ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2052.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2052/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 66.700,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 C 95/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 4. 2011, č. j. 64 Co 69/2011 – 46, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 66.700,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Výše uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku zbavení osobní svobody, vazebním stíháním a výkonem trestu odnětí svobody v době od 21. 8. 1951 do 21. 5. 1952 na podkladě rozsudku Nižšího vojenského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 31. 8. 1951, sp. zn. Vt 199/51-II. Tímto rozsudkem byl žalobce odsouzen pro trestný čin vyhýbání se vojenské povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestního zákona, k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců nepodmíněně. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 4 Tz 64/2008, bylo uvedené rozhodnutí zrušeno a trestní stíhání pro nepřípustnost zastaveno. Usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 1 Nt 1203/2009, byla vyslovena účast žalobce na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu daného případu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Uvedl, že je nepochybné, že požadavek žalobce na zadostiučinění nemajetkové újmy za dobu, kdy byl zbaven osobní svobody, nelze odškodnit v režimu zákona č. 119/1991 Sb., o soudních rehabilitacích, což bylo najisto postaveno již judikaturou Ústavního soudu. I kdyby účast žalobce na soudní rehabilitaci nevylučovala jeho nárok na odškodnění nemajetkové újmy vycházející z trestního rozhodnutí z roku 1951, které bylo po 27. 4. 2006 pro nezákonnost zrušeno, zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu obsažená v §31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále též jen „OdpŠk“) na tento jeho nárok nepamatuje. Nálezy Ústavního soudu založené na přímé aplikovatelnosti čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) spadají do období před účinností novely zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, tedy do doby, kdy stávající právní úprava umožňovala nahrazovat toliko škodu hmotnou. V posuzované věci nejsou tyto nálezy právně významné, neboť novelou zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb. stát přiznal odpovědnost i za morální újmy způsobené orgány státu v důsledku nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů; přechodné ustanovení čl. II zákona č. 160/2006 Sb. založilo pravou zpětnou účinnost vztahující se i na újmy vzniklé přede dnem 27. 4. 2006, to však jedině v případech, kdy se jedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou omezením osobní svobody v režimu tohoto zákona nelze odškodnit, neboť do poměrů žalobce nedopadá. Jinak řečeno, zákon s nezákonným rozhodnutím vydaným před jeho účinností nárok žalobou uplatněný nespojuje.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z naplnění podmínek zásadní právní významnosti napadeného rozhodnutí. Tento význam spočívá především v řešení otázky, zda lze odmítnout žalobcův nárok s odůvodněním, že na něj zákonná úprava zadostiučinění za nemajetkovou újmu nepamatuje. S poukazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, a ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06, se žalobce domnívá, že jeho nárok takto odmítnout nelze. Dále je právně významná otázka, zda je zpětné použití zákona č. 160/2006 Sb. použitelné jedině v případech, kdy se jedná o nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení. Konečně je pro danou věc významné, zda je možno přiznat náhradu nemajetkové újmy osobě nezákonně perzekuované, nelze-li aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy. Žalobci je jedno, na základě jakého ustanovení mu soud zadostiučinění přizná, zda to bude na základě zákona č. 160/2006 Sb., čl. 5 odst. 5 Úmluvy, čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či na základě obecné spravedlnosti. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání přípustné není, neboť všemi dovolatelem předloženými otázkami se dovolací soud ve své rozhodovací činnosti již zabýval a rozsudek odvolacího soudu z tohoto pohledu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237/3 o. s. ř.
V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (uveřejněném pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupném též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud vyslovil, že „právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, které bylo vydáno před účinností zákona č. 160/2006 Sb., lze přiznat za dobu od 18. 3. 1992 přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.“
K rozsudku odvolacího soudu je tedy nutno upřesnit, že byť bylo soudní rozhodnutí rušící předchozí rozhodnutí o vině a trestu vydáno až po účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., je nutno na dobu vzniku případné nemajetkové újmy nahlížet tak, že byla způsobena právě v době, kdy docházelo k omezení osobní svobody v důsledku posléze zrušených rozhodnutí. Jestliže k takové skutečnosti došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. (tedy před 27. 4. 2006), jako je tomu v daném případě, je nutno se zabývat tím, zda není třeba přímo aplikovat čl. 5 odst. 5 Úmluvy (viz výše rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu) – k tomu v podrobnostech viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Již dříve Nejvyšší soud v případě obdobném tomu stávajícímu dospěl k závěru, že: „Došlo-li k nezákonnému zatčení či zadržení před tím, než ve vztahu k České republice vstoupila v platnost Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (tj. před dnem 18. 3. 1992), nelze přiznat zadostiučinění za imateriální újmu tím způsobenou přímou aplikací čl. 5 odst. 5 této úmluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1337/2010, veřejnosti též dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).“
Poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení pod. č. 136, svazek. č. 42, str. 91, dostupného na internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ) není případný. Se závěry Ústavního soudu zde dovozenými se Nejvyšší soud ztotožnil ve výše citovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Nicméně tyto závěry není možné aplikovat na souzený případ, neboť Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod se pro Českou republiku stala závaznou až dnem 18. 3. 1992. Z toho důvodu se tato Úmluva (a tedy ani její čl. 5 odst. 5) nemůže vztahovat na okolnosti nastalé před tímto datem, tedy ani na rozhodnutí z roku 1951, jímž byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody (sama Úmluva vstoupila v účinnost až dne 3. 9. 1953).
Ani nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 696/06, se na souzený případ nevztahuje, neboť v něm Ústavní soud posuzoval oprávněnost vzneseného nároku na náhradu škody způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
Dovolací soud neshledal, že by v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. března 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu