ECLI:CZ:NS:2000:30.CDO.2247.99.1
sp. zn. 30 Cdo 2247/99
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. K. a B) V. K., proti žalované obchodní společnosti A.-S. C., spol. s r.o., o zaplacení smluvní pokuty v částce 47.916,72 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami, pod spisovou zn. 8 C 41/98, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. února 1999, č.j. 29 Co 396/98-55, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.195,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami, rozsudkem ze dne 16.června 1998, č.j. 8 C 41/98-29 uznal žalovaného povinným zaplatit žalobcům částku 47.916,72 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí a nahradit jim náklady řízení. Předmětná částka představuje účastníky dohodnutou smluvní pokutu ve výši 3 % z neuhrazené částky nájemného za zemědělskou usedlost za každý den prodlení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, ve kterém namítal, že smlouva v části upravující smluvní pokutu je neplatná pro rozpor s dobrými mravy dle ustanovení §39 obč.zák., protože její výše při měsíčním prodlení dlužníka je přibližně stejná, jako samotná dlužná částka. Navrhl změnu napadeného rozsudku a zamítnutí žaloby. Pro případ potvrzení napadeného rozsudku navrhl připuštění dovolání ve smyslu ustanovení §239 o.s.ř., neboť měl za to, že posouzení přiměřenosti výše smluvní pokuty je právní otázkou zásadního významu.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. února 1999, č.j. 29 Co 396/98-55, ve znění opravného usnesení ze dne 5. srpna 1999, č.j. 29 Co 396/98-79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit žalobcům náklady řízení. Návrhu žalovaného na připuštění dovolání nevyhověl. Vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 6.4.1995 platnou nájemní smlouvu ve znění dodatků ze dne 19.4.1995 a 27.12.1996, kterou pronajali žalovanému zemědělskou usedlost v katastrálním území S. za dohodnuté měsíční nájemné ve výši 12.000,- Kč (od r. 1996 zvýšené vzhledem k inflaci na 13.092,-Kč), splatné vždy nejpozději do 15. dne následujícího měsíce. Pro případ prodlení nájemce s placením měsíčního nájemného bylo ve smlouvě dohodnuto, že pronajímatelé mají právo na smluvní pokutu ve výši 3% z neuhrazené částky za každý den prodlení. Toto ujednání o smluvní pokutě bylo účastníky sjednáno v souladu s ustanovením §544 odst. 2 obč. zák. Odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta je zcela závislá na vůli a dohodě smluvních stran, v konkrétním případě není v rozporu s obecně uznávanými zásadami poctivého styku, ani se nepříčí dobrým mravům ve smyslu §39 o.z. Její dohodnutá výše je přiměřená rozsahu pronajatého majetku .
Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované na připuštění dovolání. Dovodil, že ani občanský ani obchodní zákoník neobsahují žádné ustanovení o maximální výši pokuty. Stejně tak dostupná judikatura neobsahuje žádnou konkretizaci horního limitu smluvní pokuty. Uzavřel, že její výše je zcela závislá na vůli a dohodě smluvních stran, neměla by být ovšem v rozporu s obecně uznávanými zásadami poctivého obchodního styku ani se příčit dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák. K těmto skutečnostem je nutno přihlížet individuálně, vzhledem k okolnostem daného případu.
Proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen dovolatelka) dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. a podala je z důvodu dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. (t.j. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Podotkla, že odvolací soud nevyhověl jejímu návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání pokud jde o řešení otázky přiměřenosti, omezenosti nebo neomezenosti výše smluvní pokuty, ačkoli jde podle jejího názoru o věc po právní stránce zásadního významu. Uvedla, že nepožaduje stanovení nějaké konkrétní hranice smluvní pokuty, ale dovolací soud by měl stanovit, které okolnosti by měly být při posuzování přiměřenosti této výše zohledněny. Rozhodnutí této otázky dovolacím soudem přispěje, podle jejího názoru, k sjednocení judikatury ve sporech o přiměřenost výše smluvní pokuty. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.
Po zjištění že dovolání je v přezkoumávané věci podané oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, jak to vyžaduje ustanovení §241 odst. l o.s.ř., je podané ve lhůtě určené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., splňuje formální i obsahové náležitosti dle ustanovení §241 odst.2 o.s.ř. a obsahuje způsobilý dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., se dovolací soud nejprve zabýval přípustností dovolání, protože dle ustanovení §236 odst. l o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §238 o.s.ř. V daném případě je dovolání podáno proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Proti takovému rozsudku ustanovení §238 o.s.ř. dovolání nepřipouští.
Ovšem vzhledem ke skutečnosti, že odvolací soud výrokem svého rozsudku nevyhověl návrhu žalobce na připuštění dovolání, je nutné při posuzování přípustnosti dovolání postupovat dle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Podle tohoto ustanovení, nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Znamená to, že dovolací soud posuzuje jako otázku předběžnou, zda potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. není již založena tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává jen tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
O rozhodnutí zásadního významu po právní stránce jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (t.j. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů [rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné (\"nové\") řešení této právní otázky]. O takový případ se v dané věci nejedná.
Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej dovolatelka uplatnila, bylo rozhodující posouzení, zda smlouva ze dne 6.4.1995 včetně ujednání o smluvní pokutě je platná, zda je v souladu s ustanovením §544 odst. 2 obč. zák., zda její platnost v ujednání o výši smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák.
Podle ustanovení §544 odst. 2 obč. zák.lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení. Smluvní pokuta je jedním z prostředků zajištění závazku, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odtud plyne požadavek na přesné vyjádření rozsahu smluvní pokuty, který stojí vedle obecných požadavků na určitost právního úkonu podle §37 odst. 1 obč.zák.. Zákon ukládá, aby v písemném ujednání byla zachycena výše smluvní pokuty. Určení výše smluvní pokuty je zásadně věcí vzájemné dohody účastníků tohoto ujednání. V ustanovení §544 odst. 2 obč. zák není obsažená úprava výše smluvní pokuty a ani se nestanoví způsob jejího určení. Sjednání její výše, či způsob jejího určení je tedy věcí dohody účastníků.
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle tohoto ustanovení je neplatnost právního úkonu zakládána jeho nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu, buď se zákonem (nejenom s občanským zákoníkem), který je součástí platného právního řádu v okamžiku projevu vůle, anebo s dobrými mravy. Právní úkon, jímž se činí to, co zákon zakazuje, odporuje zákonu buď svým výslovným vyjádřením (obsahem), anebo svým charakterem a důsledky, k nimž směřuje (účelem). Zákon je pak obcházen tehdy, směřuje-li právní úkon k důsledkům, které sice výslovně zakázány nejsou, ale jejich nepřípustnost lze dovodit ze smyslu a účelu zákonné úpravy. Aby se právní úkon příčil dobrým mravům, musí nerespektovat některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, jehož správnost vzhledem k vymezení dovolacího důvodu není předmětem pochybností, totiž že smlouva ze dne 6. 4. 1995 stanoví smluvní pokutu ve výši 3 % z neuhrazené částky nájemného za každý den prodlení. Takové ujednání není v rozporu se zákonným předpisem ani jej neobchází a nepříčí se dobrým mravům a není tedy neplatné podle §39 obč. zák., jak správně dovodil odvolací soud. Výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti posoudil s ohledem na hodnotu a význam povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Jako u každého právního úkonu hodnotil, zda jsou splněná kritéria stanovená pro platnost právních úkonů v ustanoveních §37 a násl. obč. zák. Výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti posoudil vzhledem k hodnotě a významu povinnosti zajištěné smluvní pokutou. Z uvedeného vyplývá, že právní otázky, které dovolatelka svým dovoláním podrobila dovolacímu přezkumu, odvolací soud posoudil správně.
Otázku smluvní pokuty, způsobu jejího určování a její přiměřeností se soudy, včetně Nejvyššího soudu České republiky, již zabývaly. Lze mít za to, že výklad tohoto právního institutu se v judikatuře českých soudů ustálil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, příp. rozsudek ze dne 26.5.1999 sp. zn. 29 Cdo 969/99). Soud prvního stupně i soud odvolací se v posuzované věci od takto již ustáleného výkladu neodchýlily.
Z obsahu spisu nevyplývá (ani dovolatelka to netvrdí), že by řízení bylo postiženo vadou uvedenou v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř., proto dovolací soud dovolání žalované odmítl dle ustanovení §243b odst. 4 s přihlédnutím k ustanovení §218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., protože směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není dovolání přípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 4 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. neboť s ohledem na výsledek dovolacího řízení mají žalobci právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za 1 úkon právní pomoci u každého z nich (vyjádření k dovolání) v částce 1.950,-Kč se snížením o 20 % za zastupování dvou osob dle ustanovení §12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. a v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 75,- Kč, tedy celkem 3.195,- Kč. (§7, §11 odst. 1 písm. k/ a §13 odst. 3 vyhl. č. 177/ 1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. července 2000
JUDr. František D u c h o ň , v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Marie Plhalová