ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2003.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2003/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) L. Z. , b) M. B. , c) D. Z. , všech zastoupených JUDr. Ivanem Hejdukem, advokátem se sídlem v Kladně, Vaníčkova 1669, proti žalovanému Ing. P. H. , zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 137/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2013, č. j. 3 Co 302/2012-97, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu osobnosti se žalobci domáhali náhrady nemajetkové újmy v penězích za protiprávní zásah způsobený smrtí ing. L. Z. při dopravní nehodě způsobené žalovaným.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2012, č.j. 36 C 137/2011-76, žalobě zčásti vyhověl a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni a) částku 250.000,- Kč, žalobkyni b) částku 150.000,- Kč a žalobci c) částku 200.000,- Kč. Ve zbývající části žalobu vůči žalobkyni b) a žalobci c) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že za dopravní nehodu a její následky odpovídá výlučně žalovaný (který byl uznán vinným na této nehodě rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 15. dubna 2010, sp.zn. 3 T 74/2009). Při úvaze o výši náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 3 obč. zák. vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobcům byly pojišťovnou vyplaceny náhrady imateriální škody ve výši stanovené v §444 odst. 3 obč. zák., které jsou nárokem odlišným od náhrady dle §13 odst. 3 obč.zák. Soud prvního stupně považuje plnění podle ustanovení §444 obč. zák. za plnění minimální, které nezohledňuje nijak individuální hodnotu lidské osobnosti v konkrétním rodinném životě. V daném případě je navíc další plnění důvodné zejména s ohledem na velikost újmy v rodině žalobců, konkrétně pro manželku L. Z., jejíž další soukromý život utrpěl nenapravitelnou újmu. Vzhledem ke kvalitě příbuzenských vztahů žalobců k manželovi a otci Ing. L. Z. pak považoval za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy (nad rámec částek vyplacených pojišťovnou) ve výši 250.000,- Kč u manželky, u které zhodnotil soud velikost újmy jednoznačně největší, u syna D. Z., který žil s rodiči ve společné domácnosti jej snížil pro zachování rozdílu mezi ním a jeho matkou a u žalobkyně b), dceři zemřelého při snížení požadované částky přihlédl k tomu, že žije již samostatně ve vlastním manželství s vlastní domácností.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. listopadu 2013, č.j. 3 Co 302/2012-97, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve výroku I. a ve vyhovujících částech výroků II. a III. ve věci samé, výrokem II. změnil výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně ohledně nákladů řízení a výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců. Při posouzení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud zejména odkázal na stávající judikaturu, která umožňuje v případě, kdy neoprávněný zásah do osobnostních práv je spatřován v jednání, v jehož důsledku utrpěli žalobci imateriální újmu spočívající v přervání rodinného života se všemi jeho hodnotami obecně uznávanými v lidské společnosti, přiznat přiměřené morální zadostiučinění spočívající v náhradě nemajetkové újmy v penězích i podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud se ztotožnil i s výší této nemajetkové újmy přiznané jednotlivým žalobcům.
Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen dne 24. ledna 2014, přičemž právní moci nabyl dne 28. ledna 2014.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dne 19. března 2014 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., neboť se domnívá, že soud prvního stupně věc po právní stránce nesprávně posoudil. Dovolatel je přesvědčen, že mezi jednotlivými instituty (nároky podle §444 odst. 3 obč. zák. a §13 téhož zákona) tkví zásadní rozdíl. Na jedné straně jasně ze zákona vyplývá nárok pozůstalého na pevně stanovené peněžité odškodnění v rámci ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. v případě usmrcení osoby blízké. Na druhé straně zákon poskytuje oprávněnému jen právo na plnění podle §13 obč. zák., a to v případě, že mu bude soudem přiznáno. Není podle žalovaného možné automaticky přiznávat rovněž zadostiučinění vzniklé z titulu ochrany osobnosti. Odkazuje na komentované znění občanského zákoníku z roku 2008, 1. vydání, ze kterého podle žalovaného vyplývá, že speciální odškodňovací úpravou podle ustanovení §444 obč. zák. je konzumován nárok na nemajetkovou újmu podle §13 odst. 2,3. obč. zák. Domnívá se, že v podstatě ke stejným závěrům dochází i rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1577/2009 ze dne 28. února 2011. Dovolatel soudí, že zpřetrhání rodinných či jiných společenských vazeb není v tomto konkrétním případě výrazně překračující mez, stanovenou zejména v ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. a považuje tak satisfakci, která již byla pojišťovnou žalobcům vyplacena za dostačující. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Vyjádření k dovolání podáno nebylo.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) za situace, kdy dovolání bylo podáno v březnu roku 2014, přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalovaného v posuzované věci ve své podstatě však neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a to i přes to, že dovolatel odkazuje na obsah rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp.zn. 30 Cdo 1577/2009, s tím, že „ okolnosti odlišné od okolností obvyklých v obdobných věcech naplněny v tomto případě nebyly, resp. v řízení ani nebyly prokazovány“.
Je nutno připomenout, že v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu se mimo jiné uvádí, že podle ustálené soudní praxe lze přiznat postižené fyzické osobě podle ustanovení §13 odst. 2 a 3 obč. zák. peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnostního práva na soukromí a rodinný život v důsledku usmrcení osoby blízké. Ustanovení §13 obč. zák. ovšem nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě proto zjišťovat značně obtížně. Vesměs se tudíž uplatní postup podle ustanovení §136 o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Soud je zde povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. zakládá originální právo na jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez dalšího dokazování. Z uvedeného lze dovozovat, že záměrem zákonodárce bylo upravit odškodnění pozůstalých při usmrcení blízké osoby za nemajetkovou újmu v případě intenzity a okolností, které jsou obvyklé. Na druhé straně – jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 4.5.2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 – je tato úprava natolik paušální, že ji nelze považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle ustanovení na ochranu osobnosti. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých skutkových zjištění a na základě jakých úvah rozhodl, pokud dospěl k závěru, že v této věci jsou splněny předpoklady poskytnout žalobcům další náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení §13 odst. 2 o.z. Dovolatel pak v zásadě blíže neodůvodňuje, v čem se měl odvolací soud od uvedené judikatury odchýlit, aby tak byl naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. listopadu 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu