ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.1939.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 1939/2019-340
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce A. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 849/15, proti žalované České republice – Okresnímu soudu ve Vyškově, se sídlem ve Vyškově, Kašíkova 314/28, o určení, že žalobci bylo upřeno právo na spravedlivý proces a zákonnost v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 2 T 95/2008, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 219/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 Co 6/2016-120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se svým podáním domáhal určení, že upření práva na spravedlivý proces žalobce žalovanou, v řízení u Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 2 T 95/2008, trvá, respektive aby bylo určeno, že žalobci bylo upřeno právo na spravedlivý proces v řízení u Okresního soudu ve Vyškově ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 95/2008.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 5. 2017, č. j. 16 Co 6/2016-120, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Vyškově jako soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 4 C 219/2011-88, kterým byl zamítnut návrh, aby bylo určeno, že upření práva na spravedlivý proces žalobce žalovanou, v řízení u Okresního soudu ve Vyškově ve věci sp. zn. 2 T 95/2008 trvá, nebo aby bylo určeno, že žalobci bylo upřeno právo na spravedlivý proces žalobce v řízení u Okresního soudu ve Vyškově ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 95/2008 (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce ve vztahu k dovolací otázce specifikované v části III. A dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoliv se přípustnosti dovolání věnuje bod II. dovolání, žalobce ji zde vymezuje souhrnně pro všechny dovolací námitky, když uvádí, že napadené rozhodnutí má být v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu. Dle žalobce by navíc měla být právní otázka, kterou však blíže nespecifikoval, posouzena dovolacím soudem jinak. Takové vymezení přípustnosti je však třeba hodnotit jako nedostatečné, neboť žalobce nijak nekonkretizoval, kterou z podmínek přípustnosti dovolání uplatňuje ve vztahu k prvnímu důvodu, pro který byla žaloba zamítnuta a který napadá v části III. A dovolání, tedy zda je soud v odškodňovacím řízení oprávněn přezkoumávat postup soudů v trestním řízení a jaké procesní důsledky následují, pakliže soud toto oprávnění nemá.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). V podaném dovolání zcela absentuje vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k prvnímu důvodu, pro který byla žaloba zamítnuta, tedy že soud v odškodňovacím řízení není oprávněn přezkoumávat postup soudů v trestním řízení, a který žalobce napadá v dovolání v části III. A.
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS-st. 45/16).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. v této části odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 a §243b o. s. ř.).
Na dalších žalobcem vymezených otázkách (zda nedostatek naléhavého právního zájmu neměl vést k zastavení, nikoliv zamítnutí žaloby; jestli soudy postupovaly správně, když určily, že není dán naléhavý právní zájem, případně měly-li o jeho nedostatku žalobce poučit; zda došlo k porušení procesního postupu projednáváním merita věci, pakliže soudy konstatovaly nedostatek naléhavého právního zájmu; a zda-li soud správně posoudil obsah žaloby) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Z výše uvedeného vyplývá, že se žalobci nepodařilo zpochybnit jeden ze tří důvodů, na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí, a to že soud není oprávněn přezkoumávat postup soudů v trestním řízení. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože žalobce podal dovolání proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, tedy i proti výroku o nákladech řízení, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání proti tomuto výroku. Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí, že dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání, stejně jako v případě meritorního výroku, nepostačuje pouhá citace §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Ve vztahu k nákladovému výroku II dovolatel své povinnosti vyplývající pro něj z §241a odst. 2 o. s. ř. vůbec nedostál.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 4. 2020
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu