ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2214.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2214/2022-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce P. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu nemajetkové újmy včetně omluvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 206/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2021 (správně ovšem 3. 3. 2022), č. j. 36 Co 423/2021-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2021, č. j. 23 C 206/2020-114, zamítl žalobu o poskytnutí omluvy (výrok I) i o zaplacení částky 30 000 Kč (výrok II) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal po žalované omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a to z důvodu působení žalobce jako uvolněného starosty obce Dalečín v období od září 2017 do listopadu 2020, čímž mělo dojít k zásahu do jeho práv na ochranu soukromí, jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen „předmětný nález Ústavního soudu“), jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy.
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém jeho rozsahu dovoláním, následně však podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 8. 9. 2022 jeho rozsah omezil tak, že ve věci samé napadá jen výrok týkající se zamítnutí nároku na omluvu, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v dovolání vymezil několik právních otázek, které podle něj dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, představuje nesprávný úřední postup dle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobce může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací §13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem zrušeným (od 1. 1. 2021) §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou OdpŠk, v jejichž intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 odst. 1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.
Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší (zde lze poukázat i na §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Odvolací soud tedy věc posoudil zcela v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 10. 2022
JUDr. David Vláčil
předseda senátu