ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2235.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2235/2017-221
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně H. M. , zastoupené JUDr. Radkem Rozmánkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Švédská 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 1 132 766 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 163/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 12 Co 130/2015-206, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2016, č. j. 12 Co 130/2015-206 se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v řízení zahájeném dne 16. 7. 2013 domáhala po žalované úhrady škody ve výši 132 766 Kč (obhajné) a částky 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, která jí byla způsobena zahájením a vedením trestního stíhání proti její osobě pro trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku ve stádiu pokusu dle §175 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Uvedené trestní stíhání bylo ukončeno rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 9 T 48/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. 55 To 144/2012, kterými byla žalobkyně (v trestním řízení obžalovaná) zproštěna obžaloby podle §226 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dál jen „t. ř.“), tedy nebylo prokázáno, že se skutek, který byl žalobkyni kladen za vinu, stal.
2. O nároku žalobkyně rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 21. 10. 2014, č. j. 12 C 163/2013-135, tak že zastavil řízení pro částku 132 766 Kč (výrok I), zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Výrok II uvedeného rozhodnutí byl k odvolání žalobkyně změněn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2015, č. j. 12 Co 130/2015-174, tak, že žalované byla uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 200 000 Kč jako náhradu nemajetkové újmy a ve zbylé částce 800 000 Kč byl zamítavý výrok soudu prvního stupně potvrzen (výrok I), dále byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 28 798 Kč (výrok II).
3. K dovolání žalobkyně bylo výše citované rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. 30 Cdo 1635/2016-189 (ve spojení s opravným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2016, č. j. 30 Cdo 1635/2016-192), a věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu s následujícím závazným právním názorem. Odvolací soud měl v dalším řízení zvážit okolnosti věci z hlediska všech kritérií obsažených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, které bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 122/2012, dále rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (zásada přiměřenosti a předvídatelnosti výše odškodnění), a rozsudku ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011 (pro zvážení vlivu mediálního pokrytí trestního stíhání žalobkyně na rozsah způsobené nemajetkové újmy).
4. Odvolací soud v dovoláním napadeném rozhodnutí shrnul, že jsou zde dány všechny předpoklady vzniku újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a že ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk je na místě odškodnění v peněžní formě. Odvolací soud setrval na svém názoru, že pro určení výše relutárního odškodnění je nutno postupovat dle §136 o. s. ř. a že není možno podpůrně využít metodiku pro výpočet odškodnění v případech nepřiměřené délky řízení. V návaznosti na R 122/2012 znovu odvolací soud posoudil dopady trestního řízení do osobní sféry žalobkyně, a to především z pohledu přiměřenosti odškodnění ve vztahu k obdobným případům, přičemž jako okolnosti nejbližší pojal odvolací soud věc vedenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 3858/2013, v níž bylo řešeno odškodnění nezákonného trestního stíhání osoby, jež v rozhodném období vykonávala veřejnou funkci (starosta obce). Odvolací soud považoval tento příklad za přiléhavý, neboť i žalobkyně jako soudní znalkyně je povahou své činnosti osobou veřejně činnou, blízkou osobě vykonávající veřejnou funkci, zároveň vyhodnotil i odlišné znaky projednávaného případu od nalezené judikatury. Dále Městský soud zohlednil povahu trestní věci, hrozící trest, skutečnost, že žalobkyně nebyla vazebně stíhána, dopady do její osobnostní sféry (profesní a občanská čest) a širokou medializaci trestního stíhání na lokální i celostátní úrovni. Postup orgánů činných v trestním řízení nepovažoval odvolací soud za excesivní ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, neboť jejich vyjádření byla projevem zásady veřejnosti trestního stíhání. Informace o zveřejnění trestního stíhání měla dle posouzení odvolacím soudem vztah k profesi žalobkyně jako soudní znalkyně. Zároveň vzal odvolací soud v úvahu skutečnost, že žalobkyně do svého nároku zahrnula i nároky, které by svou povahu bylo možno uplatnit samostatně. Odvolací soud tedy uzavřel, že odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně ve výši 300 000 Kč je přiměřené, přičemž s ohledem na již dříve žalovanou uhrazenou částku ve výši 100 000 Kč, byla žalované uložena povinnost doplatit na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 200 000 Kč, přičemž zamítavý výrok rozhodnutí soudu prvního stupně byl ohledně částky 800 000 Kč potvrzen jako věcně správný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba zamítnuta, co do částky 800 000 Kč, podala žalobkyně dovolání, neboť má za to, že je napadené rozhodnutí založeno na nesprávném právním posouzení. Přípustnost dovolání shledává žalobkyně ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a z toho důvodu nesprávně stanovil výši přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která nezohledňuje veškeré okolnosti trestního řízení (zejména pozornost věnovaná její věci ze strany médií a vyjádření orgánů činných v trestním řízení) a jeho dopady do osobní sféry žalobkyně. Taktéž namítá, že skutková zjištění odvolacího soudu ohledně informací poskytnutým médiím nemají oporu v provedeném dokazování, neboť výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř.
6. Žalobkyně primárně namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, neboť má za to, že v jejím případě došlo k excesivním mediálním vystoupením zástupců orgánů činných v trestním řízení, a to do té míry, že došlo k opakovanému porušení zásady presumpce neviny. Žalobkyně cituje z tiskové zprávy poskytnuté dne 28. 2. 2011 Policií ČR – Krajským ředitelstvím Policie Olomouckého kraje a dále prohlášení státního zástupce publikovaného na serveru iDnes.cz dne 26. 8. 2011. Žalobkyně tvrdí, že předání nepravdivých a hrubě zkreslených informací, které vycházely z vadného znaleckého posudku, jež si nechaly zpracovat orgány činné v trestním řízení, umocňovalo bezmoc, beznaděj a frustraci žalobkyně z trestního stíhání. Dále uvádí, že stát by měl odpovídat za výběr nesprávného znaleckého ústavu pro vypracování znaleckého posudku, medializaci vadných závěrů z takového posudku plynoucích a taktéž za porušení presumpce neviny. V této oblasti má žalobkyně za to, že odvolací soud nedostál pokynu Nejvyššího soudu v předchozím kasačním rozhodnutím.
7. V návaznosti na R 122/2012 má žalobkyně za to, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil jedno z tam uvedených kritérií, a to okolnosti, za nichž došlo k zahájení trestního stíhání. Namítá, že již v době podání obžaloby měly orgány činné v trestním řízení k dispozici i jiné znalecké posudky, které vyvracely závěry posudku, na kterém byla následně vystavěna obžaloba. Taktéž poukazuje na skutečnost, že se znalecký ústav zpracovávající tento znalecký posudek vyjadřoval i ke skutečnostem, které byly mimo rámec jeho odbornosti. Závěrem pak napadá také výši zadostiučinění, kterou odvolací soud určil. Jako příklad věci, která se v mnoha ohledech shoduje s případem žalobkyně, uvádí dovolatelka řízení o ochranu osobnosti vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 18/2009, ve kterém bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč. Toto řízení prozatím nebylo pravomocně ukončeno, avšak dle názoru žalobkyně „intenzita neoprávněného zásahu a dopady do cti… žalobkyně byly zcela obdobné, ne-li vyšší než v uvedeném případě, a proto není žádný důvod, aby při nárocích, které uplatnila žalobkyně vůči státu za nezákonné trestní stíhání, byla při stejné intenzitě zásahu poskytována nižší nemateriální újma než ve sporech o ochranu osobnosti.“ Žalobkyně následně poukazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech žalob o ochranu osobnosti, kde byla určena vyšší finanční satisfakce (např. rozsudek ze dne 18. 6. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2033/2009, rozsudek ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1092/2011, či rozsudek ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3770/2011).
8. S ohledem na shora uvedené proto žalobkyně navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno v rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 800 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení.
9. Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
III. Přípustnost dovolání
10. Rozhodné znění o. s. ř. pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony , dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
12. Dovolání je přípustné, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu v otázce kritéria vlivu medializace trestního stíhání žalobkyně na tvrzenou nemajetkovou újmu.
IV. Důvodnost dovolání
13. Dovolání je důvodné.
14. Dle §237 o. s. ř. platí, že je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Žalobkyně namítá, že obsahem vyjádření, jež učinili vůči médiím zástupci orgánů činných v trestním řízení, byla porušena presumpce neviny její osoby, medializací případu došlo k umocnění zásahu do osobnostní sféry, odvolací soud tuto okolnost nesprávně hodnotil při stanovení výše nemateriální újmy a nedostál tak pokynu Nejvyššího soudu v předchozím kasačním rozhodnutí, aby okolnosti případu hodnotil ve světle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011.
16. Problematika poskytování informací o trestním řízení a osobách na něm zúčastněných je upravena zejména v §8a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „t. ř.“), který měl v době rozhodné následující znění: „(1) Při poskytování informací o své činnosti veřejnosti orgány činné v trestním řízení dbají na to, aby neohrozily objasnění skutečností důležitých pro trestní řízení, nezveřejnily o osobách zúčastněných na trestním řízení údaje, které přímo nesouvisejí s trestnou činností, a aby neporušily zásadu, že dokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem není vina vyslovena, nelze na toho, proti němuž se vede trestní řízení, hledět, jako by byl vinen (§2 odst. 2). V přípravném řízení nesmějí zveřejnit informace umožňující zjištění totožnosti osoby, proti které se vede trestní řízení, poškozeného, zúčastněné osoby a svědka; takové informace mohou v nezbytném rozsahu zveřejnit pouze pro účely pátrání po osobách nebo pro dosažení účelu trestního řízení. (2) Při poskytování informací podle odstavce 1 orgány činné v trestním řízení zvlášť dbají na ochranu osobních údajů a soukromí osob mladších 18 let. (3) Orgány činné v trestním řízení informují o své činnosti veřejnost poskytováním informací podle odstavce 1 veřejným sdělovacím prostředkům; poskytnutí informací odepřou z důvodů ochrany zájmů uvedených v odstavcích 1 a 2. Vyhradí-li si v přípravném řízení státní zástupce právo poskytnout informace o určité trestní věci, může je policejní orgán poskytnout jen s jeho předchozím souhlasem.“
17. Toto ustanovení v sobě zahrnuje úpravu dvou kolidujících zájmů, a to povinnost chránit informace důležité pro trestní řízení a povinnost orgánů činných v trestním řízení informovat veřejnost o své činnosti (čl. 17 odst. 5 Listiny). Zároveň zdůrazňuje nutnost respektování zásady presumpce neviny. Je nezbytné, aby byl zřetelný rozdíl mezi prohlášením, že je určitá osoba obžalována z trestného činu, přičemž stále ještě nebylo soudem pravomocně rozhodnuto o její vině či nevině, a sdělením, že tato osoba čin spáchala. Jak mnohokrát zopakoval i Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“), je nutno klást důraz na výběr slov a formulace, kterými veřejně činné osoby (veřejné orgány) prezentují trestní případy (např. rozsudek ze dne 23. 10. 2008, č. 13 470/02 ve věci K. a další proti Rusku, či z poslední doby rozsudek ze dne 27. 2. 2014, č. 17 103/10 ve věci K. proti Německu, rozsudek ze dne 31. 10. 2017 č. 56 795/13 ve věci B. proti Litvě či rozsudek ze dne 22. 5. 2014, č. 15 172/13 ve věci I. M. proti Ázerbájdžánu). I použití nevhodného vyjádření nemusí být rozhodné, pokud je to odpovídající charakteru a kontextu řízení (rozsudek ESLP ze dne 12. 7. 2013, č. 25 424/09, ve věci ve věci A. proti Velké Británii).
18. Rozhodnutí státního zástupce zda podá či nepodá žalobu je pak ovládáno ustanovením §176 t. ř., že kterého plyne, že: „[J]estliže výsledky vyšetřování dostatečně odůvodňují postavení obviněného před soud, státní zástupce podá obžalobu a připojí k ní spisy a jejich přílohy.“ Shodně pak i §177 písm. c) t.ř. upravující obsah obžaloby. Obě normy vyžadují a pro podání obžaloby je nezbytné, aby státní zástupce ze shromážděných důkazů dospěl k závěru, že obviněná osoba spáchala jí za vinu kladené jednání postihované trestním právem. Míra jistoty, že obviněný spáchal trestný čin, je v případě podání obžaloby výrazně nižší, než jaká je požadována pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Při podání obžaloby se neuplatňuje zásada in dubio pro reo , a obžalobu je tedy třeba podat, i pokud se v průběhu vyšetřování nepodaří rozptýlit pochybnosti o tom, zda se obviněný stíhaného skutku dopustil, a současně již nepřipadá do úvahy provedení dalších důkazů. (blíže viz komentář k §176 t. ř. DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017. ISBN 978-80-7552-600-7).
19. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1635/2016, kterým bylo zrušeno předchozí rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, bylo odvolacímu soudu uloženo, aby se mimo jiné věnoval při hodnocení nároku žalobkyně věnoval kritériím zmiňovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011. Citované rozhodnutí uzavírá, že lze přičíst k tíži státu a jako úkornější vůči později trestního stíhání zproštěné osobě lze hodnotit excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, přičemž za takové jednání lze považovat i případné veřejné vyjadřování orgánů činných v trestním řízení, která pro média hodnotí domnělou trestnou činnost obviněného (obžalovaného). Zároveň je zdůrazněna skutečnost, že ačkoli je určitá míra medializace přirozeným důsledkem zásady veřejnosti trestního stíhání, v případě neodpovídajícího vyjadřování sdělovacích prostředků k probíhající trestní věci může být až porušen princip presumpce neviny a takovém případě dochází k přetržení příčinné souvislosti. Újma tímto způsobem zapříčiněná však nemůže být přičítána státu. Jinými slovy stát nemůže nést odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení, jež odpovídají požadavkům zákona. (K odpovědnosti novinářů za korektní informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení např. rozsudek ESLP ze dne 5. 12. 2002, č. 34 896/97, ve věci C. proti Itálii).
20. Odvolací soud se k této otázce vyjádřil pouze toliko, že „informace orgánů v trestním řízení poskytnutá médiím neměla povahu výrazného excesu, který by se měl projevit ve výrazném zvýšení odškodnění, neboť medializace byla prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního stíhání a obecných veřejných poměrů.“ Pro toto posouzení však odvolací soud nepředkládá žádné relevantní úvahy ani skutková zjištění, neboť odvolací soud neprováděl vlastní dokazování k této otázce a vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento provedl k důkazu sérii článků zveřejněných k trestnímu stíhání žalobkyně na internetu (výčet na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně), vyhodnotil, že trestní stíhání bylo široce medializováno jak v Olomouckém kraji, tak i v rámci celé ČR a o trestním stíhání žalobkyně informovaly osoby v postavení orgánů činných v trestním řízení bez jakéhokoli hodnocení a rozboru jednotlivých vyjádření, od kterých žalobkyně dovozuje svoji nemajetkovou újmu. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá, jakým(i) prohlášením(i) se zabýval, zda (zejména) splňovala požadavky t. ř. a omezil se pouze na konstatování, že poskytnuté informace neměly povahu výrazného excesu. Tím však nebyly splněny požadavky §157 odst. 2 o. s. ř., neboť není zřejmé z jakých úvah a na základě kterých skutkových okolností odvolací soud svůj závěr vystavěl. V tomto ohledu je pak nutno považovat právní posouzení odvolacího soudu za neúplné a tedy i nesprávné.
21. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo m. j. uvedeno, že při stanovení formy a výše zadostiučinění je na místě přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). S tímto hlediskem se však odvolací soud, jak poukazuje dovolatelka, výslovně nezabýval, čímž se rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
22. Odrazem odpovědnosti státu za újmu způsobenou žalobkyni v návaznosti na výběr znaleckého ústavu orgány činnými v trestním řízení je pak celé řízení podle OdpŠk, neboť v případech žalobních nároků koncipovaných shodně jako projednávaná žaloba, je odškodňováno vedení trestního stíhání jako celku a výslednou satisfakci pak nelze pojímat jako součet samostatně určených odškodnění za jednotlivé úkony. Tomuto přístupu ostatně odpovídá i judikaturou dosažený závěr, že ne každý úkon v trestním stíhání je považován za nezákonný, ačkoli trestní stíhání jako takové je ve smyslu shora uvedeného za nezákonné považováno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3310/2013).
VI. Závěr
23. S ohledem na shora uvedené je nutno konstatovat, že právní posouzení provedené odvolacím soudem bylo neúplné, tudíž nesprávné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. V rámci dalšího projednání věci tedy odvolací soud opětovně posoudí nárok žalobkyně – jí tvrzenou újmu ve vazbě na prohlášení orgánů činných v trestním řízení - v kontextu shora uvedených judikatorních závěrů. V návaznosti na dosažené závěry pak případně upraví výši žalobkyni přiznaného zadostiučinění.
25. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
26. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu