ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.1969.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 1969/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně Mgr. Barbory Novotné Opltové , se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24, insolvenční správkyně dlužníka ACK – AUTOPŘÍVĚSY, s. r. o., identifikační číslo osoby 26 68 98 21, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo nám. 24, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 8 C 1176/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2013, č. j. 22 Co 649/2012, 22 Co 650/2012 – 606, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 6. 2012, č. j. 8 C 1176/2004 – 562, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 11. 2012, č. j. 8 C 1176/2004 – 591, rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 91.956,- Kč s příslušnými úroky z prodlení (výrok I.), žalobu co do 4,510.044,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.), uložil žalobkyni povinnost nahradit státu náklady řízení ve výši 70.425,- Kč (výrok III.) a zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 3.975,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud k odvolání žalobkyně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. tak, že žalobkyně je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení 62.671,- Kč a žalovaná 7.746,- Kč na účet Okresního soudu v Rakovníku do tří dnů od právní moci rozsudku, a dále ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá na takovou náhradu právo.
Žalobkyně (původně obchodní společnost ACK – AUTOPŘÍVĚSY, s. r. o.; dále též jen „společnost“) se původně domáhala po žalované zaplacení 4,602.000,- Kč s úrokem z prodlení 2 % ročně od 26. 5. 2004 do zaplacení z titulu náhrady škody. Škoda ve formě ušlého zisku měla uvedené obchodní společnosti vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v rámci exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. Nc 2423/2001. V tomto řízení původní žalobkyně podala proti oprávněnému žalobu na vyloučení movitých věcí z exekuce. Ta však byla zamítnuta s tím, že předmětné věci byly již v dražbě konané v rámci exekučního řízení prodány.
Soud prvního stupně rozhodl ve věci mezitímním rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 8 C 1176/2004-293, tak, že uplatněný nárok je co do základu v plném rozsahu oprávněný. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 3. 2010. Soud prvního stupně dovodil, že žaloba na vyloučení movitých věcí byla v plném rozsahu důvodná. Kdyby tedy byla soudem v exekučním řízení nařízená exekuce odložena, došlo by k vyloučení všech movitých věcí z exekuce. Tím, že exekuce odložena nebyla, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, jehož následkem byla společnosti způsobena škoda, za kterou žalovaná podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – objektivně odpovídá.
V předešlých částech řízení byla již žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě skutečné škody 469.104,36 Kč s příslušenstvím. V této fázi řízení bylo rozhodováno již jen o výši žalobkyní uplatněného nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku, který byl výše uvedeným mezitímním rozsudkem co do svého základu uznán důvodným, avšak jen co do období vymezeného žalobou od 15. 5. 2003 do 31. 12. 2004. Až po vyhlášení tohoto rozsudku byla žaloba rozšířena též na ušlý zisk za období od 1. 1. 2005 do 31. 8. 2008.
Znalecký posudek ke stanovení výše ušlého zisku za období od 15. 5. 2003 do 31. 8. 2008 zpracovaný znaleckým ústavem ZNALEX, s. r. o. (ze dne 5. 1. 2011) vypočetl ušlý zisk na částku 4,602.000,- Kč. Revizní znalecký posudek vypracovaný NSG Morison znalecký ústav, s. r. o. (ze dne 30. 4. 2012) stanovil výši ušlého zisku na 91.956,- Kč, neboť dospěl k závěru, že společnosti zisk unikal pouze v roce 2003.
Odvolací soud se přiklonil k závěru soudu prvního stupně, že pro stanovení výše ušlého zisku jsou použitelné pouze závěry revizního znaleckého posudku. Tento posudek porovnával hospodaření společnosti s širší konkurencí a při porovnávání ziskové marže dospěl k jednoznačnému závěru, že v časovém období roku 2003/2008 dosahovala zisková marže průměrné hodnoty 2,62 %. Oproti tomu dle podnikatelského plánu, který hodnotil předchozí znalecký posudek jako realistický, činila průměrná marže společnosti za období 2003/2008 16,47 %. Společnost nadto nebyla s výrobou přívěsných vozíků nijak jedinečná a plánovaná zisková marže ve výši 16,47 % nemůže odpovídat realitě, jestliže ostatních deset společností s obdobným segmentem výroby dosahují ziskové marže za sledované období v průměru 2,62 %. Nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že činnost společnosti byla od samého počátku téměř výlučně financována z cizích zdrojů, včetně zpětného leasingu, což se samozřejmě muselo projevit v prodražování výroby a snižování zisku. Po neoprávněném zabavení věcí společnosti byl k zajištění provozuschopné výroby majetek společnosti doplněn, přičemž k výrobě důležitý svářecí stroj ALF společnost získala na základě uzavřené leasingové smlouvy ze dne 28. 5. 2003, tedy krátce po té, co bylo obdobné výrobní zařízení dne 14. 3. 2003 zabaveno. Přitom náklady na leasing v souvislosti s uzavřenou leasingovou smlouvou na svářecí stroj ALF byly v tomto řízení žalobkyni pravomocně přiznány.
Odvolací soud zcela souhlasí se závěrem revizního znaleckého posudku, že zabavení části movitých věcí společnosti přispělo pouze ke zhoršení a prohloubení nepříznivé finanční situace, která však byla velmi riziková již na počátku zahájení podnikatelské činnosti a s ohledem na nerealistický podnikatelský plán finančně poddimenzovaná a neufinancovatelná bez dalšího kapitálu. O příznivé finanční situaci společnosti nevypovídá ani skutečnost uváděná žalobkyní, že při výrobě přívěsných vozíků byly společností požadovány zálohy ve výši 50 % hodnoty výrobku.
Odvolací soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování dalším znaleckým posudkem, neboť revizní znalecký posudek je správný a vypořádává se s nesprávnými závěry původního znaleckého posudku. Revizní znalecký posudek podrobil finanční situaci společnosti daleko detailnějšímu zkoumání než znalecký posudek původní.
V souvislosti se zpracováním znaleckého posudku vznikly České republice náklady ve výši 70.417,- Kč. Podle výsledku řízení pak s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla v tomto řízení úspěšná v 11 %, zatímco žalovaná v 89 %, odvolací soud zaplacení těchto nákladů rozdělil právě podle úspěchu ve věci.
Co se týče náhrady nákladů řízení mezi účastnicemi, žalobkyně uplatnila vůči žalované celkem sedm dílčích nároků, z nichž v šesti případech byla plně úspěšná. U posledního nároku (na náhradu ušlého zisku) byla úspěšná jen částečně. Za této situace s přihlédnutím k tomu, že škůdcem byla Česká republika, je namístě o náhradě nákladů řízení vzniklých mezi účastníky rozhodnout podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Použití ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. pro plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni opírající se o její názor, že rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, není použitelné, neboť žalobkyně požadovala náhradu ušlého zisku za dobu od 15. 5. 2003 do 31. 8. 2008, přičemž ušlý zisk jí byl přiznán pouze za období roku 2003, tedy za kratší období, než jak skutkově vymezila.
Žalobkyně podala proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje ve skutečnosti, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a které má dovolací soud posoudit jinak.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že odvolací soud v napadeném rozsudku zcela odhlédl od mezitímního rozsudku soudu prvního stupně i od svého názoru vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku ze dne 1. 11. 2011, č. j. 22 Co 339/2011 – 454, v němž uvedl, že je prokázán ušlý zisk minimálně od 15. 5. 2003 do 31. 12. 2004, a proto „předmětem dalšího řízení před soudem prvního stupně je již pouze otázka výše ušlého zisku náležejícího žalobkyni za dobu od 15. 5. 2003 do 31. 12. 2004. Dle revizního znaleckého posudku NSG Morison znalecký ústav s. r. o. žalobkyni (společnosti) ucházel zisk jen po dobu tří měsíců od provedení exekuce. Odvolací soud zcela rezignoval na srovnání původního znaleckého posudku společnosti ZNALEX s revizním znaleckým posudkem. Rozsudek odvolacího soudu je tak v rozporu s pravomocným mezitímním rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku.
S přihlédnutím k několika naprosto rozdílným rozhodnutím ve věci samé v tomto řízení a ke dvěma diametrálně odlišným znaleckým posudkům bylo nepochybně na místě vypracovat třetí znalecký posudek. Odvolací soud se ovšem pouze ztotožňuje s revizním znaleckým posudkem, aniž by vzal v potaz závěry předchozího znaleckého posudku a aniž by se blíže zabýval argumentací žalobkyně obsaženou v odvolání. K tomu dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, č. j. 7 Afs 50/2010 – 60, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001.
Odvolací soud nesprávně rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Dovolatelka se neztotožňuje s argumenty odvolacího soudu, pro které bylo dovozeno, že v daném případě není aplikovatelné ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně byla úspěšná i v nároku na přiznání ušlého zisku, jehož výše závisela na znaleckém posudku, a byla plně úspěšná i v dalších bodech žaloby, které na posouzení znalcem nezávisely. Odvolací soud jí tak měl přiznat náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu zrušil, aby tak učinil i ve vztahu k rozsudku soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jakožto soud dovolací (§9 odst. 5 a §10a o. s. ř.) při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. „dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolací soud posuzoval náležitosti a přípustnost dovolání jednotlivě ve vztahu k jednotlivým napadeným výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Dovolatelka prvně brojí proti výroku odvolacího soudu ve věci samé. Jediným předmětem této fáze řízení bylo určení výše nároku (náhrady škody ve formě ušlého zisku). Dovolatelka namítá, že soudy vycházely při určení výše nároku pouze ze znaleckého posudku revizního (provedeného společností NSG Morison znalecký ústav, s. r. o., která je zapsaná v seznamu ústavů kvalifikovaných pro znaleckou činnost v oboru ekonomika) a nepřihlédly k závěrům, k nimž dospěl znalecký posudek dřívější vypracovaný společností ZNALEX, s. r. o. Rozsudky obou soudů se příčí i předchozímu mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně, v němž bylo vysloveno, že nárok žalobkyně „je co do základu v plném rozsahu oprávněný“ a že „je prokázán ušlý zisk minimálně od 15. 5. 2003 do 31. 12. 2004“. Přitom revizní znalecký posudek je založen na tom, že k ucházení zisku v důsledku nesprávného úředního postupu mohlo u původní žalobkyně (společnosti) docházet jen v roce 2003.
Dovolatelka se domnívá, že v takovém případě bylo namístě, aby soudy zadaly vypracování třetího znaleckého posudku.
Dovolání v této části splňuje zákonem vyžadované náležitosti, avšak není přípustné, neboť odvolací soud se svým rozhodováním nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu Nejvyššího.
Předně je nutno připomenout, že dovolatelka nesprávně uvádí, že odvolací soud nesrovnal závěry obou znaleckých posudků a že neodůvodnil, proč vycházel ze znaleckého posudku revizního. Opak vyplývá ze shora uvedených závěrů odvolacího soudu. Nadto je nutno podotknout, že soud prvního stupně v řízení vyslechl ve smyslu §127 odst. 1 o. s. ř. jak zástupce společnosti ZNALEX, s. r. o. (při jednání dne 1. 3. 2011, č. l. 394 a 395), tak i jednatele společnosti NSG Morison znalecký ústav, s. r. o. (při jednání dne 19. 6. 2012, č. l. 537 a 538).
Obecně platí, že znalecký posudek je možno dát přezkoumat jiným znalcem (revizní znalecký posudek). Ve smyslu §127 odst. 2 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 9. 2011 je tak možno učinit až po té, co byl znalec požádán o vysvětlení nesrovnalostí či pochybností, přičemž takové vysvětlení nevedlo k nápravě.
K podání znaleckého posudku či přezkoumání znaleckého posudku již podaného může soud ustanovit také státní orgán, vědecký ústav, vysokou školu nebo instituci specializovanou na znaleckou činnost, to vše za podmínek stanovených v §127 odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 9. 2011.
Nejvyšší soud přitom již v rozsudku ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, dospěl k závěru, že za situace, „kdy má soud dva znalecké posudky, kdy jeden z nich je tzv. revizní znalecký posudek, měl by soud primárně vycházet z revizního znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem odstranění rozporů a nejasností v původním znaleckém posudku odborným znaleckým ústavem. Až v případě, že by se odvolacímu soudu zdál revizní posudek nepřesvědčivý či v rozporu s provedenými důkazy, tak by měl soud postupovat v souladu s rozhodnutím R 45/1984 (NS sp. zn. 4 Cz 13/82), kdy „ ak mal súd pri rozhodovaní k dispozícii dva znalecké posudky s rozdielnymi závermi o tej istej otázke, musí ich zhodnotiť v tom zmysle, ktorý z nich a z akých dôvodov vezme za podklad svojho rozhodnutia a z akých dôvodov nevychádza zo záveru druhého znaleckého posudku. “
V obou dvou případech citovaných dovolatelkou (rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2010, č. j. 7 Afs 50/2010 – 60, dostupného na internetových stránkách Nejvyššího správního soudu, www.nssoud.cz , jakož i rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001) se přitom jednalo o skutkově odlišné případy, kdy v řízení sice byly vypracovány dva (nebo více) znalecké posudky, z nichž však vždy jeden byl vypracován k zadání účastníka řízení a jeden na pokyn státního orgánu (správce daně, resp. soudu).
V souzeném případě se naopak jednalo o situaci, kdy oba znalecké posudky byly vypracovány k zadání soudu prvního stupně, přičemž revizní znalecký posudek byl soudem zadán právě k vyvrácení či potvrzení pochybností o správnosti závěrů znaleckého posudku přezkoumávaného. Soud prvního stupně vyslechl zástupce znaleckého ústavu, jenž revizní znalecký posudek vypracoval, a soudy pečlivě odůvodnily, z jakých důvodů při hodnocení revizního znaleckého posudku (jakožto důkazního prostředku) neměly pochybnosti o jeho přesvědčivosti, věrohodnosti a správnosti. Proti těmto závěrům ostatně dovolatelka ničeho nenamítala.
Za tohoto stavu nebylo třeba, aby soud nechal vypracovat třetí (rovněž revizní) znalecký posudek.
Bylo též na hodnocení soudu, zda je znalecký závěr o vzniku ušlého zisku na straně společnosti jen v průběhu roku 2003 v důsledku nesprávného úředního postupu přesvědčivý či nikoliv. Ostatně i revizní znalecký posudek byl zadán nejen k tomu, aby posoudil konečnou výši ušlého zisku za období od 15. 5. 2003 do 31. 12. 2008, ale i k otázce, zda a v jakém rozsahu v důsledku uvedených skutečností ucházel společnosti zisk i v období od 1. 1. 2005 do 31. 8. 2008. Takové zadání bylo zapříčiněno i tím, že žaloba byla skutkově o toto období rozšířena až po vyhlášení mezitímního rozsudku. Již v této souvislosti Nejvyšší soud k dovolací argumentaci poznamenává, že se závazné účinky pravomocného mezitímního rozsudku mohly vztahovat jen k té části žaloby a žalobního návrhu, které byly uplatněny ke dni vydání mezitímního rozsudku (§154 odst. 1 o. s. ř.) a nikoli již k předpokladům odpovědnosti za škodu ve vztahu k rozšířenému nároku. Ve vztahu k ušlému zisku za období od 15. 5. 2003 do 31. 12. 2004 lze konstatovat, že revizní znalecký posudek dospěl k výši ušlého zisku ve výši 91.956,- Kč. Není přitom významné, ve kterých dnech tohoto období zisk společnosti ucházel, nýbrž celková výše ušlého zisku.
Jelikož dovolání nebylo v této části shledáno přípustným, dovolací soud jej podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Dovolatelka též brojí proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dovolatelka namítá, že o náhradě nákladů řízení mělo být rozhodnuto podle §142 odst. 3 o. s. ř., který stanoví: „I když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu.“
Rovněž v této části dovolání splňuje zákonem předpokládané náležitosti, ovšem není přípustné, když k zákonnému důvodu přípustnosti dovolání ani ve skutečnosti nesměřuje.
Dovolatelka přehlíží závěr odvolacího soudu, že §142 odst. 3 o. s. ř. nebylo možno aplikovat, neboť žalobou byla požadována náhrada ušlého zisku za dobu od 15. 5. 2003 do 31. 8. 2008, přičemž ušlý zisk byl přiznán jen za období roku 2003, tedy za kratší období, než které žalobkyně po rozšíření žaloby skutkově vymezila.
K tomu je nutno doplnit, že mezitímním rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 8 C 176/2004 – 293, bylo o oprávněnosti nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku rozhodnuto za situace, kdy jeho základ byl skutkově vymezen obdobím 31. 3. 2003 až 31. 12. 2004. Až následně žalobkyně skutkově žalobu rozšířila i o období od 1. 1. 2005 do 31. 8. 2008. K tomu odvolací soud již ve svém rozsudku ze dne 1. 11. 2011, č. j. 22 Co 339/2011 – 454, uvedl, že jedná-li se o toto (další) období (po něž měl ucházet společnosti zisk), bude na soudu prvního stupně, aby se opětovně zabýval tím, zda i za toto období ušlý zisk vznikl.
Znalecký posudek se tedy vztahoval nejen k výši ušlého zisku, ale (pro období od 1. 1. 2005 do 31. 8. 2008) též k jeho základu. V takovém případě platí, že §142 odst. 3 při rozhodování o náhradě nákladů řízení nelze použít (viz i Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 977, či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Cz 11/75, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 15/1977).
Z výše vyložených důvodů neshledal dovolací soud dovolání ani v této části přípustné, a proto jej podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 23. října 2013
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu