ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.21.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 21/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D, v právní věci žalobkyně Komerční banka, a.s., se sídlem v Praze 1, Na příkopě č. 33, IČO: 45317054 proti žalovanému JUDr. J. F., soudnímu exekutorovi, o zaplacení částky 63.358,46 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 361/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 2010, č.j. 57 Co 70/2010-74, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku I. ve věci samé rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. května 2010, č.j. 57 Co 70/2010-74, se zamítá; ve zbývající části se toto dovolání odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2009, č.j. 18 C 361/2009-40, Okresní soud v Novém Jičíně v plném rozsahu zamítl žalobu, aby byl žalovaný uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 63.358,46 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. května 2010, č.j. 57 Co 70/2010-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 63.358,46 Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky byla dne 12. dubna 2006 dohoda o narovnání podle ustanovení §585 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) v níž bylo mimo jiné stanoveno, že se žalobkyně zavázala převést na účet žalovaného částku 63.358,46 Kč a žalovaný učinil slib vrátit žalobkyni tuto částku do jednoho měsíce po té, co ji žalovanému vrátí firma MADA Pack, spol. s.r.o., případně do jednoho měsíce ode dne nabytí právní moci rozhodnutí, kterým bude o vrácení této částky žalovanému rozhodnuto; bez ohledu na uvedené se žalovaný zavázal tuto částku vrátit žalobkyni do tří let od jejího připsání na účet žalovaného. Odvolací soud dovodil, že nejsou dány důvody uvedené dohody o narovnání ve smyslu ustanovení §37 obč. zák., resp. §39 cit. zákona. Zmíněná dohoda založila nový závazek mezi účastníky, jímž byly vyřešeny otázky mezi nimi sporné. Námitky žalovaného, že plněním žalobkyně na jeho účet nedošlo k bezdůvodnému obohacení jeho osoby, ale třetího subjektu, nemohou vést k posouzení této dohody jako neplatné. Odvolací soud přitom odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu ČR, stejně jako Ústavního soudu. Odvolací soud pak uzavřel, že poté, co uplynula dne 12. dubna 2009 lhůta k plnění stanovená v délce nejpozději tří let od připsání této částky žalobkyní na účet žalovaného, k němuž došlo dne 12. dubna 2006, je žaloba důvodná. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil ve smyslu ustanovení 220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“).
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 7. července 2010, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dne 30. července 2010 včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Dovolatel především namítá, že předmětná dohoda o narovnání je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák., a to především pro rozpor s dobrými mravy. Nesouhlasí tím s právním posouzením věci odvolacím soudem, který své rozhodnutí založil pouze na dikci předmětné dohody o narovnání. Podle dovolatele nelze ustanovení §585 násl. obč. zák. při právním posouzení užít bez ohledu na jiná ustanovení zákona, zejména pak s přihlédnutím k obecným ustanovením o neplatnosti právních úkonů. Dohoda svým obsahem nesledovala svůj účel, tj. narovnání sporných či pochybných práv účastníků, a v tomto smyslu právní úkon obcházel zákon a příčil se dobrým mravům. Je zde tedy důvod neplatnosti dohody o narovnání, na čemž nemůže nic změnit ani dikce jejího článku II. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k podanému dovolání stručně vyjádřila v tom smyslu, že se ztotožňuje se závěry soudu druhého stupně, takže navrhuje zamítnutí tohoto dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009, neboť napadený rozsudek byl vydán dne 7. května 2010. Konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou mající právnické vzdělání ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je v této věci proti výroku ve věci samé přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu v uvedeném výroku I. přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je správné.
Bylo již uvedeno, že dovolatel ve svém dovolání vychází z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odst. 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odst. 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odst. 3).
Podle ustanovení §586 obč. zák. omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat (odst. 1). Narovnání sjednané v dobré víře nepozbývá platnosti ani v případě, že dodatečně vyjde najevo, že některá ze stran dohodnuté právo v době sjednání narovnání neměla (odst. 2).
S ohledem na důvody dovolání je nezbytné poukázat na skutečnost, že dohoda o narovnání patří společně s privativní novací (§570 obč. zák.) do kategorie dohod, které ruší závazek tím způsobem, že jej nahrazují závazkem jiným. Na rozdíl od privativní novace je narovnání určeno k úpravě práv, která jsou mezi stranami sporná či pochybná. Spornost nebo pochybnost vzájemných práv je pojmovým znakem narovnání, narovnání směřuje k odstranění této spornosti či pochybnosti. Účelem narovnání přitom není odstranit existující spor či pochybnost tím způsobem, že si strany vyjasní či vysvětlí sporné otázky anebo že zjistí, jaký je skutečný stav věci, narovnáním strany odstraňují jejich spor či pochybnost tím způsobem, že sporný či pochybný závazek zruší a (případně) nahradí závazkem novým, nesporným a nepochybným. Právo je sporné, pokud je určitá otázka s ním spojená předmětem různých názorů (neshody) účastníků (například každý z účastníků má jiný názor na to, zda určité právo platně vzniklo, účastníci se neshodují v tom, jaká je výše předmětu plnění apod.). O pochybnost se jedná tehdy, je-li určitá otázka spojená s právem pro účastníky nejistá (například účastníci si nejsou jisti, zda právo platně vzniklo či jaká je výše předmětu plnění). Spornost i pochybnost jsou z podstaty věci výhradně subjektivní kategorie, jejich existence není podmíněna vedením soudního řízení mezi účastníky. Pro závěr, že mezi stranami existuje spor či pochybnost, je rozhodující pouze to, zda daná otázka je předmětem různého názoru účastníků nebo zda o ní účastníci nemají jistotu. Spornost či pochybnost je třeba vždy posuzovat ze subjektivního hlediska účastníků, právě tuto subjektivní spornost či pochybnost řeší účastníci uzavřením narovnání. Spornost či pochybnost se může vztahovat na kteroukoliv právně relevantní otázku spojenou s právem účastníků, předmětem sporu či pochybností může být samotná existence či platnost práva, ale i další otázky, kterými jsou zejména kauza závazku, obsah závazku (předmět, místo, čas plnění), další vlastnosti závazku (splatnost, promlčení, volba práva) či okruh subjektů závazku. Narovnání je svou podstatou koncipováno jako privativní novace, narovnáním dochází k zániku sporných či pochybných práv a povinností a jejich nahrazení novým závazkem vyplývajícím z narovnání.
Otázka, která je mezi stranami předmětem sporu či pochybnosti, má objektivně vždy určité řešení (právo buď existuje, či nikoliv, je promlčené či nepromlčené, předmět plnění má objektivně určitou výši, místo i dobu splnění atd.), strany či některá z nich však toto řešení neznají nebo je odmítají připustit, a právě v důsledku toho mezi nimi dochází ke sporu či pochybnosti. Spor či pochybnost jsou pojmovými předpoklady narovnání, které právě tento spor či pochybnost řeší, není přitom podstatné, zda se některá ze stran při vlastním hodnocení předmětné otázky mýlí či nikoliv (ostatně omyl alespoň jedné ze stran bude pravidlem, pokud jde o otázky mezi stranami sporné; mají-li obě strany na věc jiný názor, nemůže mít každá z nich pravdu). Omyl stran či některé z nich ohledně okolností, které jsou předmětem sporu či pochybnosti, je v souladu s povahou narovnání, které je určeno právě k řešení sporů na takovém omylu založených. Z tohoto důvodu §586 odst. 1 věta první stanoví, že omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody o narovnání, takový omyl tedy není právně relevantní.
Je-li omyl u narovnání právně relevantní, jsou s ním spojeny stejné právní důsledky jako s kterýmkoliv jiným omylem v právu. Dohoda o narovnání uzavřená v omylu je relativně neplatná, vyvolává proto právní následky, pokud se oprávněná osoba relativní neplatnosti nedovolá (na další předpoklady a následky relativní neplatnosti se použije úprava obsažená v §40a). Spor nebo pochybnost o tom, zda mezi účastníky existuje určité právo, je v souladu s povahou narovnání a nemá žádný vliv na platnost dohody o narovnání, která je právě k odstranění tohoto sporu či pochybnosti uzavřena. Pokud strany narovnáním ruší právo, jehož existence je mezi nimi sporná, je narovnání platné bez ohledu na to, zda rušené právo existuje či nikoliv. Pokud by některá ze stran při uzavírání takového narovnání jednala v omylu, jednalo by se o omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, takový omyl by se posoudil podle §586 odst. 1, tedy byl by relevantní pouze tehdy, pokud by byl vyvolán lstí druhé strany (srovnej Komentář k Zákonu Občanský zákoník, kolektiv §585 a 586, KWK -Občanský zákoník).
Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu uvedeným zásadám vyhovuje, přičemž přiléhavě přihlíží mimo jiné i k judikatuře Nejvyššího soudu ČR (srovnej např. jím zmíněný rozsudek sp. zn. 32 Odo 1/2001). Dovolací soud tedy se současným přihlédnutím k obsahu dovolání, jímž byl vázán, v posuzované věci dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé je věcně správné, a proto dovolání žalobce zamítl podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. K projednání a rozhodnutí věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Protože dovolání výslovně směřuje i proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, bylo dovolání žalovaného v této části odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) o.s.ř., protože ustanovení §236 až §239 o.s.ř. přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení neupravují.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolateli s ohledem na výsledek dovolacího řízení náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. listopadu 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu