ECLI:CZ:NS:2003:30.CDO.2132.2002.1
sp. zn. 30 Cdo 2132/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce K. M., proti žalovanému V. K., o neplatnost výkonu zástavního práva a náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 174/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. května 2002, č. j. 20 Co 842/2000-54, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II.Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. května 2002, č. j. 20 Co 842/2000-54, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 10. května 2000, č. j. 4 C 174/97-39, kterým byl zamítnut návrh na určení, že prodej stavebního stroje DH 113, je neplatný, a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 250.000,- Kč. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedený rozsudek nabyl právní moci dne 1. července 2002.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dne 3l. července 2002 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\"). Tvrdí totiž, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu v průběhu řízení byla odňata možnost jednat před soudem. Uplatňuje tak především dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. a) o. s. ř. (současně se však dovolává i dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ a d/ o. s. ř.). Poukazuje tak především na to, že odvolací soud ve věci jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti za situace, kdy žalobce nebyl o příslušném jednání odvolacího soudu informován. Má zato, že odvolací soud v tomto případě nepostupoval v souladu s ustanovením §49 odst. 1 o. s. ř., které ukládá soudu doručit písemnost (zde předvolání k jednání) nejen zástupci s procesní plnou mocí, ale i účastníku řízení, pokud účastník má osobně v řízení něco vykonat, tedy např. vykonat ústavně garantované procesní právo být přítomen projednávané věci. Dovolatel konečně konstatuje, že ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. vyžaduje, aby byl o jednání řádně vyrozuměn účastník řízení a nikoliv jeho právní zástupce. Takto byla postupem odvolacího soudu žalobci upřena možnost vyjádřit se k novým přednesům žalovaného a reagovat na ně. Soud tak nepostupoval podle ustanovení článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel dále ve svém dovolání podrobně zdůvodňuje, proč má současně zato, že ve věci byl naplněn též dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241 odst. 3 písm. b) a d) o. s. ř. Závěrem pak navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a poté věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání žalobce nevyjádřil.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení, provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právní předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000. Protože odvolací soud v tomto případě ve věci správně postupoval podle dosavadních právních předpisů, dovolací soud toto dovolání projednal též podle znění občanského soudního řádu (dále opět jen \"o. s. ř.\") účinného do 31. prosince 2000.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 2 o. s. ř.) a splňuje formální i obsahové znaky uvedené v §241 odst. 2 o. s. ř. Poté se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. l o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalobce odvozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Tato jeho domněnka je však mylná. Jak vyplývá z obsahu spisu, odvolací soud uskutečnil odvolací jednání dne 28. května 2002, kdy se zástupce žalobce sice z účasti na tomto jednání omluvil (přičemž tohoto jednání se neúčastnil ani sám žalobce), avšak jinak nepožádal o odročení tohoto jednání. Nebylo pak doloženo, že by tento zástupce žalobcem udělenou plnou moc vypověděl. Ta ho proto opravňovala k tomu, aby v zájmu žalobce jednal. Nadto odvolací soud nepovažoval za nutné žalobce slyšet k doplnění jeho výpovědi, resp. vůbec ve věci doplňovat dokazování.
K projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§214 odst. 1 o. s. ř.).
Má-li účastník zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručuje se písemnost pouze tomuto zástupci. Má-li však účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen zástupci, ale i jemu (§49 odst. 1 o. s. ř.).
Z ustanovení §213 o. s. ř. a §120 odst. 1 věta druhá o. s. ř. (ve spojení s §211 téhož zákona) je věcí soudu (zde odvolacího soudu), které důkazy (tedy i v případě důkazu výslechem účastníka řízení) provede. Jestliže tedy odvolací soud v daném případě neměl zato, že je nezbytné provést výslech žalobce jako účastníka řízení, patřilo posouzení této procesní otázky plně do jeho pravomoci. Protože pak žalobce měl pro celé dané řízení zástupce s procesní plnou mocí, nebylo nutno - s ohledem na zmíněnou právní úpravu obsaženou v procesním předpise - doručovat mu předvolání k nařízenému odvolacímu jednání, takže tím nebylo zkráceno ani jeho právo vyplývající z jím zmiňovaného článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (zde obdobně srovnej např. Rc č. 123/98 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. ledna 1993, sp. zn. 3 Cdo 132/92). Ze spisu přitom současně nevyplývá ani to, že by tehdy byl zástupce žalobce případně požádal o odročení nařízeného odvolacího jednání. Bylo proto na něm, aby se tohoto jednání účastnil, případně, aby zajistil v tomto případě příslušnou substituci.
Nelze proto dospět k závěru, že v dané věci bylo řízení odvolacího soudu poznamenáno vadou ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o. s. ř.
Ani ostatní vady vyjmenované v §237 odst. l o. s. ř., jejichž existence zakládá přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami uvedenými v §237 odst. 2 o. s. ř.), se pak z obsahu spisu nepodávají.
Odvolacím soudem potvrzenému rozsudku soudu prvního stupně též nepředcházel případný jiný (a následně zrušený) rozsudek téhož soudu (§238 odst. 1 o. s. ř). Soud druhého stupně také eventuálně ve výroku nevyslovil, že je proti jeho rozsudku dovolání přípustné (§239 odst. 1 o. s. ř.), resp. žalobce v tomto smyslu neučinil ani příslušný návrh. Z tohoto pohledu proto tedy není rovněž dána přípustnost dovolání.
Konečně na závěr je nutno zmínit, že podle ustanovení §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srovnej dovolací důvod podle ustanovení §241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.) dovolací soud přihlédne (a to i když by např. nebyly uplatněny v dovolání), avšak jen za předpokladu, pokud je ve věci přípustné dovolání. Tento poslední předpoklad však v posuzované věci - jak již bylo uvedeno - naplněn není.
Při uvážení vyloženého je proto nutno konstatovat, že v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., §238 odst. 1 o. s. ř., ani podle ustanovení §239 odst. 1.a 2 téhož zákona.
Protože tedy v případě dovolání žalobce nebyly dány předpoklady jeho přípustnosti, dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle §243b odst. 4 věta prvá o. s. ř. ve spojení s §218 odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž se tak mohl zabývat věcnou správností napadeného rozhodnutí. Rozhodoval přitom, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 4 věta první o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, §142 odst. 1 věta první a §151 odst. l věta první o. s. ř., za situace, kdy žalobce neměl se svým dovoláním úspěch, zatímco žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2003
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu