ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2184.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2184/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Š. , právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 543.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 278/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2013, č.j. 54 Co 395/2013 - 151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. dubna 2013, č.j. 19 C 278/2011-125, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 543.300,- Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně od 19. 3. 1997 do zaplacení a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem se dne 6. listopadu 2013 č.j. 54 Co 395/2013-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 543.300,- Kč s příslušenstvím, kterou žalobce požadoval z titulu nesprávného úředního postupu a nezákonného rozhodnutí v trestním řízení vedeném proti členům společnosti Joint Invest Action, k. s. v likvidaci, do kterého se žalobce připojil se svým nárokem na náhradu škody jako poškozený. Škoda měla představovat jeho vklad do komanditní společnosti a uhrazené emisní ážio. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nebyly naplněny předpoklady odpovědnosti žalované za škodu, jelikož zde není dána příčinná souvislost a nárok byl uplatněn předčasně a promlčení bylo posouzeno v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 955/2013. Odvolací soud dále uvedl, že žalobce disponuje pravomocným a vykonavatelným exekučním titulem, nicméně svoji pohledávku nepřihlásil v dosud neskončeném konkurzním řízení vůči úpadci Join Invest Action, k.s., v likvidaci a ani se nepokusil o vymožení své pohledávky v exekučním řízení.
Žalobce podal řádné a včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), kdy má dovolatel za to, že dovolací soud by měl posoudit jinak právní otázku, která byla Nejvyšším soudem řešena v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, a to, zda dochází ke stavení promlčecí doby podle ustanovení §112 obč. zák., pokud je následně zjištěno a pravomocně deklarováno, že trestní stíhání v rámci něhož proti konkrétním škůdcům poškozený uplatnil nárok na náhradu škody, nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo. Dovolatel je toho názoru, že nicotné trestní stíhání nemůže vyvolat žádné právní následky. Ke stavění promlčení lhůty by mohlo dojít jen tehdy, pokud by trestní stíhání bylo zahájeno bezchybně. Dovolatel proto navrhnul, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. ve spojení s čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta prvá o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto jen o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Dovolatel pokládá Nejvyššímu soudu právní otázku, která má být dle jeho názoru vyřešena jinak, nicméně odvolací soud tuto otázku vyřešil v souladu s nejnovější judikaturou dovolacího soudu, konkr. v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013 (proti kterému byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 11. listopadu 2013 pod sp. zn. II. ÚS 3418/2013 odmítl), podle kterého dochází připojením se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody ke stavění promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák. i v situaci, kdy toto trestní stíhání skončilo odložením z toho důvodu, že nebylo řádně zahájeno ve smyslu §160 tr. ř. Uvedené ustanovení občanského zákoníku je totiž nutno interpretovat bez ohledu na to, jaké účinky měly uvedené vadné úkony policejního orgánu (orgánu činného v trestním řízení) na průběh samotného trestního stíhání, resp. zda kvalifikovaně vyvolaly účinky zahájení trestního stíhání či nikoliv. Naopak je vždy třeba brát v ochranu důvěru dotčených osob v úkony státních orgánů (orgánů veřejné moci), s níž nepochybně souvisí i ochrana legitimního očekávání, že koná-li takový orgán určité kroky, koná je v souladu s právem a v jeho mezích.
V daném případě proto platí, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči (ve vztahu k žalobci) škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít (zpětně) vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení.
Dovolací soud se tak ztotožňuje s právním náhledem aprobovaným Ústavním soudem, tj. že odložení trestní věci ve vztahu k poškozenému nemohlo působit retroaktivně v tom smyslu, že by uplatněním práva v rámci trestního řízení nedošlo ke stavení promlčecí doby. Ustanovení §112 obč. zák. zde i podle Ústavního soudu působí bez ohledu na dodatečné zjištění, že trestní stíhání vlastně z právního hlediska vůbec nebylo zahájeno, neboť předmětné trestní řízení v letech 1997 až 2008 fakticky probíhalo (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 376/2013, v němž se Ústavní soud zabýval ústavní stížností ve skutkově zcela identické věci a v němž odkázal na svá předchozí rozhodnutí v těchto případech; rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Odvolací soud ve svém rozhodnutí zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu, a ten proto nemá důvod odchýlit se při řešení námitky žalobce od své judikatury a odmítl dovolání žalobkyně jako nepřípustné (§237 o. s. ř. ve spojení s §243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu