ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1916.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1916/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalované obchodní společnosti CET 21 spol. s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Kříženeckého náměstí 1078/5, identifikační číslo osoby 45800456, zastoupené JUDr. Petrem Kotrlíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 131/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2013, č.j. 1 Co 304/2012 – 254 , takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč jejímu zástupci JUDr. Petru Kotrlíkovi, advokátu se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2012, č.j. 31 C 131/2011 – 188, výrokem I. zamítl žalobu, aby se žalovaná omluvila žalobci formou dopisu s obsahem: „My, společnost CET 21, spol. s r.o., se tímto omlouváme panu Ing. V. P. za výroky učiněné jménem naší společnosti, jež byly dne 29. září 2011 uveřejněny v rozhovoru pro server mediar.cz. o tom, že pan Ing. V. P. hrubě porušil své povinnosti vůči zaměstnavateli. Uvedené tvrzení není pravdivé.“ Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 200.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako zaměstnanec žalované na pozici „specialista výzkumu marketingu“, převzal dne 23. září 2011 od žalované listinu označenou jako „Okamžité zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem“. V odůvodnění této listiny je uvedeno, že žalovaná okamžitě zrušuje pracovní poměr pro porušení povinností vyplývajících z pracovních předpisů vztahujících se k žalobcem vykonávané práci pro zaměstnavatele zvlášť hrubým způsobem a dále je uvedeno, v čem žalovaná spatřuje ono zvlášť hrubé porušení povinností žalobce. Dne 26. září 2011 informovala o ukončení pracovního poměru žalobce některá média, např. www.eskamedia.cz , www.ihned.cz . Tentýž den žalobce sdělil pro server www.mediar.cz , že mu byla doručena „výpověď s okamžitou platností“, jaké byly ve výpovědi uvedeny důvody a že s těmito důvody žalobce nesouhlasí a současně oznámil, že hodlá způsob, jakým se s ním firma rozloučila, napadnout soudní cestou. Poté dne 29. září 2011 poskytl generální ředitel žalované rozhovor na stránkách www.mediar.cz , kde mimo jiné uvedl, že se „s těmito dvěma lidmi (druhou byla výzkumnice R. T.) rozloučili pro hrubé porušení pracovních povinností, v současné době tu probíhá vyšetřování a až skončí, vyvodíme z toho další důsledky.“ Soud prvního stupně konstatoval, že žalobce svým sdělením pro server www.mediar.cz sdělil v podstatě pro veřejnost to samé, co posléze po několika dnech zveřejnila v rozhovoru na stejném serveru i žalovaná. Další šíření informací mimo internetové stránky www.mediar.cz o tom, že žalovaná okamžitě zrušila pracovní poměr se žalobcem z důvodu hrubého porušení pracovních povinností, se událo ještě před poskytnutím předmětného rozhovoru. Na závěr podotkl, že jen výrok žalované, že vede interní vyšetřování, není v kontextu předmětných výroků objektivně způsobilý vyvolat újmu na žalobcových osobnostních právech, neboť jde o obvyklou praxi po okamžitém zrušení pracovního poměru zaměstnance. Vzhledem k tomu, že předmětnými výroky tak žalovaná nezasáhla neoprávněně do osobnostních práv žalobce, nemá žalobce ani právo na poskytnutí jakéhokoliv přiměřeného zadostiučinění.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2013, č.j. 1 Co 304/2012 – 254, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. ve věci samé potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.), ve výroku III. o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právními závěry soudu prvního stupně, který oprávněně vycházel ze zjištění, že skončení pracovního poměru žalobce u žalované bylo již před rozhovorem s generálním ředitelem žalované na stránkách www.mediar.cz . dne 29. září 2011 medializováno a žalobce sám dne 26. září 2011 na týchž stránkách o celé situaci informoval. Byť výslovně neuvedl, že mu byl okamžitě zrušen jeho pracovní poměr pro hrubé porušení pracovních povinností, citoval několik důvodů, proč k tomu došlo, a tím sdělil veřejnosti v podstatě to samé, co za pár dnů později uvedla žalovaná v rozhovoru pro tentýž server. Podle soudu do osobnostních práv nemohl zasáhnout ani pravdivý údaj o interním vyšetřování prováděném žalovanou a nelze z něj dovozovat případně trestněprávní postihy žalobce.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 27. února 2013 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal 29. dubna 2013 žalobce včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť podle jeho názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Ty formuluje takto: Lze veřejně učiněná sdělení
-zaměstnance o tom, že zaměstnanec obdržel okamžité zrušení pracovního poměru s uvedením jeho konkrétního obsahu co do skutkového vymezení důvodů a
-zaměstnavatele o tom, že zaměstnanec hrubě porušil pracovní povinnosti,
bez dalšího považovat za obsahově shodná? Mají shora uvedená sdělení shodný dopad v osobnostní sféře zaměstnance?
Jako důvod dovolání pak žalobce uvádí nesprávné právní posouzení věci oběma soudy (§241a odst. 1 o.s.ř.), které spatřuje v posouzení obsahu informace uveřejněné žalobcem a obsahu informace sdělené veřejnosti žalovanou soudy jako informaci s totožným obsahem. Žalobce je názoru, že na každé sdělení je třeba nahlížet ve dvou různých obsahových rovinách a je nutno rozlišovat mezi:
- pouhým konstatováním existence objektivně vnímatelné skutečnosti spočívající v tom, že byl ve vztahu k žalobci učiněn právní úkon ve smyslu §55 odst. 1 písm. b) zák. práce a
- sdělením hodnotícího výroku, který se bezprostředně dotýká profesní cti žalobce.
Tím, že žalovaná veřejně konstatovala, že žalobce hrubě porušil pracovní povinnosti, nejen sdělila nepravdivou informaci, nýbrž zhoršila možnost uplatnění žalobce na trhu práce, poškodila jeho profesní i osobní čest a dobrou pověst. Výroky žalované ohledně hrubého porušení pracovních povinností žalobcem a probíhajícího vyšetřování, z něhož budou vyvozeny důsledky, bylo naplněno jednání směřující proti mravní integritě žalobce, jeho vážnosti a cti. Soudy se tak podle názoru žalobce nezabývaly možností rozdílného dopadu obou sdělení z pohledu průměrného čtenáře. V této souvislosti také žalobce namítá, že soudy nehodnotily listinné důkazy navržené žalobcem vztahující se k frekvenci návštěvnosti stránek www.mediar.cz ., k počtu osob, které zde přečetly předmětný rozhovor a k pověsti žalobce v odborných kruzích a neprovedly ani v této souvislosti navržené důkazy.
Z výše uvedených důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná obsahově rozsáhlým podáním ze dne 10. června 2013, ve kterém uvádí, že dovolání není podle jejího názoru přípustné ani důvodné. Navrhuje proto, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl jako nepřípustné, případně jej zamítl, dojde-li k závěru, že dovolání žalobce je sice přípustné, ale napadené rozhodnutí je správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 a nejdříve se zabýval otázkou přípustnosti podaného dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1) V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá - dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Z ustanovení §241b odst. 3 o.s.ř. vyplývá, že dovolání lze o údaj v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, doplnit o tyto náležitosti jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Odvolací soud však své rozhodnutí založil na standardní aplikaci ustanovení §11 a 13 obč. zák. s tím, že bylo mimo jiné prokázáno, že žalobce z ukončení svého pracovního poměru se žalovanou učinil věc veřejnou, přičemž z jeho vyjádření bylo i zřejmé, že k ukončení pracovního poměru došlo okamžitým zrušením. Výrok generálního ředitele žalované ve vztahu k žalobci byl pravdivý a potvrzoval jen to, s čím žalobce veřejnost předem seznámil. V dalším žalobce nezpochybňoval pravdivost údaje o interním vyšetřování, přičemž tento údaj nebylo možno považovat za dehonestující, a nebylo důvodu dovozovat další možné, případně i trestněprávní, postihy žalobce.
Při úvahách o možné přípustnosti dovolání žalobce nelze přehlédnout, že dovolatel zbudoval úvahu o tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, na expozici otázek, které však nebyly základem posouzení věci odvolacím soudem. Významná část dovolání spíše směřuje ke skutkovým otázkám případu, aniž by se konkrétněji vymezilo vůči právnímu posouzení věci podle uvedených ustanovení obč. zák. Nelze přehlédnout ani to, že z napadeného rozsudku odvolacího soudu nelze dovodit, že by se příčil ustálené judikatuře dovolacího soudu (analogicky srovnej např. jeho rozsudek ze dne 30. září 2004, sp.zn. 30 Cdo 179/2004, přístupný na www.nsoud.cz ).
Dovolání žalobce tedy nelze pokládat za přípustné podle §237 o.s.ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna u každé z žalobkyň v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5, 9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.). Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Žalované rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,00,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,00 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. listopadu 2013
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu