ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2112.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2112/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobců a/ Mgr. J. T. a b/ Ing. R. T. , zastoupených JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, o náhradu škody ve výši 100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 19/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2014, č. j. 35 Co 549/2013-67, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Obvodní soud pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2013, č. j. 18 C 19/2013-60, jímž byla odmítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali zaplacení částky 100.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody. Škoda měla spočívat a) v částce, kterou žalobci marně uhradili Oblastnímu podniku služeb Praha - západ, státní podnik v likvidaci, za vydražené pozemky v katastrálním území J. u P., jejímiž výlučnými vlastníky se následně nestali a b) v tom, co žalobcům ušlo v důsledku zmaření jejich podnikatelského záměru, toho, co budou žalobci muset uhradit jinému subjektu v důsledku porušení či nesplnění jejich smluvní povinnosti, resp. toho, co žalobcům ušlo z důvodu zmaření prodeje vydražených pozemků. V žalobě i žalobním petitu žalobci uvedli, že požadovaná částka je pouze přibližná a její přesná výše bude stanovena na základě vypracovaného znaleckého posudku.
Soud prvního stupně žalobce vyzval k odstranění vad podání (spočívajících v nedostatečném vylíčení rozhodných skutečností) tak, aby petit logicky vyplýval z popisu skutkového stavu, na což jim poskytl lhůtu 15 dnů. Žalobci následně požádali soud o prodloužení lhůty o 60 dnů a dalším přípisem soud požádali o sdělení, zda souhlasí s návrhem na vypracování znaleckého posudku, aniž by byly odstraněny vady žaloby. Soud prvního stupně výše specifikovaným usnesením s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 větu první o. s. ř. žalobu odmítl.
Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žaloba není projednatelná, neboť tvrzenou škodu řádně nevymezuje, a to jednak co do obsahu, když je sice zřejmé, z jakého jednání žalobci škodu odvozují, neuvádí ale konkrétně, jak jednotlivé nároky vznikly, a rovněž neuvádí ani jejich výši. Odvolací soud dále uvedl, že je sice možné, aby byla v řízení o náhradě škody výše žalobního nároku korigována dle odborného vyjádření, ale tento postup není možný v situaci, kdy je žalobci uplatňováno více nároků, aniž by bylo zřejmé, v jakém rozsahu jsou jednotlivé složky uplatňovány. Nároky uvedené pod písm. b) nejsou řádně a jednoznačně specifikovány. Bylo na žalobcích, aby popsali, jakou konkrétní částku byli povinní uhradit konkrétním subjektům v důsledku porušení či nesplnění smluvní povinnosti. Rovněž v části, v níž žalobci žádají náhradu ušlého zisku, jsou skutková tvrzení neurčitá. Není zřejmé, o jaké konkrétní smlouvy se jedná, resp. jaký zisk měl žalobcům v souvislosti s tím, že smlouvy nebudou plněny, ujít.
Usnesení odvolacího soudu napadli žalobci v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřují dle ustanovení §237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé vymezují následující otázky:
1) Odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž není vyloučeno, aby vylíčení rozhodujících skutečností mělo původ v odkazu na listinu, kterou žalobce připojí k žalobě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000).
2) Soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle níž výzva k odstranění vad musí být dostatečně určitá (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod číslem 36/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
3) Soudy obou stupňů nesprávně posoudily právní otázku, zda je zcela neprojednatelná žaloba na ušlý zisk v případě, že jeho výše ještě není přesně známa a jak přesně v této situaci takový nárok na ušlý zisk uplatnit. Tato právní otázka ještě není v rozhodovací praxi dovolacího soudu zcela vyřešena.
Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelé namítají:
a) Soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku projednatelnosti žaloby, kdy její část, spočívající v uhrazení částky na základě nejvyššího dražebního příklepu, vyplývá z přiložených listinných důkazů (310.000,- Kč). Uplatněná částka 100.000,- Kč je dokonce částkou nižší, než která z přiložených listin vyplývá, což je vzhledem k dispoziční zásadě možné.
b) Z poučení není dostatečně zřejmé, v čem přesně soud prvního stupně považuje petit za nedostatečně určitý, a to zejména v situaci, kdy dovolatelé nebyli v tomto řízení právně zastoupeni.
c) Škoda, která žalobcům vznikla, je obtížně určitelná, neboť co se týče nároku na ušlý zisk, jedná se o neuskutečnění podnikatelského záměru, a proto ji sami žalobci nebyli doposud schopni přesněji vyčíslit. V této souvislosti dovolatelé poukazují na ustanovení §136 o. s. ř., jež opravňuje ve zvlášť komplikovaných případech k určení výše nároku soud.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Jádrem podaného dovolání jsou námitky dovolatelů směřující proti nesprávnému posouzení projednatelnosti žaloby. Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu, nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být z žaloby patrno také to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit; nemůže-li žalobce svůj peněžitý nárok přesně vyčíslit, musí jej uvést (opět určitě) alespoň v přibližné výši. Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li - bez ohledu na to, zda po stránce "kvalitativní" nebo "kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003].
Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé, stejně jako v případě uplatnění jen jednoho nároku na náhradu škody (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí NS ČR, sv. 27, pod C 2261).
V této věci dovolatelé žalobou uplatnili více peněžitých nároků se samostatným skutkovým základem, aniž by uvedli peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požadují zaplatit. Dovolatelé v žalobě uvedli pouze souhrnnou částku ve výši 100.000,- Kč, přičemž rovněž tuto částku uvedli pouze jako přibližnou. Soudy nižších stupňů postupovaly v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud vyzvaly dovolatele k odstranění vad žaloby a následně žalobu odmítly, jelikož vady odstraněny nebyly.
Na výše uvedeném nemůže nic změnit ani námitka dovolatelů, že soud měl vycházet z listin, které žalobci připojili k žalobě. S ohledem na více žalobních nároků nebylo ani z přiložených listin patrno, jaká část požadované částky má připadat na náhradu škody vzniklou marně uhrazenou nejvyšší částku za dražební příklep, kdy žalobci za nemovitosti uhradili dokonce částku 310.000,- Kč, a jaká část má připadnout na náhradu dalších v žalobě zmíněných škod, ať už skutečných či ve formě ušlého zisku.
Ani námitka dovolatelů, že žalobou byl rovněž uplatněn nárok na ušlý zisk, jehož výše je obtížně určitelná, nemůže založit přípustnost dovolání.
Ušlý zisk jako druh majetkové újmy (škody) spočívá v nedosažení toho, čeho by poškozený při neexistenci škodní události za normálních okolností, při pravidelném běhu věcí, dosáhl. Ušlý zisk tedy znamená ztrátu očekávaného přínosu. Při posuzování ušlého zisku nepostačuje pouhá pravděpodobnost zvýšení majetku poškozeného v budoucnosti, ale musí být postaveno najisto, že při pravidelném běhu věcí, pokud by nebylo protiprávního jednání škůdce, mohl poškozený důvodně očekávat zvětšení svého majetku. Pro výši ušlého zisku je určující, jakému majetkovému prospěchu, k němuž mělo reálně dojít, zabránilo jednání škůdce, jinak řečeno, o jaký reálně dosažitelný, nikoliv hypotetický, prospěch poškozený přišel. Je tedy nutné vycházet z částky, kterou by v předmětném období za obvyklých podmínek poškozený získal s přihlédnutím k nákladům vynaloženým na dosažení tohoto zisku, popř. k nákladům na dosažení tohoto zisku potřebným (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2010, sp. zn. 23 Cdo 1069/2008).
Výše uvedené právní závěry ohledně petitu žaloby je tedy nezbytné aplikovat i v případě, kdy je žalobou uplatněn nárok na náhradu ušlého zisku. Ani tento nárok totiž nezbavuje žalobce povinnosti, aby výši nároku v žalobě alespoň přibližně (ovšem určitě) specifikoval.
Nepřípadný je rovněž poukaz dovolatelů na ustanovení §136 o. s. ř. Ustanovení §136 o. s. ř. umožňuje soudu v případě, že základ nároku je dán, avšak jeho výši nelze dokazováním spolehlivě zjistit, aby ji určil vlastní úvahou na základě dostupných skutkových podkladů. Nejde o založení neexistujícího nároku, nýbrž pouze o upřesnění výše nároku, jehož existence byla prokázána. Určení výše nároku postupem podle §136 o. s. ř. není záležitostí volné úvahy nepodléhající hodnocení, základem úvahy je zjištění takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). Uvedené ustanovení se však nijak netýká povinnosti žalobce v žalobě přesně, určitě a srozumitelně uvést, čeho se domáhá. Dané ustanovení se totiž vztahuje až k posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku.
Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, kterou dovolatelé uplatňují vadu řízení (námitka vztahující se k poučení ohledně odstranění vad žaloby). Podle ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. smí dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Tento předpoklad však v posuzované věci naplněn není. Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vada řízení nepředstavuje způsobilý dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu