ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2260.2005.1
sp. zn. 30 Cdo 2260/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) Ing. J. M., zastoupeného advokátem, a b) Ing. M. P., proti žalovanému Ing. M. K., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 4/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. března 2005, č.j. 1 Co 276/2004-198, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce Ing. J. M. zaplatit jeho zástupci advokátu, částku 1.925,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobcem Ing. M. P. a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 1. března 2005, č.j. 1 Co 276/2004-198, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2004, č.j. 34 C 4/2001-186, kterým bylo žalovanému uloženo doručit každému z žalobců dopis s omluvou
ve znění: \"Omlouvám se Ing. J. M. a Ing. M. P. za to, že jsem o nich v dopisu ze dne 26. září 2000 uvedl nepravdivé informace o tom, že chtějí ovládnout náš dům a získat tak vlastní prospěch. Ing. M. K. \", a kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady nákladů řízení placených státem. Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se
i s jeho právním posouzením věci z hlediska ustanovení §11 násl. občanského zákoníku (dále jen \"o.z.\"). V řízení bylo prokázáno, že autorem sporem dotčeného anonymního dopisu byl žalovaný. Ten současně neprokázal pravdivost tvrzení obsaženého v tomto dopisu, které má dehonestující vyznění. Jde o neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců, neboť předmětné tvrzení je způsobilé přivodit újmu především na jejich cti a důstojnosti. Proto bylo žalobcům důvodně přisouzeno morální zadostiučinění ve formě omluvy podle ustanovení §13 odst. 1 o.z.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 21. dubna 2005, přičemž žalobci byl doručen dne 20. dubna 2005.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 20. června 2005 včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z naplnění předpokladů ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Připomíná, že původními rozhodnutími soudu prvního stupně, která byla později zrušena odvolacím soudem, byla žaloba zamítnuta. Pokud poté Městský soud v Praze žalobě vyhověl, byl vázán právním názorem odvolacího soudu.
Pro případ, že se dovolací soud s tímto názorem neztotožní, má dovolatel zato, že dovolání ve věci je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť za otázku zásadního právního významu má, zda je možno určit autorství písemnosti pouze
na základě jediného znaleckého posudku s neurčitými závěry.
Napadenému rozsudku vytýká, že předmětné řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že toto rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Výslovně tak uplatňuje dovolací důvody
ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V prvé řadě zdůrazňuje, že předmětný dopis, s jehož textem a ani úrovní vyjadřování nesouhlasí, nepsal. Zabývá se okolnostmi důkazního řízení a jeho závěrů. Současně připomíná, že žalobní návrh neodpovídá textu sporem dotčeného dopisu.
Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil pouze první žalobce podáním ze dne 6. září 2005. Nesouhlasí zejména s názorem, že by dovolání ve věci bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Současně se však ani nedomnívá, že by toto dovolání bylo přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ téhož zákona, protože napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam. Navrhuje, aby dovolání žalovaného bylo odmítnuto, resp. zamítnuto, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Ve věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení
§237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. Napadeným rozsudkem nebyl ve věci samé především změněn rozsudek soudu prvního stupně. Pokud rozsudku soudu prvního stupně předcházely jiné, a odvolacím soudem později zrušené rozsudky téhož soudu, jimiž byla původně žaloba v celém rozsahu zamítnuta (rozsudek ze dne 8. března 2001, č.j. 34 C 4/2001-21, a rozsudek ze dne 22. ledna 2002, č.j. 34 C 4/2001-57), pak důvodem jejich zrušení byly výlučně nedostatky ve skutkových zjištěních. Jestliže proto později Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2003, č.j. 24 C 4/2001- 105, žalobě vyhověl (toto rozhodnutí bylo zrušeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. listopadu 2003, č.j. 1 Co 241/2003-140), nestalo se tak
z důvodu vázanosti soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu.
O případ vázanosti soudu prvního stupně ve smyslu zmíněného ustanovení rozhodnutím odvolacího soudu jde tehdy, kdy nezávislé rozhodnutí soudem prvního stupně je vyloučeno nebo omezeno tím, že soud byl povinen vycházet ze závazného právního názoru odvolacího soudu do té míry, že tento právní názor soudu byl jedině a výhradně určující pro rozhodnutí ve věci. Právní názor odvolacího soudu tak musí mít na rozhodnutí ve věci takový vliv, že soud prvního stupně nemůže
při rozhodování ve věci samé uplatnit svůj názor. Tam, kde takovýto vliv na pozdější rozsudek soudu prvního stupně není dán, není možno ani dovozovat přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. Tak tomu je zejména tehdy, kdy se v dalším řízení před soudem prvního stupně změní skutkový stav, z něhož vycházel odvolací soud, resp. uložil-li odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést další dokazování (jak tomu bylo v souzeném případě), aniž by zaujal (rigorózní) stanovisko k právnímu posouzení věci.
Z uvedeného vyplývá, že přípustnost dovolání v této věci nemá podklad ani
v ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/
a b/ o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Tak tomu však v souzené věci není.
Dovolatel se v dovolání zabývá skutkovými okolnostmi případu. I jím výslovně naznačená právní otázka se týká výlučně provádění a hodnocení důkazů. Dovolání tím fakticky (místo jím nominálně uvedeného ustanovení §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Ten však
z hlediska předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. není možno akceptovat.
Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu proto není rozhodnutím
po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když
v dovolacím řízení prvnímu žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením
v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §6 odst. 1 písm. b/ vyhlášky činí sazba odměny v této věci 6.200,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50% na 1.550,- Kč. S ohledem
na skutečnost, že tento advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, je částka odměny zvýšena o tuto 19% daň na 1844,50 Kč, což po zaokrouhlení podle §16 odst. 2 vyhlášky činí 1850,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny
za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení prvního žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 1.925,- Kč.
Výrok o nákladech dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem Ing. M. P. a žalovaným je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř.
ve spojení s §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak tomuto žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu