ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2044.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2044/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce K. Ž., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) J. Ž., zastoupené advokátem, a 2) nezletilému L. Ž., zastoupenému matkou J. Ž., o určení spoluvlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 354/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2005, č. j. 23 Co 354/2005 - 119, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.064,30 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet JUDr. T. P., advokáta.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že „je vlastníkem jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných na LV č. 263 pro obec a katastrální území Č., vedeném u K. ú. v K. H. pro k. ú. Č., tj. jedné ideální poloviny domu č. 790, postaveného na stavební parcele č. 1130, jedné ideální poloviny stavební parcely č. 1130 a jedné ideální poloviny pozemkové parcely č. 658/21 - zahrady, a to včetně všech jejich součástí a příslušenství“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že za neplatnou považuje darovací smlouvu ze dne 10. 3. 1998, kterou převedl svůj spoluvlastnický podíl na uvedených nemovitostech na právního předchůdce žalovaných (svého syna K. Ž. ml., který zemřel). Jednalo se totiž o zastřenou kupní smlouvu smlouvou darovací, přičemž účastníci této smlouvy se dohodli, že hodnota převáděné poloviny nemovitostí bude zaplacena právním předchůdcem žalovaných do pěti let. K tomu však nedošlo, a proto žalobce od smlouvy odstoupil. Darovací smlouva je neplatná pro nedostatek vůle k jejímu uzavření, fakticky uzavřená kupní smlouva je rovněž neplatná, protože byla uzavřena pouze ústně. Dále tvrdil, že smlouva je neplatná i pro svou neurčitost a nesrozumitelnost, a že neplatný je i vklad této smlouvy do katastru nemovitostí, neboť návrh na vklad neměl potřebné náležitosti.
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 19. 5. 2005, č. j. 7 C 354/2005 - 85, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne
10. 3. 1998 uzavřel žalobce jako dárce se svým zemřelým synem K. Ž. ml. (právním předchůdcem žalovaných) jako obdarovaným darovací smlouvu o převodu jedné ideální poloviny uvedených nemovitostí a smlouvu o zřízení věcného břemene, kterou k žádosti obou smluvních stran sepsal advokát JUDr. O. S. Tuto smlouvu soud posoudil jako platně uzavřenou smlouvu darovací a smlouvu o zřízení věcného břemene, která je určitá a srozumitelná; pokud se v ní uvádí, že vlastnické právo k nemovitostem přechází až vkladem do katastru nemovitostí, nejde o odkládací podmínku, a tvrzená neurčitost návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí nemá na platnost smlouvy žádný vliv. Za neprokázané soud rovněž považoval tvrzení žalobce o disimulaci kupní smlouvy simulovanou darovací smlouvou, neboť žalobce ani po poučení soudu podle §119a o. s. ř. neoznačil žádné jiné důkazy, než dopis advokáta JUDr. S. ze dne 10. 6. 2004, adresovaný zástupci žalobce, a navrhl výslech tohoto advokáta jako svědka, avšak vzhledem k tomu, že jmenovaný advokát poskytl právní služby oběma účastníkům smlouvy, z nichž K. Ž. ml. a ani jeho právní nástupci (žalovaní) jej nezprostili mlčenlivosti, jsou tyto důkazy nepřípustné (§124 o. s. ř.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j.
23 Co 354/2005 - 119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a ztotožnil se i s jeho závěry právními, včetně výslovně nevyjádřeného názoru, že žalobce má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Shodně s ním dovodil, že uzavřená darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene je platná, neboť ve smyslu ust. §37 odst. 1 obč. zák. je určitá a srozumitelná, takže není pochyb o tom, co je jejím předmětem, ani to, jaký byl obsah ujednání obou smluvních stran, když tento obsah mimo jiné zcela koresponduje s označením smlouvy. Vzhledem k tomu, že z přednesu žalobce před odvolacím soudem vyplynulo, že „hlavní pohnutkou ze strany účastníků smlouvy o převodu nemovitostí ze dne 10. 3. 1998 bylo docílit toho, aby se převáděný nemovitý majetek nestal součástí společného jmění manželů – K. Ž. ml. a první žalované, čehož mělo být dosaženo uzavřením smlouvy darovací namísto původně zamýšlené smlouvy kupní, když nabyvatel nedisponoval potřebnou finanční částkou ve výlučném vlastnictví, bylo dohodnuto, že K. Ž. ml. do pěti let vyplatí svého bratra M. Ž.“, je již z tohoto vylíčení okolností převodu podle odvolacího soudu patrno, že skutečným úmyslem účastníků této smlouvy bylo darování spoluvlastnického podílu žalobce na těchto nemovitostech tak, aby se stal jejich výlučným vlastníkem, když jejich druhou ideální polovinu vlastnil již od roku 1993. Proto dovozování disimulace právního úkonu z takto vylíčeného skutkového stavu se jeví jako účelové dodatečné zpochybňování platného právního úkonu. Soud prvního stupně tudíž nepochybil, pokud k prokázání tvrzené disimulace právního úkonu neprováděl navrhované dokazování.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, včetně výroku o nákladech řízení, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Namítá, že soud prvního stupně pochybil, když mu nedal možnost prokázat jeho skutková tvrzení výslechem svědka JUDr. S., dopisem tohoto advokáta adresovaným jeho zástupci, účastnickou výpovědí ani důkazem založeným ve spise Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 3 C 40/2004, přičemž jejich neprovedení ani nezdůvodnil, čímž mu znemožnil hájit jeho práva. Kromě toho byl dovolatel zkrácen i na právu vyjádřit se k návrhům
na důkazy a ke všem důkazům, které byly provedeny, neboť soud prvního stupně si k otázce, komu JUDr. S. poskytoval právní služby, opatřoval důkazy sám, tyto však řádně neprovedl a žalobce se o nich dozvěděl až při nahlížení do spisu. Soud prvního stupně neprovedl ani důkaz „druhou verzí smlouvy“, který žalobce navrhl k prokázání skutečnosti, že k disimulaci opravdu došlo, neboť smlouva byla několikrát přepracovávána, a nebylo mu ani doručeno vyjádření žalovaných k odvolání. Tyto vady řízení odvolací soud neodstranil, neprovedl žádné dokazování, ač to dovolatel navrhoval, a to ani jeho účastnickou výpovědí (pouze se jej dotázal, aniž jej však poučil podle §131 odst. 2 o. s. ř.), ani o tom nevydal rozhodnutí a nezabýval se jeho námitkami v odvolání. Dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval neplatností návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí ani formálními nedostatky smlouvy, a že své rozhodnutí opřel o závěr, že nebyla prokázána disimulace právního úkonu a že soud prvního stupně správně neprovedl navržené důkazy; takovýto postup je však v rozporu se zákonem. Dovolatel poukazuje rovněž na to, že okolnosti, o nichž se zmiňoval před odvolacím soudem, byly ve skutečnosti pouze motivací, a důvodem disimulace právního úkonu byl „nápad“ JUDr. S., jenž smlouvu sepisoval. Podle jeho názoru ze spisu vyplývá, že pravou vůlí účastníků smlouvy byl prodej a koupě, přičemž kupní cena měla být zaplacena do pěti let; to prokazuje i skutečnost, že
od smlouvy ještě před podáním určovací žaloby odstoupil. O tomto dluhu první žalovaná věděla a svoji vůli „dát vše do pořádku“ vyjádřila i v průběhu dědického řízení, neboť slíbila darovat jednu polovinu nemovitostí druhému synovi dovolatele, který měl být vyplacen. Za nesprávný považuje dovolatel názor soudů obou stupňů, že JUDr. S. byl oběma účastníky smlouvy požádán o její sepis, což se sice v žalobě uvádí, avšak „toto tvrzení není důkazem“, a poukazuje na to, že smlouva obsahuje ujednání, že její účastníci zmocňují jmenovaného ke všem úkonům potřebným v řízení
o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Dovolatel je dále přesvědčen o tom, že „jakýkoliv nedostatek smlouvy o převodu nemovitostí nebo
i návrhu na zápis do katastru nemovitostí, který není v souladu se zákonem, měl způsobit zamítnutí zápisu do katastru nemovitostí, takže byl-li přesto povolen, je třeba ho považovat za protiprávní, kdy jedinou možnou nápravou takového nezákonného stavu je pouze žaloba na určení vlastnictví“, přičemž právě tato otázka má zásadní právní význam. To se týká zejména označení nemovitostí ve smlouvě, které neodpovídá „ust. §5 odst. 1 zákona o zápisech nemovitostí do katastru“, s čímž se soudy nevypořádaly, i neurčitosti smlouvy o věcném břemenu, které je zřízeno jen ve prospěch žalobce (a nikoliv též jeho manželky), což nemohlo být vůlí účastníků smlouvy. Právě pro tento rozpor žalobce namítl neplatnost takového právního úkonu, která by způsobila neplatnost celé smlouvy o převodu nemovitostí; ani touto otázkou se však odvolací soud nezabýval. Nesprávný je i názor soudu prvního stupně, že v daném případě se nejednalo o sjednání odkládací podmínky. Pokud totiž účastníci smlouvy „podmiňují vznik právních účinků smlouvy až rozhodnutím o povolení vkladu do katastru nemovitostí, jedná se o odkládací podmínku, a navrhovaný vklad není v takovém případě odůvodněn obsahem smlouvy, když tato v okamžiku podání návrhu na vklad není ještě smlouvou účinnou. Dále dovolatel poukazuje i na to, že návrh na zápis vkladu vlastnického práva v rozporu se skutečností odkazuje na přiloženou „kupní smlouvu“, ačkoliv je přiložena smlouva darovací, takže ani z tohoto důvodu nebylo možno „takový zápis pro absenci hmotněprávního obsahu provést“. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. ust. §242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu
ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje se skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Závisí-li přípustnost dovolání na úvaze dovolacího soudu o tom, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, nemůže být způsobilým dovolacím důvodem námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází
ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání je však zřejmé, že především nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud rozhodl. Pokud dovolatel nepovažuje za správný závěr odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že advokát JUDr. S. poskytl při uzavírání předmětné smlouvy právní služby oběma účastníkům této smlouvy, a že skutečným úmyslem účastníků této smlouvy bylo darování spoluvlastnického podílu žalobce jeho synovi K. Ž. ml., a dále namítá, že nemohlo být vůlí účastníků smlouvy zřídit věcné břemeno jen
ve prospěch žalobce (a nikoliv též jeho manželky), je zřejmé, že nesouhlasí
ve skutečnosti se skutkovými zjištěními, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou těchto jeho námitek je tedy nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci. Je jednoznačné, že se nejedná o námitky nesprávného řešení otázky právní, nýbrž o námitky nesprávnosti skutkových zjištění, která byla podkladem pro právní posouzení věci, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. však nemůže být přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založena.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není v dané věci způsobilá založit ani námitka dovolatele, že označení nemovitostí ve smlouvě neodpovídá ust. §5 odst. 1 zákona o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon) a že z tohoto důvodu je smlouva neplatná pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, jinak je neplatný. Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev je neurčitý, je-li nejasný jeho obsah, to jest, když se jednajícímu nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl účastník projevit (§35 odst. 1 obč. zák.).
Jestliže ve smlouvě darovací a smlouvě o zřízení věcného břemene ze dne
10. 3. 1998 uzavřené mezi žalobcem a K. Ž. ml. je v bodě I. mimo jiné uvedeno, že žalobce „je podílovým spoluvlastníkem k id. ½ domu č.p. 790 s id. ½ stp. č. 1130 a id. ½ parcely katastru nemovitostí č. 658/21 - zahrady v k. ú. Čáslav“, a že „tyto nemovitosti jsou zapsány na LV č. 263 pro obec a k. ú. Č. u K. ú. v K. H“ a stejně tak jsou popsány i v čl. II. této smlouvy, pak v tomto směru nezanechává projev účastníků pochybnosti a jeho obsah je natolik srozumitelný a určitý, že na tento právní úkon nelze aplikovat ust. §37 odst. 1 obč. zák. o absolutní neplatnosti právních úkonů, i když označení převáděných nemovitostí zcela neodpovídá požadavkům uvedeným v ust. §5 odst. 1 zák. č. 344/1992 Sb. Správnost návrhu na vklad vlastnického práva (spoluvlastnického práva) do katastru nemovitostí, který je procesním úkonem ve správním řízení, může být přezkoumána jen v rámci tohoto řízení a nikoliv v občanském soudním řízení. Rovněž údaj uvedený v čl. VII. smlouvy, že „tato darovací smlouva nabude právní účinnost teprve po jejím vkladu do katastru nemovitostí u K. ú .v K. H. a nabývá platnost podepsáním oběma smluvními stranami“, platnost ostatních ujednání v této smlouvě zpochybnit nemůže, nehledě na to, že vklad vlastnického práva na základě této smlouvy byl katastrálním úřadem povolen.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat dalšími námitkami uplatněnými v dovolání, neboť k případné jiné vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], spočívající podle dovolatele zejména v tom, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu
o náhradě nákladů řízení, mající povahu usnesení (§167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v ust. §236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalobce, pokud směřuje proti tomuto výroku, odmítnuto [§243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř.].
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1,
§151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce první žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží první žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 489,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.064,30 Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který první žalovanou v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu tohoto řízení právo a druhému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu