ECLI:CZ:NS:2006:30.CDO.1882.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 1882/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce M. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované obchodní společnosti R., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 5/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. února 2005, č.j. 1 Co 59/2004-118, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalované částku 3.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí jejímu zástupci, advokátu.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. června 2002, č.j. 24 C 5/98-98, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo vyjádřit žalobci na nejbližší valné hromadě akcionářů omluvu ve znění uvedeném ve výroku zmíněného rozsudku, a dále tuto omluvu doslovně uvést v zápisu z jednání valné hromady a žalobci o tom podat písemnou zprávu (výrok I.). Zamítl též žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) částku 100.000,- Kč (výrok II.). Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
O odvolání žalobce rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. února 2005, č.j. 1 Co 59/2004-118, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, zatímco změnil pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud za základ svého rozhodnutí vzal skutečnost, že žalovaná doručila žalobci písemnost nazvanou „Rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru“, v níž bylo uvedeno, že se dopustil v noci ze dne 17. ledna 1998 na 18. ledna 1998, kdy měl službu jako noční hlídač na farmě T., krádeže dvou obřích balíků slámy, které odvezl vlastním traktorem na připojeném dvoukolovém vleku, čímž porušil pracovní kázeň zvlášť hrubým způsobem. Tato písemnost byla doručena výlučně žalobci. Žalobce pak v jejím obsahu spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv.
Důvod zamítnutí uplatněného nároku odvolací soud spatřuje ve skutečnosti, že i pokud by bývalo šlo o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nemohla být žalobci přisouzena jím požadovaná morální satisfakce pro její nepřiměřenost. Jestliže
k zásahu mělo dojít zmíněným dopisem, který byl adresován pouze žalobci, pak není důvod, aby požadovaná omluva byla učiněna na valné hromadě akcionářů žalované. Navíc o tom, co má být předmětem valné hromady akcionářů rozhodují samotní akcionáři. Šlo by proto o zásah do práv třetích osob.
Shledány nebyly ani předpoklady pro přiznání finanční satisfakce žalobci, a to především proto, že ji lze přisoudit jen za splnění podmínky, že došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti ve značné míře tak, že pouhá morální satisfakce se nejeví postačující. V souzeném případě však dotčená písemnost byla doručena pouze žalobci, takže nemohla vyvolat ohlas jiných osob.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 22. března 2005, přičemž téhož dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 9. května 2005 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Má zato, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ téhož zákona).
Podstata dovolání spočívá v úvaze, že soudy obou stupňů, pokud dovodily, že žalobcem požadovaná forma, event. rozsah omluvy, jsou nepřiměřené (aniž by hodnotily konkrétní vztah mezi žalobcem a žalovaným, tedy vztah obchodní společnosti na jedné straně a jejího minoritního akcionáře na straně druhé, který nebyl jejím zaměstnancem), nepostupovaly správně. Odvolací soud nejdříve zhodnotil a posoudil nároky žalobce a z nich současně dovodil, že není nutné se zabývat podstatou celého sporu. Byla tak nejprve posouzena možnost satisfakce a podle tohoto zhodnocení soud dovodil, že je nadbytečné zabývat se otázkou, zda došlo k porušení práva žalobce
na ochranu jeho osobnosti. Žalobce považuje tento postup za denegatio iustitiae.
Dovolatel proto žádá, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K uvedenému dovolání se žalovaná písemně vyjádřila. Ztotožňuje se s napadeným rozsudkem. Žádá proto o zamítnutí tohoto dovolání.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř, je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. l o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovením §237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. ač rozsudku soudu prvního stupně předcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu, byla i tímto rozsudkem žaloba v této věci v celém rozsahu zamítnuta.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení
a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a)
a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že
v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto zásadně ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci). To však v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu, což však v souzeném případě dáno není (jinak obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde.
Pokud předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., pak toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §13 o.z. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení). Pokud by se nejevilo postačujícím toto zadostiučinění zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost
ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích
(odstavec 2 uvedeného ustanovení).
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a újmou na právu
na ochranu osobnosti fyzické osoby.
Přiznání zadostiučinění v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. předpokládá splnění konkrétních zákonem kvalifikovaných podmínek:
- morální zadostiučinění se musí jevit v konkrétním případě nepostačujícím a tím již neúčinným,
- neoprávněným zásahem v konkrétním případě došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné míře.
U prvního z naznačených předpokladů pro úspěšnost požadavku na přisouzení relutární satisfakce musí být spolehlivě prokázáno, že tu jsou okolnosti dokládající, že v takovém případě nepostačuje zadostiučinění podle §13 odst. 1 o.z., a to zejména z hlediska povahy neoprávněného zásahu a způsobu provedení, z hlediska intenzity trvání, rozsahu i ohlasu nepříznivých následků, které postiženému vznikly.
U druhého z předpokladů případného přisouzení finančního zadostiučinění musí být především zjištěno, že jde o takovou újmu na osobnosti fyzické osoby, kterou je objektivně třeba posuzovat vzhledem k intenzitě, rozsahu, trvání a veřejnému ohlasu nepříznivého následku, spočívajícího ve snížení její lidské důstojnosti a vážnosti
ve společnosti, jako závažnou. Z vedeného vyplývá, že relutární satisfakce má subsidiární funkci a nastupuje proto až tehdy, kdy se morální zadostiučinění ukáže, ať zcela nebo zčásti jako nepostačující a tak neúčinné (obdobně srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 186).
Je tak nezbytné, aby požadovaná satisfakce a její míra byly přiměřené konkrétnímu tvrzenému zásahu do osobnostních práv. Jen tak tato satisfakce může být k nápravě uplatněné nemajetkové újmy podle okolností konkrétního případu účinná a postačující. V souzeném případě odvolací soud logicky vyložil, z jakého důvodu považuje žalobcem uplatněný nárok na morální i relutární satisfakci za nepřiměřený okolnostem, které žalobce uvedl ve své žalobě.
Pokud proto odvolací soud dospěl k závěru, že okolnosti případu neodůvodňují přisouzení žalobcem požadovaného zadostiučiní podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 o.z., nikterak se neodchýlil od standardního výkladu tohoto ustanovení, ani od ustálené judikatury vážící se k této právní problematice, a zcela zjevně tak nepochybil. Je proto opodstatněný závěr, že při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c)
a odst. 3 o.s.ř.
Protože není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl
(§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Neměl tak ani předpoklady zabývat se dalšími důvody uvedenými v dovolání. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, když podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení
s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly náklady spojené s jejím zastoupením advokátem v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. a) vyhlášky činí sazba odměny
ve věcech osobnostních práv, je-li požadována náhrada nemajetkové újmy, 12.500,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno
s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 6.250,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 3.125,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů
a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u tohoto vztahu 3.200,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu