ECLI:CZ:NS:2004:30.CDO.221.2003.1
sp. zn. 30 Cdo 221/2003
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobkyně J. M., zastoupené advokátem, proti žalované V. M., zastoupené advokátkou, o určení neexistence důvodů vydědění, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp.zn. 20 C 9/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2002, č.j. 12 Co 50/2002-98, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. června 2000, č.j. 20 C 9/99-46, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 23. září 2002, č.j. 12 Co 50/2002-98, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 24.11.1998, č.j. 2 D 401/98-28, vydaném v řízení o dědictví po J. M., zemřelém dne 17.1.1998 (dále též jen „zůstavitel“), odkázal žalobkyni, aby do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Olomouci „žalobu na určení, že nejsou dány důvody vydědění uvedené v závěti a prohlášení o vydědění ze dne 11.11.1992, a že jí náleží dědické právo po zůstaviteli J. M.“ a „až do rozhodnutí o této sporné skutečnosti“ řízení o dědictví po zůstaviteli přerušil. Usnesení nabylo právní moci dne 1.1.1999.
Žalobkyně se žalobním návrhem podaným u Okresního soudu v Olomouci dne 16.2.1999 domáhala určení, že „důvody pro vydědění žalobkyně J. M. jejím otcem J. M., zemřelým dne 17.1.1998, uvedené v listině o vydědění ze dne 11.11.1992, nejsou dány“. Současně žalobkyně požádala o prodloužení „soudcovské lhůty k podání žaloby na základě odkazu Okresního soudu ze dne 24.11.1998“.
Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 1.7.1999, č.j. 2 D 401/98-32, zamítl návrh žalobkyně „na prodloužení soudcovské lhůty k podání žaloby na základě usnesení OS v Olomouci ze dne 24.11.1998, č.j. 2 D 401/98-28 o jeden měsíc“. Vycházel ze závěru, že návrh byl podán až po uplynutí dané lhůty a že „důvody uváděné žalobkyní nepovažuje za závažné a výjimečné“.
Odvolání žalobkyně proti tomuto usnesení soudu prvního stupně Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27.10.1999, č.j. 14 Co 199/99-44, s odkazem na ustanovení §202 odst. 2 písm. a) o.s.ř., odmítl.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 12.6.2000, č. j. 20 C 9/99-46, žalobu žalobkyně zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že žalobkyně, která byla odkázána, aby „své dědické právo uplatnila žalobou“, podala žalobu po uplynutí soudem určené lhůty a za těchto okolností musí již soud v řízení o dědictví pokračovat bez zřetele na žalobkyni.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 23.9.2002, č.j. 12 Co 20/2002-98, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil; žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3.225,- Kč a vyslovil přípustnost dovolání „proti tomuto rozhodnutí“. Vycházel ze závěru, že žalobu „musel okresní soud zamítnout“, neboť „žalobkyně podala žalobu po uplynutí soudem určené lhůty“. Současně konstatoval, že o prodloužení lhůty stanovené k podání žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí být nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty; jakmile lhůta k podání žaloby marně uplyne, nelze podat návrh na její prodloužení a účastníku nelze stanovit lhůtu novou; že lhůta k podání žaloby podle §175k odst. 2 o.s.ř. je lhůtou soudcovskou, tj. lhůtou, jejíž posouzení závisí na volné úvaze soudu, svojí povahou je však zároveň lhůtou hmotně právní a prekluzívní; uplyne-li lhůta k podání žaloby marně, soud v řízení o dědictví pokračuje ihned po skončení lhůty a musí o sporné skutečnosti rozhodnout, neboť právní zájem na určení sporného práva v rámci samotného řízení podle §80 písm. c) o.s.ř. zanikl a sporná skutečnost musí být posouzena v rámci dědického řízení. Připuštění dovolání odůvodnil tím, že „rozhodnutím byla řešena otázka po právní stránce zásadního významu … zda samotná skutečnost, že žaloba na uplatnění dědického práva byla podána až po uplynutí lhůty určené podle §175k odst. 2 o.s.ř., má za následek zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu vzhledem k povaze této lhůty“.
Proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12.6.2000, č. j. 20 C 9/99-46, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23.9.2002, č.j. 12 Co 20/2002-98, podala žalobkyně dovolání. Namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť „samotná skutečnost, že žaloba na uplatnění dědického práva byla podána až po uplynutí lhůty určené podle §175k odst. 2 o.s.ř. nemá za následek zamítnutí žaloby pro nedostatek naléhavého právního zájmu, a to vzhledem k povaze této lhůty“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud ČR napadené rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán sice po 1.1.2001, ale v souladu s ustanovením bodu 15., Části dvanácté, Hlavy I zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - jak vyplývá také z jeho odůvodnění - po řízení provedeném podle „dosavadních právních předpisů“ (podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000), je třeba dovolání proti němu podané i v současné době projednat a rozhodnout (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rovněž podle „dosavadních právních předpisů“, tj. podle Občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále jen „o.s.ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 12.6.2000, č. j. 20 C 9/99-46, není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z tohoto důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen; občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovémuto rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. §10a o.s.ř.).
Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud České republiky proto řízení o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 12.6.2000, č. j. 20 C 9/99-46, podle §243c a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno také proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 23.9.2002, č.j. 12 Co 20/2002-98) oprávněnou osobou (účastnicí řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je dovolání přípustné (239 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno, že zůstavitel J. M., zemřelý dne 17.1.1998, pořídil dne 11.11.1992 závěť (notářský zápis Státního notářství v Olomouci ze dne 11.11.1992, sp.zn. 3 NI 843/92, NZ 1127/92), kterou odkázal veškerý svůj majetek žalované, tj. své manželce. Současně zůstavitel pořídil listinu o vydědění, kterou vydědil žalobkyni, tj. svou dceru, s tím, že se s ním „po dobu nejméně dvaceti let nestýká a neprojevuje o něj trvale opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla“.
Podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění - pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít důvodně za to, že je dědicem, a, je-li to potřebné, jaký je dědický titul této osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno, neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o dědictví; na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu ustanovení §175b věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení §175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy, jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li rozhodnutí o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud (soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst.2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou, tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení, kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Ve výroku usnesení podle §175k odst. 2 o.s.ř. musí soud určit k podání žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může prodloužit (§55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§58 o.s.ř. a contr.). Vzhledem k tomu, že s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) – jak uvádí §175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to, že
v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§43 odst. 2 o.s.ř.) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle §104 o.s.ř. pro nedostatek podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť - jak výše uvedeno - po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud (soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto dědice“ (§175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že mezi účastníky řízení o dědictví po zůstaviteli, kterými jsou žalobkyně a žalovaná, vznikl - jak ze spisu vyplývá - spor o to, zda jsou dány důvody pro vydědění žalobkyně uvedené zůstavitelem v listině o vydědění žalobkyně ze dne 11.11.1992, tedy spor o skutkové okolnosti rozhodné pro posouzení dědického práva, bylo na místě, když soud v řízení o dědictví po zůstaviteli postupoval způsobem stanoveným v ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 24.11.1998, č.j. 2 D 401/98-28, odkázal žalobkyni, aby se určení svého dědického práva po zůstaviteli domáhala žalobou, přičemž stanovil žalobkyni lhůtu k podání této žaloby v délce jednoho měsíce od právní moci usnesení; citované usnesení nabylo právní moci dne 1.1.1999; žalobkyně dne 16.2.1999 podala u Okresního soudu v Olomouci žalobu, jíž se domáhala určení, že „důvody pro vydědění žalobkyně J. M. jejím otcem J. M., zemřelým dne 17.1.1998, uvedené v listině o vydědění ze dne 11.11.1992, nejsou dány“ a současně požádala o prodloužení lhůty k podání žaloby.
Z výše uvedeného vyplývá, že žalobkyně žalobu na určení jejího dědického práva po zůstaviteli, ve lhůtě stanovené soudem v řízení o dědictví po zůstaviteli, nepodala (tato lhůta marně uplynula dne 1.2.1999). Žádosti žalobkyně o prodloužení lhůty k podání žaloby nebylo možné vyhovět, neboť tato žádost byla podána až po uplynutí dané lhůty. Žaloba podaná žalobkyní v předmětné věci dne 16.2.1999 proto musela být – z důvodů výše uvedených – zamítnuta.
Protože rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a protože nebylo zjištěno (a ani dovolatelkou tvrzeno), že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., nebo jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 1, části věty před středníkem o.s.ř., zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 4, věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1, věty první o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly (§142 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. června 2004
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu