ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.2076.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 2076/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci žalobců: A) D. Z., B) J. S., obou zastoupených advokátkou, proti žalovanému V. T., o určení oprávněnosti občansko-právní námitky, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 272/2002, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2003, č. j. 38 Co 66/2003-21, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2003, č. j. 38 Co 66/2003-21, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 22. ledna 2003, č. j. 33 C 272/2002-7,
se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobním návrhem podaným u Městského soudu v Brně dne 15.8.2002
se žalobci domáhali vydání rozsudku, kterým by bylo rozhodnuto, že „námitka žalobců spočívající v znehodnocení p.p.č. 2539/1 a 2539/2 k.ú. K. stavbou opěrné zdi
na p.p.č. 2541/22 k.ú. K., je oprávněná“. Uvedli, že k podání žaloby byli „odkázáni“ rozhodnutím Úřadu městské části B. ze dne 17.6.2002, č. j.
SÚ - 276/02/5, vydaným v řízení o dodatečném povolení stavby.
Usnesením ze dne 22.1.2003, č.j. 33 C 272/2002-7, Městský soud v Brně řízení zastavil (výrok I.) s tím, že „po právní moci usnesení bude věc postoupena Úřadu městské části města Brna, B. - stavebnímu úřadu“ (výrok II.); současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Vycházel ze závěru, že „svěřuje-li zákon rozhodování o námitkách účastníka stavebního řízení, týkajících se staveb a zastínění stavebnímu úřadu, jde o případ, kdy je občansko-právní věc svěřena k rozhodnutí jinému orgánu než soudu … není v pravomoci soudu
o ní jednat“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15.5.2003, č.j.
38 Co 66/2003-21, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). K argumentaci užité soudem I. stupně doplnil, že „z žaloby nelze dovodit, vzhledem k formulaci žalobního petitu, jenž navíc postrádá potřebnou konkretizaci, že by touto žalobou žalobci uplatňovali ochranu svého vlastnického práva“.
Proti tomuto usnesení podali žalobci dovolání. Namítají, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou nesprávná, „neboť vycházejí z nesprávného právního posouzení“; že „stavbou opěrné zdi dojde nepochybně ke znehodnocení pozemku žalobců, kteří tuto námitku uplatnili jako účastníci řízení vedeném dle ust. §88 odst. 1 písm. b) SZ“ a že „tato námitka zcela nepochybně přesahuje rozsah pravomocí a kompetencí stavebního úřadu, je námitkou občanskoprávní ve smyslu §127 SZ“.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde
o usnesení, proti kterému je podle ustanovení §239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Podle §7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i z obchodních vztahů (včetně vztahů podnikatelských a hospodářských), pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.
Podle §137 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, stavební úřady, provádějící řízení podle tohoto zákona, se pokusí vždy též o dosažení dohody účastníků u těch námitek, které vyplývají z vlastnických nebo jiných práv k pozemkům a stavbám, ale překračují rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Podle
§137 odst. 2 stavebního zákona, nedojde-li mezi účastníky řízení k dohodě o námitce podle odstavce 1, která, kdyby se zjistilo její oprávnění, by znemožnila uskutečnit požadované opatření nebo by umožnila jeho uskutečnění jen v podstatně jiné míře či formě, odkáže stavební úřad navrhovatele nebo jiného účastníka podle povahy námitky na soud a řízení přeruší.
Podle ustanovení §62 odst. l písm. b) stavebního zákona ve stavebním řízení stavební úřad přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje požadavky týkající se veřejných zájmů, především ochrany životního prostředí, ochrany zdraví a života,
a odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu a zvláštnímu předpisu
(tj. vyhláška Ministerstva hospodářství č. 174/1994 Sb., kterou se stanoví obecné technické požadavky zabezpečující užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace).
Podle ustanovení §66 odst. 1 stavebního zákona stavební úřad ve stavebním povolení stanoví závazné podmínky pro provedení a užívání stavby a rozhodne
o námitkách účastníků řízení. Stavební úřad zabezpečí stanovenými podmínkami zejména ochranu veřejných zájmů při výstavbě a při užívání stavby, komplexnost stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popřípadě jiných předpisů a technických norem, a dodržení požadavků stanovených dotčenými orgány státní správy, především vyloučení nebo omezení negativních účinků stavby a jejího užívání na životní prostředí.
Podrobný postup při zpracování a pořizování územně plánovací dokumentace
a územně plánovacích podkladů, při navrhování, umísťování, povolování nebo ohlašování, provádění, kolaudaci, užívání a odstraňování staveb a při výkonu státního stavebního dohledu dále upravuje vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj č. 137/1998 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu (§143 odst. 1 písm. k/ stavebního zákona). Podle ustanovení §8 odst. 1 citované vyhlášky vzájemné odstupy staveb musí splňovat zejména požadavky urbanistické, architektonické, životního prostředí, hygienické, veterinární, ochrany povrchových a podzemních vod, ochrany památek, požární ochrany, bezpečnosti, civilní ochrany, požadavky na denní osvětlení
a oslunění a na zachování pohody bydlení. Odstupy musí dále umožňovat údržbu staveb a užívání prostoru mezi stavbami pro technická či jiná vybavení a činnosti, které souvisejí s funkčním využitím území (například sítě technického vybavení, dětská hřiště).
Podle ustanovení §127 odst. 1 obč. zák. se vlastník věci musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na něm zřízené bez toho, že by učinil dostatečné opatření na upevnění stavby nebo pozemku, nesmí nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvířata vnikat na sousedící pozemek, a nešetrně, popřípadě v nevhodné roční době, odstraňovat ze své půdy kořeny stromu nebo odstraňovat větve stromu přesahující na jeho pozemek.
Z ustanovení §137 odst. 1 a 2 stavebního zákona vyplývá, že stavební úřad může odkázat účastníka stavebního řízení na soud jen v případě, kdy účastník uplatní námitku, která přesahuje rozsah pravomoci stavebního úřadu nebo spolupůsobících orgánů státní správy. Zákon svěřuje stavebnímu úřadu posouzení otázky, zda dokumentace odpovídá obecným technickým požadavkům na výstavbu. Z ustanovení
§8 odst. 1 shora citované vyhlášky (§143 odst. 1 písm. k/ stavebního zákona) vyplývá, že k obecným technickým požadavkům na výstavbu patří také zde specifikované požadavky na zachování odstupů jednotlivých staveb. I když je tedy námitka, vznesená ve stavebním řízení, že povolovaná stavba svou blízkostí k sousednímu pozemku
a svým „objemem“ znehodnocuje tento sousední pozemek, námitkou občanskoprávní (viz §127 odst. 1 obč. zák.), svěřuje zákon rozhodnutí o této námitce vznesené
ve stavebním řízení do pravomoci stavebního úřadu, který je povinen z úřední povinnosti zkoumat dodržení vzájemných odstupů staveb, stanovených obecně závaznými právními předpisy. Povinnost stavebního úřadu rozhodnout o takové námitce konečně vyplývá i z §66 odst. 1 stavebního zákona.
Svěřuje-li zákon rozhodování o výše popsaných námitkách účastníka stavebního řízení stavebnímu úřadu, jde o případ, kdy je občanskoprávní věc svěřena k rozhodnutí jinému orgánu než soudu. Rozhodování o námitce vznesené ve stavebním řízení, že zamýšlená stavba svou blízkostí k sousednímu pozemku a svým „objemem“ znehodnocuje tento sousední pozemek, proto není v pravomoci soudu, a to ani
v případě, že stavební úřad účastníka na soud s touto námitkou odkáže. V řízení podle stavebního zákona se tedy lze domáhat ochrany proti imisím hrozícím (budoucím, očekávaným). Naproti tomu, jde-li o zásahy do vlastnického práva, které již nastaly
a trvají, může soud odmítnout rozhodnutí o takovéto žalobě jen proto, že námitka poukazující na neoprávněné zásahy do vlastnického práva byla uplatněna v souvislosti
s řízením před stavebním úřadem a její řešení by náleželo do pravomoci stavebního úřadu. Jinak je takováto žaloba opírající se o §127 odst. 1 obč. zák. žalobou vlastnickou, vyplývající z občanskoprávních vztahů, a rozhodnutí o ní ve smyslu §7 odst. 1 o. s. ř. spadá do pravomoci soudu a ten je tedy povinen o ní rozhodnout.
V posuzovaném případě stavební úřad odkázal žalobce s námitkou, že stavba svou blízkostí k sousednímu pozemku a svým „objemem“ znehodnocuje tento sousední pozemek, na soud v řízení o dodatečném povolení stavby, což nasvědčuje tomu, že spornou stavbou je (zcela nebo alespoň zčásti) stavba již existující. Rovněž z vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě (i dalších podáních žalobců) není jednoznačně patrno, zda k zásahům do vlastnického práva žalobců, jimž se brání žalobou, již dochází či teprve má dojít. Za těchto okolností proto zatím nelze učinit závěr o tom, zda žalobci podaná žaloba je žalobou ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 obč. zák. náležející do pravomoci soudu nebo zda se jedná o případ, kdy rozhodnutí o dané občanskoprávní námitce náleží jinému orgánu než soudu a řízení musí být podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastaveno a věc postoupena stavebnímu úřadu.
Jestliže tedy odvolací soud (a též soud prvního stupně) dospěl k závěru
o nedostatku pravomoci soudu k projednání předmětné věci, aniž - jak ze spisu vyplývá - byla učiněna jakákoli skutková zjištění prokazující, o kterou ze shora popsaných variant se jedná, pak jeho rozhodnutí vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci, tedy je postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci (§241a odst. 2 písm. a/, §242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty
za středníkem o.s.ř.) Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení
(§243b odst.3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu
i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu