ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.1889.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 1889/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně obchodní společnosti R. spol. s r.o, zastoupené advokátkou proti žalovanému L. b. d. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení 4,612.620,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 6 C 100/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č.j. 11 Co 266,267/2006-146, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. října 2006, č.j. 11 Co 266,267/2006-146, ve výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 860.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. března 2004, č.j. 6 C 100/2002-68, ve znění rozsudku téhož soudu ze dne 21. května 2004, č.j. 6 C 100/2002-81, v zamítavém výroku ohledně částky 860.000,- Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení, se zrušují, a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k rozhodování v prvním stupni k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání žalobkyně odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 23. března 2004, č.j. 6 C 100/2002-68, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 21. května 2004, č.j. 6 C 100/2002-78, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 3,515.226,33 Kč s příslušenstvím, co do částky 1,097.393,67 Kč a požadovaného příslušenství jednotlivých promlčených plateb na úhradu za užívání nebytových prostor žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vyšel ze zjištění, že žalovaný uzavřel dne 25. dubna 1997 s právním předchůdcem žalobkyně společností T. s.r.o. smlouvu o nájmu nebytových prostor v nemovitosti čp. 1526 v P. V katastru nemovitostí v té době byl zapsán jako vlastník žalovaný. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2001, č.j. 11 Cmo 275/2001-193, bylo rozhodnuto, že vlastníkem předmětných nemovitostí je již od 10. listopadu 1994 D. V. Z tohoto důvodu soud prvního stupně uvedenou nájemní smlouvu posoudil jako neplatnou, neboť byla uzavřena se subjektem, který nemovitost nevlastnil. Nájemné spolu se zálohami za služby spojenými s užíváním nebytových prostor v celkové výši 4,612.620,- Kč (z toho zálohy za služby ve výši 55.440,- Kč), zaplacenými předchůdcem žalobkyně za dobu od 8. října 1997 do 12. ledna 2002 je žalovaný povinen podle §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) vrátit z titulu bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu. Námitku promlčení uplatněnou žalovaným soud posoudil podle ustanovení §107 o.z. s tím, že subjektivní dvouletá promlčecí lhůta počala žalobkyni běžet od počátku roku 2002, kdy mu byl zástupcem D. V. předán již zmíněný pravomocný rozsudek Vrchního soudu v Praze, ze kterého se dozvěděl, kdo je ve skutečnosti vlastníkem nemovitosti.
Při posouzení objektivní promlčecí lhůty uzavřel, že žalovaný byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětných nemovitostí do doby právní moci rozhodnutí Vrchního soudu a nebyl mu prokázán úmysl bezdůvodně se obohatit na úkor nájemce. Vzhledem k tomu, že splátky nájemného byly placeny měsíčně, jsou promlčeny částky zaplacené více než tři roky před podáním žaloby, tj. tři roky přede dnem 9. prosince 2002. Soud však neuznal za důvodný požadavek žalobkyně na zaplacení částky 55.440,- Kč, představující uhrazené zálohy za služby, které žalobkyně využila. Současně přihlédl k započtení pohledávky žalovaného vůči žalobkyni ve výši 181.953,67 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j. 11 Co 266,267/2006-146, podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé, v zamítavém výroku ohledně částky 860.000,- a ve výroku o nákladech řízení, potvrdil a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i s právním posouzením soudu prvního stupně. Poukázal na to, že podstatou sporu bylo zejména posouzení „promlčecí doby, resp. její počátek s ohledem na skutečnost, kdy žalobkyně měla vědomost o tom, kdo je vlastníkem pronajatých nemovitostí.“ Shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobkyně získala vědomost o skutečném vlastníkovi až „pravomocným rozhodnutím sporu o daném vlastnictví v řízení u Vrchního soudu v Praze vedeném pod sp. zn. 11 Cmo 275/2001.“
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně dne 11. prosince 2006 a právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podala žalobkyně dne 8. února 2007 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu
§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona). Za zásadní především považuje vymezení pojmových znaků úmyslného bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 a §107 odst. 2 o.z. a vytýká, že v této souvislosti odvolací soud nepřihlédl k právnímu názoru vyslovenému v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. března 2003, sp.zn. 33 Odo 938/2002. Přesto, že bylo prokázáno, že žalovaný si byl od počátku vědom, že mu předmětná nemovitost nepatří, uzavřel s právním předchůdcem žalobkyně nájemní smlouvu s úmyslem získat peněžité plnění za užívání této nemovitosti. Nadto k této otázce v řízení nebyly provedeny navržené důkazy výslechem svědků JUDr. P. T., L. B. a L. F. Žalobě proto mělo být vyhověno v plném rozsahu vzhledem k tomu, že v daném případě bylo třeba vycházet z objektivní desetileté promlčecí doby ve smyslu ustanovení §107 odst. 2 o.z.
Dovolatelka dále poukazuje na to, že účastníci předmětné neplatné smlouvy
o nájmu nebytových prostor byly subjekty zapsanými v obchodním rejstříku. Soudy tedy měly vycházet při posouzení otázky promlčení uplatněného nároku z předpisů obchodního práva s tím, že promlčecí doba je v tomto případě čtyřletá, takže žalobě mělo být vyhověno v plném rozsahu. V této souvislosti dovolatelka namítá, že věcně příslušným k řízení v prvním stupni byl Městský soud v Praze a nikoliv Obvodní soud pro Prahu 7. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc postoupil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (přičemž též přihlédl k obsahu bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen „o.s.ř.“) ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Především bylo třeba uvážit, že dovolatelka v podaném dovolání nerozlišuje jednotlivé výroky ve věci samé napadeného rozsudku odvolacího soudu, takže jím napadá i ten, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
o věci samé, jímž tak žalobkyni nebyla způsobena jakákoliv újma na jejích právech. V této části proto nebyla k dovolání ve smyslu ustanovení §240 odst. 1 o.z. legitimována. Dovolání proto bylo v tomto rozsahu podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. b) o.s.ř. odmítnuto.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání v posuzované věci není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu ve věci samé nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Dovolací soud proto posuzoval otázku přípustnosti dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 860.000,- Kč s příslušenstvím, podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. se závěrem, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. z důvodu, že otázku promlčení uplatněného nároku řeší v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku
ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl
k závěru, že toto rozhodnutí není možno hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení ( §242 odst. 3 o.s.ř. ). Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem
ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny a dovolací soud z nich proto při dalších úvahách vychází.
V rámci způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) žalobkyně otevřela dovolacímu přezkumu otázku správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že promlčení uplatněného nároku se řídí ustanovením §107 o.z.
Podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“) tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon. Podle §2 obch. zák. se podnikáním rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (odst. 1). Podnikatelem podle obch. zák. je a) osoba zapsaná v obchodním rejstříku,
b) osoba, která podniká na základě živnostenského oprávnění, c) osoba, která podniká na základě jiného než živnostenského oprávnění podle zvláštních předpisů, d) osoba, která provozuje zemědělskou výrobu a je zapsána do evidence podle zvláštního předpisu (odst. 2).
Třetí část obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. §261 odst. 1 obch. zák.). Činnost, při níž subjekt zapsaný v obchodním rejstříku využívá nemovitost k získání majetkového prospěchu pro sebe, lze označit za podnikání ve smyslu obchodního zákoníku; jde totiž o zacházení s majetkem, s nímž disponuje jako s vlastním. Jestliže v posuzovaném případě uzavřel žalovaný, zapsaný v obchodním rejstříku v rámci své podnikatelské činnosti nájemní smlouvu, jíž pronajal dotčené nebytové prostory právnímu předchůdci žalobce - společnosti T. s.r.o. (tedy též subjektu zapsanému v obchodním rejstříku), je třeba vycházet z úvahy, že šlo o činnost ekonomicky racionální, sledující na straně žalovaného dosažení příslušného výnosu. Vstoupil-li přitom do vztahu s právním předchůdcem žalobkyně, který je podnikatelem, jde o vztah uvažovaný §1 odst. 1 obch. zák. S přihlédnutím k výše uvedenému lze přisvědčit dovolatelce, že v dané věci je třeba otázku případného promlčení uplatněného nároku posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku.
Právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. §1 odst. 2 obch. zák.). Zároveň je však třeba konstatovat, že skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi obohaceným, a tím, na jehož úkor se obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním (obdobně viz rozsudek Nevyššího soudu ČR vydaný ve věci sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004).
Proto měl-li být (v daném případě) závazkový vztah podle smlouvy ze dne
25. dubna 1997 vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, které na straně žalovaného vzniklo plněním z neplatného právního důvodu. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V §387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních §388 -
§390 účinky promlčení, v ustanoveních §391 - §401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních §402 - §407 stavení a přetržení promlčecí doby a v §408 obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho §107 ), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho §391 a §397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§391 a §397) v poměru k §107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. května 2007, sp.zn. 33 Odo 427/2005).
Jestliže odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzovaném případě na promlčení práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení neaplikoval příslušná ustanovení obchodního zákoníku, ale ustanovení §107 občanského zákoníku, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl užit opodstatněně (současně je třeba připomenout, že s ohledem na vyložené se obsoletními staly ostatní výtky dovolání vztahující se k aplikaci ustanovení §107 o.z., takže bylo nadbytečné se jimi zabývat). Dovolací soud za tohoto stavu rozsudek odvolacího soudu v již zmíněném výroku ve věci samé zrušil; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně, bylo nezbytné zrušit v této části i jej.
Podle §9 odst. 3 písm. r) o.s.ř. krajské soudy dále rozhodují v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Protože pak v souzeném případě není naplněna žádná z výjimek uvedených pod body 1. až 6. téhož ustanovení (když zejména sporná částka převyšuje limit 100.000,- Kč), byl v této věci k rozhodování v prvním stupni příslušným nikoliv Obvodní soud pro Prahu 7, ale Městský soud v Praze. Naplněn tak byl i uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241 a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Věc v uvedeném rozsahu proto byla k dalšímu řízení postoupena věcně příslušnému Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně (§243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř. ).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. února 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu