ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.1802.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 1802/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobkyně M. P. , zastoupené JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem v Chrudimi, Resselovo nám. 135, proti žalovaným 1) M. B. , a 2) M. B. , zastoupeným Mgr. Kateřinou Beranovou, advokátkou se sídlem ve Vysokém Mýtě, Přemysla Otakara II. 186/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 145/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2009, sp. zn. 18 Co 428/2009-162, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2009, č. j. 18 Co 428/2009-162, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. června 2009, č.j. 11 C 145/2007-115, určil, že „žalobkyně je vlastníkem bytové jednotky č. 1177/035 v budově čp. 1177, na st. parcele č. 5666, v části obce Ch. IV., spoluvlastnického podílu o velikosti 717/44544 na společných částech budovy čp. 1177 na st. parcele č. 5666 v části obce Ch. IV., spoluvlastnického podílu o velikosti 717/44544 na st. parcele č. 5666, vše v k.ú. Ch.“ (dále též „předmětný byt“ nebo „bytová jednotka“), a dále rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaných zaplatit České republice soudní poplatek. Po provedeném řízení dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 28. června 2004, na základě které měla žalobkyně převést na žalované vlastnického právo k předmětné bytové jednotce včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu, v němž je uvedený byt situován, a dále ke specifikovanému pozemku, „nebyla uzavírána vážně, jejím účastníkům nešlo o uzavření kupní smlouvy, nýbrž o zajištění půjčky, tedy o uzavření zajišťovacího převodu práva. Kupní smlouva tedy představuje simulovaný právní úkon a je tudíž absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle obou smluvních stran. Disimulovaný (zastřený) právní úkon – zajišťovací převod práva – pak rovněž nemůže být platný, a to pro absenci písemné formy, kterou pro tento právní úkon zákon vyžaduje (§553 odst. 2 občanského zákoníku). V uzavřené smlouvě totiž chybí vyjádření toho, který závazek je převodem zajišťován.“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Hradci Králové (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že určovací žalobu zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti žalovaných zaplatit České republice doplatek na soudním poplatku. Odvolací soud vycházel z toho, že „skutkový závěr soudu prvního stupně je vystavěn na skutkových zjištěních učiněných z účastnické výpovědi žalobkyně a svědecké výpovědi její dcery M. A., jimž okresní soud při hodnocení důkazů bezvýhradně uvěřil a obsah jejich výpovědí upřednostnil před skutkovými zjištěními z provedených listinných důkazů o uzavření kupní smlouvy a o zaplacení kupní ceny ve výši 500.000,- Kč oproti vystavení stvrzenky s úředně ověřenými podpisy“ , když „účastnické výpovědi žalovaného korespondující s obsahem čtených listin pak neuvěřil s odkazem na určitou nervozitu žalovaného v průběhu jeho výpovědi.“ Odvolací soud „za této procesní situace...zopakoval důkaz výslechem žalobkyně, svědkyně M. A. a žalovaného pro případ, že by se neztotožnil s hodnocením těchto důkazů“ Poté uzavřel, že „Skutkový stav vyplývající z provedeného dokazování neopodstatňuje závěr o tom, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky neodpovídala jejich vůli, že se jednalo o předstíraný právní úkon zastírající zajištění pohledávky žalovaného za dcerou žalobkyně a že je kupní smlouva z tohoto důvodu neplatná..“ Dodal, že „Pro posouzení věci jsou nevýznamné okolnosti týkající se pozdějších koupí dalších dvou bytů žalovaným...“
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje v něm jednak explicitně dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o.s.ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále – níže rozvedenou námitkou stran absence zdůvodnění postupu odvolacího soudu v procesu dokazování v odvolacím řízení – implicitně též i dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že (odvolací) řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka vytýká totiž odvolacímu soudu (ve stručnosti shrnuto z její uplatněné dovolací argumentace), že – na rozdíl od soudu prvního stupně - zopakoval pouze výseč důkazních prostředků, přičemž ponechal stranou důkazy, z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Dovolatelka dále polemizuje se zjištěními, která odvolací soud učinil z jím provedených důkazů. V závěru svého dovolání zdůraznila, že jedním z tvrzení obsažených v žalobě bylo, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek a že od ní bylo platně ve smyslu §49 obč. zák. odstoupeno, a že vzhledem k tomu, že soud prvního stupně považoval uzavřenou kupní smlouvu za neplatnou, touto námitkou se nezabýval, avšak nevypořádal se s ní ani odvolací soud, který naopak smlouvu vzal za platně uzavřenou. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. až III. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání dovolatelky odmítli uplatněnou dovolací argumentaci, neboť podle jejich názoru v řízení bylo provedeno rozsáhlé dokazování a skutková zjištění odvolacího soudu vycházejí z provedených důkazů, které soud hodnotil řádně ve smyslu §132 a násl. o.s.ř. Proto v této věci odkaz na dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (ani na jiné dovolací důvody) není na místě. Žalovaní se pak podrobně nesouhlasně vyjádřili k jednotlivým dovolacím výtkám dovolatelky. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatelky zamítl a přiznal žalovaným náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou včas a že je přípustné, přezkoumal napadený rozsudek podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. v rozsahu dovolatelkou uplatněných dovolacích důvodů a poté dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Bylo již bylo shora uvedeno, že dovolatelka též uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. založený na tvrzení, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a jenž podle názoru Nejvyššího soudu byl v dané věci osvědčen.
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, ten sice v odvolacím řízení přistoupil k zopakování důkazů - výslechy dovolatelky, svědkyně M. A. (dcery dovolatelky) a prvního žalovaného, avšak nevycházel zcela z dikce §213 odst. 2 o.s.ř. stanovícího, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za tom, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Jinými slovy řečeno, odvolací soud musí přistoupit k zopakování dokazování v odvolacím řízení tehdy, pokud má za to, že z důkazů, jež byly provedeny v řízení před soudem prvního stupně, je možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně. Rozsah dokazování je v tomto případě určen množinou těch důkazů (důkazních prostředků), z nichž soud prvního stupně čerpal svá (dílčí) skutková zjištění, jež byla zásadně významná pro právní posouzení věci. Jestliže se rozsah dokazování v řízení před soudem prvního stupně nekryje s rozsahem důkazů, které odvolací soud v odvolacím řízení postupem předvídaným v §213 odst. 2 o.s.ř. zopakoval, je v takové procesní situaci nezbytné, aby odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů došlo k předmětné důkazní redukci, resp. proč ten který – v řízení před soudem prvního stupně provedený - důkaz nepovažoval z hlediska prokazování tvrzených skutkových okolností souzeného případu za právně relevantní (např. pro jeho zjevnou nadbytečnost, neúčelnost etc.), tedy proč jej v odvolacím řízení nezopakoval.
V posuzované věci odvolací soud se uvedenými hledisky důsledně neřídil, když konstatoval, že „Skutkový závěr soudu prvního stupně je vystavěn na skutkových zjištěních učiněných z účastnické výpovědi žalobkyně a svědecké výpovědi její dcery M. A.“ , ačkoliv z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud prvního stupně svůj závěr o skutkovém stavu věci založil na dílčích zjištěních, které čerpal nejen z výslechů dovolatelky a svědkyně M. A., ale též i z výslechu svědka M. K. (bývalého manžela dcery dovolatelky). Podle soudu prvního stupně právě „Tento svědek potvrdil, že mu žalobkyně říkala o problému s bytem již v roce 2004, konkrétně mu říkala, že bytem zajišťovala půjčku. Svědka K. je přitom třeba považovat za osobu nezúčastněnou na sporu, uváděl i okolnosti, které byly spíše nepříznivé pro žalobkyni. Zde má soud na mysli jeho tvrzení o tom, že na bývalou manželku (dceru žalobkyně) nijak zvlášť nenaléhal, aby mu vypořádací podíl vyplatila, pouze se po penězích ptal. V případě, že by peníze pro něho nesehnala, nehrozila jí z jeho strany žádná sankce. Tímto v podstatě vyvrátil tvrzení žaloby o údajné tísni, v níž se měly dcera žalobkyně, potažmo žalobkyně nacházet. Jeho výpověď proto soud hodnotí jako zcela věrohodnou a pro daný případ velmi významnou.“
Konečně přisvědčit lze i dovolací námitce dovolatelky, která poukazuje na žalobu, ve které kromě tvrzení o simulovaném jednání účastníků předmětné smlouvy také uvádí, že „Smlouva byla by neplatná též z jiného důvodu, sjednaná kupní cena (ve skutečnosti na místo kupní ceny byla poskytnuta půjčka jen 350.000,- Kč) je nápadně nevýhodná a úkon byl uzavřen v tísni žalobkyně a její dcery jako osoby blízké, a žalovaní o této tísni věděli“ , a v tomto směru vytýká odvolacímu soudu, že se otázkou neplatnosti smlouvy z posledně uvedeného důvodu nijak nezabýval, dospěl-li k závěru, že „Skutkový stav vyplývající z provedeného dokazování neopodstatňuje závěr o tom, že kupní smlouva uzavřená mezi účastníky neodpovídala jejich vůli, že se jednalo o předstíraný právní úkon zastírající zajištění pohledávky žalovaného za dcerou žalobkyně a že je kupní smlouva z tohoto důvodu neplatná.“
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d ost. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. června 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu