovat její negativní vliv i na jeho současné neurologické potíže odvolací soud uvádí, že i s ohledem na hospitalizaci žalobce na neurologické klinice již v roce 1999 (dle obsahu ústavního nálezu zrušujícího rozhodnutí o vazbě pro nedostatek odůvodnění), je třeba přisvědčit závěru soudu I. stupně o neprokázání skutečnosti, že by bezprostřední či hlavní příčinou duševní poruchy žalobce, hodnotitelné v rámci imateriální újmy, byla nezákonná vazba v České republice.“ Proto námitky dovolatele v tomto smyslu směřují proti skutkovým zjištěním učiněným soudem prvního stupně a potvrzeným soudem odvolacím, k nimž dovolací soud za daných procesních okolností, kdy dovolání bylo připuštěno podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohl přihlédnout (§241a odst. 3 o. s. ř.).
Ze všech právě uvedených důvodů dovolací soud postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání žalobce, pokud jím byl napaden rozsudek odvolacího soudu v části výroku I., v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, zamítl.
Dovolatel však napadl výrok I. rozsudku soudu odvolacího i v té části, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, jakož i ve výroku II., v němž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
V této části není dovolání žalobce přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud proto v této části dovolání podle §243b odst. 5 a 218 písm. c) o. s. ř odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu