ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.185.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 185/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a Mgr. Víta Bičáka v exekuční věci oprávněných a) A. K., a za b) J. K., proti povinnému Ing. J. K., zastoupenému JUDr. Jiřím Šabatou, advokátem se sídlem v Brně, Cejl 513/45, pro částku 591.300.- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 54 EXE 5541/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 26. března 2013, č. j. 68Co 121/2013-99, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím městský soud podle §44 odst. 7 exekučního řádu odmítl odvolání povinného proti usnesení z 9. listopadu 2012, č.j. 54 EXE 5541/2012-26, jímž obvodní soud nařídil exekuci. Námitky místní nepříslušnosti (opětovně a střídavě vznášené ve vztahu jak Obvodnímu soudu pro Prahu 4, tak Obvodnímu soudu pro Prahu 10 – viz druhý odstavec čtvrté strany napadeného rozhodnutí) posoudil jako námitky skutečností pro nařízení exekuce nerozhodných.
Proti rozhodnutí městského soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že se odvolací soud při řešení procesněprávní otázky (aniž však konkrétně uvádí, které ) odchýlil od stálé rozhodovací praxe. Je také přesvědčen, že „právní otázka má být dovolacím soud posouzena jinak.“ Dovolání odůvodňuje (opět – stejně jako v odvolání – pouze a jedině) tím, že podle jeho názoru „nebyla splněna jedna z podmínek řízení“, jelikož ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle první věty ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 237a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
V usnesení z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, Nejvyšší soud uzavřel, že má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Z uvedeného plyne, že k založení přípustnosti dovolání nepostačí, aby – jak se nesprávně domnívá povinný – dovolací soud měl posoudit určitou právní otázku jinak než (v napadeném rozhodnutí) soud odvolací, nýbrž aby tutéž právní otázku posoudil jinak než v některém ze svých předchozích rozhodnutí (srov. dikci ustanovení §237 in fine „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“). Tento případ (jeden ze čtyř uvedených ve výčtu ustanovení §237) přípustnosti dovolání tedy přichází v úvahu jen tehdy, má-li být změněna dosavadní ustálená rozhodovací praxe (judikatura) Nejvyššího soudu.
Protože v souzené věci povinný zjevně vycházel z nesprávného názoru, že k založení přípustnosti dovolání postačí požadavek, aby dovolací soud určitou právní otázku posoudil jinak než soud odvolací (v důsledku čehož neformuloval konkrétní otázku procesního práva, a tím méně pak řešení této otázky, jímž by se měl dovolací soud odchýlit od jejího řešení v některém ze svých předchozích rozhodnutí), Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Spatřuje-li povinný splnění předpokladu přípustnosti dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani tento předpoklad přípustnosti dovolání splněn není.
Jak totiž Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (zejména sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ale i v mnoha dalších, např. sp. zn. 20 Cdo 1859/2010, 20 Cdo 3873/2008, 20 Cdo 2616/2008, 20 Cdo 3613/2008, 20 Cdo 2476/2009, 20 Cdo 1337/2009, 20 Cdo 3532/2007) opakovaně vysvětlil, (případná) skutečnost, že ve věci rozhodl místně nepříslušný soud, je způsobilá vést (pouze) k závěru, že řízení bylo zatíženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dříve, před 1. 1. 2013, samostatný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který po 1. 1. 2013 neexistuje). K těmto vadám však dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); o tento případ však v souzené věci nejde.
Ani samotný dovolatel totiž nenamítá, že by se jediný v současnosti existující dovolací důvod – nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. – vztahoval k samotnému (řečeno slovy ustanovení §237 o. s. ř.) rozhodnutí, kterým se řízení končí, jelikož proti vlastnímu nařízení exekuce, tedy meritornímu rozhodnutí nebrojí, nýbrž pouze namítá, že je vydal (podle jejich názoru) místně nepříslušný soud (viz bod b/ na třetí straně dovolání, v němž dovolatel zdůrazňuje, že „již v odvolání popíral existenci jedné z podmínek řízení – místní příslušnost Obvodního soudu pro Prahu 10“). Z ustanovení §241a odst. 1 ve spojení s §237 o. s. ř. však plyne, že nesprávné právní posouzení věci se musí vztahovat k samotnému „rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí“.
I proto tedy, že tedy nejde o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení „věci“ (v souzené věci nařízení exekuce) ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení (jež vydání meritorního rozhodnutí předcházelo) ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2014
JUDr. Vladimír Mikušek
předseda senátu