ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2218.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2218/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně Z. T. , zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalované SIAGRO, s.r.o., se sídlem v Sivicích 502, PSČ 664 07, IČ: 25543911, zastoupené JUDr. Janem Vokálem, advokátem se sídlem v Brně, Bratislavská 12, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 42/2002, o dovolání žalobkyně a žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2007, č.j. 1 Co 249/2006-210, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. května 2007, č.j. 1 Co 249/2006-210, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. března 2006, č.j. 24 C 42/2002-178, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 100.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit žalobkyni další částku 1,400.000,- Kč (výrok II.). Současně zavázal žalovanou zaplatit na náhradě nákladů řízení žalobkyni 17.175,- Kč (výrok III.) a náklady státu ve výši 12.450,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalovaná (prostřednictvím svého řidiče V. B.) zavinila dne 12. 8. 2000 na křižovatce mezi obcemi A. a K. v okrese B. dopravní nehodu, při níž došlo mimo jiné i trvalému a těžkému zdravotnímu poškození matky žalobkyně Z. S., jež se projevilo v trvalé ztrátě jejího intelektu a k jejímu trvalému upoutání na lůžko. Za to byl řidič žalované pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 3. 2001, č.j. 2 T 63/2001-152. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná hluboce a nereparovatelně zasáhla do osobnostního práva žalobkyně jako dcery poškozené na soukromý a rodinný život chráněného ustanovením §11 obč. zák., a proto žalobkyni přiznal podle ustanovení §13 s přihlédnutím k §444 odst. 3 obč. zák. náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 100.000,- Kč a ve zbytku žalobu jako nepřiměřeně vysokou zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 400.000,- Kč zamítnuta, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni další částku 400.000,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Rozsudek soudu prvního stupně v další napadené části výroku II., kterou byla žaloba o částku 1,000.000,- Kč zamítnuta, potvrdil (výrok II.). Současně uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 17.175,- Kč (výrok III.), náklady odvolacího řízení ve výši 13.852,- Kč (výrok V.) a náklady státu ve výši 12.450,- Kč (výrok IV.).
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenému právnímu závěru, že vzhledem k závažnosti zásahu s přihlédnutím k okolnostem případu došlo k porušení osobnostního práva na soukromý a rodinný život žalobkyně ve značné míře a že jsou tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Na rozdíl od soudu prvního stupně shledal jako nepřiměřeně nízkou výši peněžitého zadostiučinění přiznaného ve výši 100.000,- Kč. Vycházeje ze závažnosti vzniklé nemajetkové újmy a konkrétních okolností, za kterých došlo k neoprávněnému zásahu do osobnosti žalobkyně, přihlédl při stanovení výše peněžité satisfakce k ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. účinného od 1. 5. 2004, podle něhož náleží každému z pozůstalých dětí za smrt rodiče částka 240.000,- Kč. I když tato zákonná úprava neřeší přímo projednávanou věc, poskytuje přesto určité vodítko i pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv osob blízkých osobě těžce a trvale poškozené na zdraví, které lze z důvodu sjednocení judikatury použít i při posouzení a stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 obč. zák. při zásahu do osobnostních práv fyzické osoby, k němuž došlo přede dnem účinnosti této novely (to je před 1.5.2004). Odvolací soud v této souvislosti konstatoval, že smrt osoby blízké je těžkým a nereparovatelným zásahem do práv na soukromý a rodinný život nejbližších pozůstalých. Jde ale o zásah jednorázový, který se obvykle během času zmírňuje. Pokud jde ale o případ, kdy osoba dopravní nehodu přežije, avšak s následkem, že je trvale a těžce poškozená na zdraví a proto zůstane v takřka vegetativním stavu, jde o zásah do práva na soukromí nejbližších příbuzných, jež má trvající a dlouhodobý charakter, a tento zásah se neustále opakuje při každé návštěvě poškozeného. Takovýto zásah je obvykle podstatně hlubší než zásah smrtí. Z těchto důvodů proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyni jako dceři poškozené matky přísluší přiměřené peněžité zadostiučinění ve výši zhruba dvojnásobku částky 240.000,- Kč podle ustanovení §444 odst. 3 obč. zák, to je v celkové výši 500.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobkyně i žalovaná.
Dovolání žalobkyně směřuje proti výroku II. napadeného rozsudku. Přípustnost dovolání žalobkyně dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení právní otázky, zda při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy podle ustanovení §13 obč. zák. není použití ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. v rozporu s volnou úvahou soudu stanovenou ustanovením §13 obč. zák. a omezenou pouze kritérii závažnosti vzniklé újmy a okolností, za nichž k porušení práva došlo. Zejména namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně při stanovení výše náhrady, když správné skutkové závěry podřadil ustanovení §444 odst. 3 obč. zák., kdy sice zohlednil skutečnost, že se jedná o újmu svou povahou závažnější než usmrcení vzhledem k jejímu trvalému a opakujícímu se charakteru, přesto však byl v rozhodování omezen výchozí výší stanovenou tímto ustanovením pro případ usmrcení. Tím ovšem nerozhodoval zcela v rámci ustanovení §13 odst. 3 obč. zák. stanovené volné úvahy, kterou toto ustanovení záměrně předpokládá, aby bylo možno v souladu s principem spravedlnosti plně přihlédnout ke všem okolnostem, za nichž k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo. S ohledem na odvolacím soudem správně zjištěný skutkový stav považuje žalobkyně jí celkem požadovanou výši náhrady nemajetkové újmy za odpovídající, a proto její žalobě mělo být vyhověno. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu.
Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání žalobkyně zopakovala své dovolací námitky týkající se nesprávného posouzení věci odvolacím soudem. Nadto poukázala na skutečnost, že odvolací soud se vůbec nevypořádal se znaleckým posudkem PhDr. B. Z., když podle znaleckého posudku nelze prokázat žádnou příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzenou psychickou újmou a předmětnou autonehodou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Dovolání žalované směřuje proti výroku I. ve věci samé napadeného rozsudku a výslovně též proti výrokům III., IV. a V. o uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení. Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá, že původní zástupkyně žalované
Mgr. Vladimíra Borská, advokátka se sídlem v Brně, nám. 28. dubna 36, byla ke dni 6. 11. 2006 vyškrtnuta ze seznamu advokátů ČAK podle ustanovení §7 odst. 1 písm. d) zák. č. 85/1996 Sb. Žalovaná tak nebyla zastoupena, a to jak v průběhu odvolacího řízení, tak až do dne 16.11.2007 při doručování rozsudku. Žalovaná tedy nebyla obeslána k jednání před odvolacím soudem, tohoto jednání se neměla možnost účastnit a uplatnit svá procesní práva, z čehož je zřejmé, že odvolací řízení je postiženo vadou, pro kterou by měl být rozsudek odvolacího soudu zrušen. Dovolatelka dále namítá nesprávné právní posouzení věci, které spatřuje v přiznání nepřiměřeně vysoké náhrady nemajetkové újmy žalobkyni. Soudy obou stupňů vzaly za určité měřítko při určení peněžitého zadostiučinění ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. podle něhož náleží každému z pozůstalých dětí za smrt rodiče částka 240.000,- Kč. Odvolací soud však vyvodil zcela odlišné právní závěry, když smrt považuje za jednorázový zásah do práv pozůstalých, který se během času zmírňuje, zatímco pokud blízká osoba nehodu přežije s poškozením zdraví, jde o zásah, jež má trvající a dlouhodobý charakter. Tento závěr je nesprávný a nelogický, jestliže smrt není jevem jednorázovým, přechodným, který by se během času zmírňoval. Jde o jev či právní skutečnost trvalou, a to absolutně trvalou, o právní skutečnost absolutně nevratnou s absolutními následky. Je tedy zřejmé, že v případě jakéhokoliv nižšího následku, a tím je způsobení jakéhokoliv zranění, přísluší osobám blízkým nižší náhrada nemajetkové újmy než 240.000,- Kč, kterou stanoví ustanovení §444 odst. 3 obč. zák. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Současně požádala o odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalobkyně v podaném vyjádření k dovolání žalované zejména uvedla, že žalovaná uplatňuje jako vadu řízení skutečnosti, které nemohou jít k tíži žalobkyně, a že se nejedná o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Argumentaci odvolacího soudu o závažnosti zásahu do osobnostních práv žalobkyně a od ní se odvíjející způsob stanovení výše náhrady škody považuje za odpovídající kritériím uvedeným v ustanovení §13 odst. 3 obč. zák., a proto se nejedná o nesprávné posouzení věci. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst.1 písm.a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst.1 písm.b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm.b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst.1 písm.c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst.2 písm.a) o.s.ř.].
Dovolání žalované proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolání žalobkyně proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku týkající ustanovení §11 a §13 obč. zák. jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.9.1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné pod číslem SJ 101/97 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Zjistí-li dovolací soud buď z vlastní iniciativy nebo z podnětu dovolatele, že řízení trpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., zákon mu umožňuje, aby zrušil napadené rozhodnutí, neboť jde o takové vady, které představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, že napadené rozhodnutí nemůže už z tohoto důvodu obstát; trpí-li rozhodnutí takovými vadami, není možné, aby je dovolací soud pominul a aby na nich tak postavil své rozhodnutí. Přitom nesmí být přehlédnuto, že ke zmatečnostním vadám uvedeným v §229 odst. 1 písm. c) a v §229 odst. 3 o.s.ř. může dovolací soud přihlédnout, jen týkají-li se dovolatele a že o nich nemůže provádět dokazování (srov. Jaroslav Bureš, Ljubomír Drápal, Zdeněk Krčmář a kolektiv: Občanský soudní řád, Komentář, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, díl II., str. 1281).
Podle ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř. je zmatečnostní vadou, jestliže účastníku byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Podle ustanovení
§101 odst. 3 o.s.ř. nedostaví-li se řádně předvolaný účastník k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, může soud věc projednat a rozhodnout v nepřítomnosti takového účastníka; vychází přitom z obsahu spisu a z provedených důkazů. Podle ustanovení §24 odst. 1 o.s.ř. účastník se může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Podle ustanovení §25 odst. 1 o.s.ř. zástupcem si účastník může vždy zvolit advokáta. Advokátu lze udělit pouze plnou moc pro celé řízení (dále jen „procesní plná moc). Podle ustanovení §28a odst. 1 procesní plnou moc nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník. Podle ustanovení §45c odst. 1 o.s.ř. má-li účastník zástupce s procesní plnou mocí, nařídí předseda senátu doručení písemnosti jen tomuto zástupci, nestanoví-li zákon jinak.
Podle ustanovení §7b odst. 1 písm. d) zákona o advokacii č. 85/1996 Sb., komu bylo uloženo kárné opatření vyškrtnutí ze seznamu advokátů, je vyškrtnut ze seznamu advokátů ke dni právní moci rozhodnutí o uložení tohoto kárného opatření. Soudní praxe dovozuje, že vyškrtnutím advokáta ze seznamu advokátů zanikají plné moci advokátu udělené (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.5.2007, sp. zn. 30 Cdo 2018/2007 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.3.2008, sp. zn. 28 Cdo 4362/2007).
Z obsahu spisu se podává, že žalovaná udělila dne 27.12.2002 procesní plnou moc Mgr. Vladimíře Borské, advokátce se sídlem v Brně, nám. 28. dubna 36 (viz. čl. 30). Přípisem České advokátní komory ze dne 22.10.2007 doručeným Krajskému soudu v Brně dne 24.10.2007 bylo sděleno, že jmenovaná advokátka Mgr. Vladimíra Borská byla dne 6. 11. 2006 vyškrtnuta ze seznamu advokátů podle ustanovení §7b odst. 1 písm. d) zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (viz. čl. 253). Dne 26.4.2007 předseda senátu odvolacího soudu nařídil ve věci na den 16. 5. 2007 jednání odvolacího řízení, ke kterému předvolal jmenovanou zástupkyni žalované (viz. č.l. 203), která se tohoto jednání se zúčastnila, žalovaná k jednání předvolána nebyla (viz. č.l. 203) a u jednání nebyla přítomna (viz. protokol o jednání před odvolacím soudem, čl. 207 – 208).
Z uvedeného je zřejmé, že procesní plná moc udělená žalovanou jmenované advokátce Mgr. Vladimíře Borské zanikla vyškrtnutím ze seznamu advokátů dne 6. 11. 2006. Byla-li za této situace jmenovaná advokátka předvolána k jednání odvolacího soudu konaného dne 16. 5. 2007 (předcházejícího konečnému soudnímu rozhodnutí ve věci), kdy již nebyla zástupkyní žalované, je nutno dovodit, že aniž byla žalovaná k uvedenému jednání řádně obeslána, odvolací soud projednal věc v její nepřítomnosti v rozporu s citovaným ustanovením §101 odst. 3 o.s.ř. Tímto nesprávným postupem odvolacího soudu byla v průběhu odvolacího řízení odňata žalované možnost jednat před soudem a řízení je tudíž postiženo zmatečnostní vadou podle citovaného ustanovení
§229 odst. 3 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že řízení, jež předcházelo vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, trpí zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení §229 odst. 3 o.s.ř., Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení, aniž se již dále zabýval výslovně uplatněnými dovolacími důvody (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta první o.s.ř.). O návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, tak již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. března 2010
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu