ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.1877.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1877/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce L. U., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o vydání předběžného opatření, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 Nc 942/2004, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2004, č. j. 35 Co 371/2004 - 15, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2004, č. j. 35 Co 371/2004 - 15,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 7. 7. 2004, č. j. 2 Nc 942/2004 - 6, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s ust. §83 odst. 1 o. s. ř. řízení o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření, jímž by „žalované bylo uloženo zajistit prostřednictvím správy soudu poučení soudců a pracovníků civilních kanceláří
o nesprávnosti poučení o opravném prostředku v podobném znění: Proti tomuto rozsudku (usnesení) lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení
k Vrchnímu (Městskému, Krajskému) soudu prostřednictvím soudu podepsaného
ve dvojím vyhotovení“, dále, aby „žalované byla uložena povinnost zajistit, aby byly učiněny příslušné kroky k pozastavení používání podobně formulovaných poučení
o opravném prostředku a aby žalovaná byla povinna zajistit prostřednictvím správy soudů poskytnutí vzorové formulace poučení o opravném prostředku soudcům a pracovníkům civilních kanceláří, a to buď s použitím vzoru zpracovaného odborníky, včetně jazykových, nebo s použitím následující formulace : Proti tomuto rozsudku (usnesení) lze podat - odvolání, které je třeba doručit ve dvojím (trojím atd.) vyhotovení soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje“, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce podal dne 4. 5. 2004 v téže věci
u Obvodního soudu pro Prahu 2 návrh na vydání předběžného opatření, o němž bylo rozhodnuto usnesením tohoto soudu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 13 C 46/2004, které však nenabylo právní moci, neboť žalobce proti němu podal odvolání. Jelikož o návrhu žalobce na vydání totožného předběžného opatření ve věci těchže účastníků řízení probíhá jiné řízení, brání projednání dané věci překážka věci zahájené (litispendence).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 9. 2004, č. j. 35 Co 371/2004 - 15, usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Ministerstvu spravedlnosti České republiky, a rozhodl
o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze zjištění obvodního soudu a dále zjistil, že k odvolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 5. 2004, č. j. 13 C 46/2004 - 4, jímž byl návrh žalobce na vydání předběžného opatření zamítnut, Městský soud v Praze pravomocným usnesením ze dne 30. 7. 2004, sp. zn. 11 Co 199/2004, usnesení soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil podle
§104 odst. 1 o. s. ř. s odůvodněním, že nárok uplatněný žalobcem v návrhu na vydání předběžného opatření nevyplývá ze vztahů uvedených v ust. §7 o. s. ř., a proto není dána pravomoc soudů k projednání a rozhodnutí v této věci. Vzhledem k tomu, že překážka věci zahájené v průběhu odvolacího řízení odpadla, zkoumal městský soud znovu, zda jsou splněny podmínky řízení, za nichž může soud věc projednat a rozhodnout o ní (§103 o. s. ř.); dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření není dána pravomoc soudů (§7 o. s. ř.), neboť návrh se netýká věci, která by vyplývala ze soukromoprávních vztahů, nejde o spor,
o němž podle zákona rozhodl jiný orgán, nejde o věc, o níž by zákon stanovil, že ji mají projednat a rozhodnout soudy v občanském soudním řízení, a nejde ani o věc správního soudnictví. Nedostatek pravomoci soudu je nedostatkem procesní podmínky, který nelze odstranit a soud je proto povinen řízení zastavit (§104 odst. 1 o. s. ř.). Z tohoto důvodu odvolací soud usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, byť
na základě odlišného právního posouzení. Dále dovodil, že „požaduje-li žalobce
v návrhu na vydání předběžného opatření, aby Ministerstvo spravedlnosti ČR vydalo interní pokyn“, je namístě, aby mu věc byla postoupena, neboť je ústředním orgánem státní správy pro soudy (§11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci, pokud dovodil, že věc má být po právní moci usnesení o zastavení řízení postoupena Ministerstvu spravedlnosti ČR. Poukazuje na to, že odvolací soud interpretuje obsah návrhu na vydání předběžného opatření nad jeho rámec, když uvádí, že je požadováno, aby Ministerstvo spravedlnosti vydalo interní pokyn, ačkoliv žalobce se domáhá vydání předběžného opatření, jímž by žalované byla uložena povinnost zajistit prostřednictvím správy soudů poučení soudců a pracovníků civilních kanceláří a povinnost poskytnout jim vzorové formulace poučení o opravném prostředku. Dále namítá, že i když v dané věci není dána pravomoc soudů k projednání návrhu na vydání předběžného opatření, je nesprávný výrok, jímž bylo rozhodnuto
o postoupení věci Ministerstvu spravedlnosti, neboť z žádného právního předpisu, a to ani z ust. §11 odst. 1 zák. č. 1/1969 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ani z předpisů upravujících řízení správní, nelze dovodit, že by o předmětu návrhu mohlo rozhodnout Ministerstvo spravedlnosti ČR. Podle názoru dovolatelky je třeba vycházet i z toho, že stát má postavení právnické osoby (a tudíž i procesní způsobilost) jen v případech, kdy je účastníkem soukromoprávních vztahů a toto postavení nemá, jestliže vystupuje
do vztahů veřejnoprávních. Je-li tudíž návrhem na vydání předběžného opatření navrhováno, jak má být postupováno při výkonu veřejné moci, lze důvod pro zastavení řízení spatřovat i v neodstranitelné překážce řízení, kterou je nedostatek způsobilosti žalované být účastníkem tohoto řízení. Dovolatelka navrhla, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, za nějž jedná zaměstnanec s právnickým vzděláním, přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., je důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že pro nedostatek pravomoci soudu, který je neodstranitelným nedostatkem jedné z podmínek řízení, je třeba řízení zastavit a věc postoupit orgánu příslušnému k rozhodnutí, kterým je Ministerstvo spravedlnosti ČR.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují
o nich jiné orgány. Podle odst. 2 tohoto ustanovení spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona. Jiné věci projednávají soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3). Pravomoc soudů ve věcech správního soudnictví upravuje zvláštní zákon (odst. 4).
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat ve věci samé (podmínky řízení). Podle §104 odst. 1
o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.
Jak vyplývá z výše citovaného ustanovení §7 o. s. ř., projednávání a rozhodování věcí jiných než vyplývajících z tam vyjmenovaných soukromoprávních vztahů je (vedle řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem - část pátá
o. s. ř.) svěřeno soudům jen na základě ustanovení zákona. V daném případě však takové ustanovení zákona, jež by rozhodování o návrhu žalobce na vydání předběžného opatření požadovaného znění svěřovalo soudům neexistuje.
Protože návrh žalobce na vydání předběžného opatření, jímž by „žalované bylo uloženo zajistit prostřednictvím správy soudu poučení soudců a pracovníků civilních kanceláří o nesprávnosti poučení o opravném prostředku v podobném znění: Proti tomuto rozsudku (usnesení) lze podat odvolání do 15 dnů od doručení písemného vyhotovení k Vrchnímu (Městskému, Krajskému) soudu prostřednictvím soudu podepsaného ve dvojím vyhotovení, dále, aby žalované byla uložena povinnost zajistit, aby byly učiněny příslušné kroky k pozastavení používání podobně formulovaných poučení o opravném prostředku a aby žalovaná byla povinna zajistit prostřednictvím správy soudů poskytnutí vzorové formulace poučení o opravném prostředku soudcům a pracovníkům civilních kanceláří, a to buď s použitím vzoru zpracovaného odborníky, včetně jazykových, nebo s použitím následující formulace : Proti tomuto rozsudku (usnesení) lze podat - odvolání, které je třeba doručit ve dvojím (trojím atd.) vyhotovení soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje“, nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§7 odst. 1 o. s. ř.), a protože nejde
o spor o jinou právní věc ve smyslu ust. §7 odst. 2 o. s. ř., ani o jinou věc, k jejímuž projednávání pravomoc soudu zakládá zákon (§7 odst. 3 o. s. ř.), a nejde ani věc správního soudnictví, není pro rozhodování v dané věci dána pravomoc soudů. Závěr odvolacího soudu, že nejsou dány podmínky řízení, za nichž může soud jednat (§103
o. s. ř.), je tak správný; ztotožnit se však nelze s jeho názorem, že věc je třeba postoupit Ministerstvu spravedlnosti ČR.
Podle §11 odst. 1 zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvo spravedlnosti je ústředním orgánem státní správy pro soudy a státní zastupitelství.
Podle §118 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích), úkolem státní správy soudů je vytvářet soudům podmínky k řádnému výkonu soudnictví, zejména po stránce personální, organizační, hospodářské, finanční a výchovné, a dohlížet způsobem a v mezích tímto zákonem stanovených na řádné plnění úkolů soudům svěřených. Podle odst. 2 výkon státní správy nesmí zasahovat do nezávislosti soudů. Podle §119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích ústředním orgánem státní správy soudů je ministerstvo.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že Ministerstvo spravedlnosti ČR, jakožto ústřední orgán státní správy pro soudy a státní zastupitelství, není oprávněno jakýmkoliv způsobem „instruovat“ soudy o tom, jak mají rozhodovat, tedy ani o tom, jakým způsobem má být formulováno poučení o opravných prostředcích, neboť podle zákona
o soudech a soudcích nesmí výkon státní správy soudů zasahovat do nezávislosti soudů. S ohledem na to, jak jsou zákonem vymezeny kompetence Ministerstva spravedlnosti ČR, je tudíž zřejmé, že není v jeho pravomoci vydávat jakákoliv opatření požadovaného znění. Z tohoto důvodu je názor odvolacího soudu o tom, že věc je třeba ve smyslu ust. §104 odst. 1 o. s. ř. postoupit Ministerstvu spravedlnosti ČR, nesprávný.
Nejvyšší soud České republiky proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení ((§243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2005
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu