ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2266.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2266/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce F. S., zastoupeného JUDr. Jarmilou Zichovou, advokátkou se sídlem Brně, Pellicova 2c, proti žalovaným 1) I. A. M. , a 2) Mgr. V. K., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 69/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č.j. 1 Co 92/2006-369, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2007, č.j. 1 Co 92/2006-369, se ve výrocích IV. a V. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. listopadu 2004, č.j. 24 C 69/2003-260, uložil oběma žalovaným povinnost zdržet se tvrzení o žalobci, že pohlavně zneužíval svého nezletilého syna D. (výrok I.), uložil každé z žalovaných zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění ve výši 30.000,- Kč (výrok II. písm. a/ a b/) a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že první žalovaná, která je matkou nezletilého D., ačkoliv v rámci trestního stíhání žalobce pro podezření z pohlavního zneužívání nezletilého, ani v řízení o úpravě styku žalobce se synem, nebyla tato skutečnost zjištěna ani prokázána, po právní moci rozsudku Krajského soudu v Brně o úpravě styku (7.8.2002) o žalobci na veřejnosti opakovaně nepravdivě tvrdila, že žalobce tohoto svého syna pohlavně zneužíval. Druhá žalovaná jako psycholožka a znalkyně stejné nepravdivé tvrzení uvedla ve svém podání ze dne 30.9.2003 adresovaném Okresnímu soudu Brno-venkov. Tímto nepravdivým tvrzením podle soudu prvního stupně obě žalované hluboce a vážně zasáhly do práva na čest a důstojnost žalobce chráněného ustanovením §11 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), když tvrzení, že někdo pohlavně zneužíval nezletilé dítě, je způsobilé zcela zásadním způsobem zasáhnout do osobnostních práv subjektu, jehož se týká. Proto ve smyslu §13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) soud uložil každé z žalovaných zdržet se tohoto nepravdivého tvrzení a zaplatit žalobci relutární satisfakci.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2007, č.j. 1 Co 92/2006-369, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé podle ustanovení §220 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve vztahu k první žalované ve výroku I. změnil tak, že její povinnost zdržet se předmětného tvrzení se nevztahuje na podání vůči orgánům činným v přestupkovém a trestním řízení, ve vztahu k soudům, orgánům pro sociálně právní ochranu dětí podle zákona č. 359/1999 Sb. a veřejnému ochránci práv (výrok I.). Ve výroku II. písm. a) odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl-li o povinnosti zaplatit žalobci částku 14.000,- Kč. Výrokem III. uvedený rozsudek zrušil pokud šlo o další částku 16.000,- Kč, a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve vztahu ke druhé žalované odvolací soud změnil výrok I. i výrok II. písm. b) tak, že žalobu zamítl (výrok IV.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením věci, zejména ve vztahu k druhé žalované. Uvedl, že podání k soudu sice nepochybně učinila sama za sebe a nikoliv za Fond ohrožených dětí (dále jen „FOD“), takže je ve sporu pasivně legitimována, ale toto podání bylo učiněno v rámci zákonné licence, neboť jako občan – fyzická osoba – využila svého zákonného oprávnění podat své vyjádření k důkazu podle ustanovení §120 o.s.ř. a takovéto vyjádření je přípustným důkazním prostředkem podle ustanovení §125 o.s.ř. Sporné tvrzení druhé žalované učiněné v předmětném podání bylo učiněno pouze a jedině vůči soudu, bylo provedeno standardním způsobem a nebylo hrubé ani vulgární.
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobce dne 19. dubna 2007 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti výroku IV. rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, podal žalobce dne 12. června 2007 včasné dovolání s tím, že je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Nesouhlasí zejména se závěrem odvolacího soudu, že druhá žalovaná učinila podání ze dne 30.9.2003 v rámci uváděné zákonné licence. Zdůrazňuje, že předmětné podání učinila až po pravomocném skončení nalézacího řízení ve věci úpravy styku nezletilého D. s otcem v době, kdy již probíhalo řízení o výkon rozhodnutí. Nelze proto její podání hodnotit jako důkaz učiněný v souladu s ustanovením §120 a §125 o.s.ř. Druhá žalovaná také o pravomocném skončení řízení věděla, stejně jako o tom, že v něm soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno, že by žalobce dítě pohlavně zneužíval. Přesto uvedla, že dítě bylo otcem zneužíváno, že tedy není žádoucí obnovení styku otce s dítětem s tím, že ve spisu existují důkazy, které jasně hovoří o pohlavním zneužívání dítěte. Dovolatel dovozuje, že u druhé žalované šlo o exces a svým jednáním neoprávněně zasáhla do jeho osobnostních práv a nese tak občanskoprávní odpovědnost podle §11 o.z. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v napadené části zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila druhá žalovaná, která uvedla, že vše, co zpracovávala ve věci nezletilého D., vykonávala v rámci své zákonné licence – jako zaměstnanec FOD a postupy průběžně konzultovala s předsedkyní tohoto fondu, M. V., která jí taktéž doporučila zaslat spornou zprávu opatrovnickému soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř., přičemž je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Tyto vady se však z obsahu spisu nepodávají.
Podle §13 o.z. ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení §13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 o.z. určuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
V určitých případech však o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nepůjde, a to ani tehdy, pokud by se zásah jako odporující objektivnímu právu zdánlivě jevil. Hovoří se o okolnostech vylučujících neoprávněnost, resp. o okolnostech, které porušení, resp. ohrožení osobnosti fyzické osoby ospravedlňují. V tomto směru zůstává na původci zásahu, aby prokázal, že k zásahu došlo po právu, tj., že je dána okolnost, která neoprávněnost (protiprávnost) zásahu vylučuje.
Okolnosti, které mají tyto právní následky a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na straně jedné a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo z nich vyplývají.
Neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučují konkrétně tyto okolnosti, když:
a) dotčená fyzická osoba k zásahu do své osobnosti, resp. do jednotlivých hodnot, tvořící její osobnost v její fyzické a morální jednotě (integritě), svolila, nebo
b) je zásah s ohledem na různé veřejné zájmy dovolen zákonem, přičemž do této kategorie spadají tzv. zákonné licence , které jsou výslovně zakotveny např. v §12 odst. 2 a 3 o.z., v §23 odst. 3 a 4, §24 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, v čl. 6,7,8,26 Úmluvy o lidských právech v biomedicíně – č. 96/2001 Sb.m.s., §191a a násl. o.s.ř., apod. V těchto případech ( pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze ) jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší veřejný zájem, odůvodněný naléhavými sociálními potřebami, které jsou v demokratické společnosti nezbytné,
c) k zásahu došlo v rámci výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, popřípadě, kde jiný subjekt plnil právní povinnost, kterou mu ukládá zákon. Přípustnost těchto případů je odůvodněna zvláštním veřejným zájmem jak na nerušené a plynulé realizaci subjektivních práv, tak na plynulém plnění právních povinností uložených zákonem. Jde zejména o výkon práva kritiky (čl. 17 Listiny základních práv a svobod), o obecnou svépomoc (§6 o.z.), o odvracení škody (§417 o.z.), o nutnou obranu a krajní nouzi (§418 odst. 1 o.z.), o výkon práv účastníků řízení (v řízení soudním nebo správním před povolanými orgány s rozhodovací mocí), jakož i o výkon povinnosti svědecké a znalecké (pokud jsou odůvodněny předmětem věci), o výkon činnosti advokáta v rámci hájení oprávněných zájmů svého mandanta, resp. klienta, o výkon rozhodovací činnosti státních orgánů, a podobně (obdobně srovnej: Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004).
Soudy, rozhodující agendu ochrany osobnosti, pravidelně vycházejí ze zásady, podle níž, došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností, nejde většinou o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností. Tak např. v usnesení Nejvyššího soud ČR ze dne 31. ledna 2007, č.j. 30 Cdo 3543/2006-160, se mimo jiné uvádí, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba posuzovat sporná vyjádření (např. orgánů činných v trestním řízení) v jejich kontextu a zejména se zřetelem k funkci, kterou rozhodnutí (resp. jiné opatření), v němž se sporná vyjádření nacházejí, plní (srovnej např. rozsudek Daktaras proti Litvě ze dne 10. října 2000, stížnost č. 42095/98, odst. 44).
Pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné např. i při posuzování otázky, zda např. stěžovatel při realizaci tohoto svého oprávnění v této souvislosti eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda takový zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho podání (adresovaném příslušnému orgánu, včetně např. orgánům činným v trestním řízení) je možno ještě klasifikovat jako oprávněný, a zda zde tedy nedošlo k excesu u práv (či povinností) osoby, jež takovéto podání učinila (analogicky viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. října 2006, č.j. 30 Cdo 1404/2006-74).
Současně je třeba připomenout, že za zřetelné vybočení z práv a povinností (exces) je v těchto případech považováno, pokud se osoba, která zasáhla do osobnostní sféry fyzické osoby, dopustila např. křivého obvinění. S tím však není možno směšovat případy, kdy zasahující osoba v dobré víře uvede v této souvislosti skutečnosti, které se však následně ukáží jako neodpovídající pravdě.
V tomto rámci je možno též zmínit, že např. při výkonu petičního práva, zaručeného v článku 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže ve věcech veřejného nebo jiného společenského zájmu má každý právo sám nebo s jinými se obracet na státní orgány a orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi, pak petice představuje zvláštní kvalifikovaný případ svobody projevu (který je spjat s povinností orgánu veřejné moci na obsah petice reagovat). Zde ovšem může dojít ke kolizi s ústavněprávní hodnotou, jíž je právo na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). V nálezu ze dne 2. února 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 17, str. 113 a násl., Ústavní soud konstatoval, že při střetu práva na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, tedy základních práv stojících na stejné úrovni, je především věcí obecných soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého případu zvážily, zda jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým. Je jejich úkolem, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda určitý výrok (vycházející ze svobody projevu) dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu cti a dobré pověsti či je situaci přiměřený.
Jak již bylo uvedeno, odvolací soud v souzené věci dospěl k závěru, že druhá žalovaná dotčené podání ze dne 30.9.2003 adresované Okresnímu soudu Brno-venkov, učinila v rámci výkonu zákonné licence, a to sama za sebe (nikoli za FOD), takže ve sporu je pasivně legitimována. Jako občan využila svého zákonného oprávnění podat vyjádření k důkazu podle ustanovení §120 o.s.ř., přičemž takovéto vyjádření je přípustným důkazním prostředkem podle ustanovení §125 o.s.ř.
S odvolacím soudem je třeba souhlasit, pokud v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně zmínil zásadu, podle níž kritériem pro rozlišení, zda zásah byl způsoben v rámci zákonné licence, anebo šlo o vybočení z ní ( tj. že jde o exces), je vždy posouzení toho, zda tvrzený zásah lze v konkrétním případě ještě podřadit pod kategorii plnění zákonem stanovených povinností nebo výkonu zákonem předpokládaných oprávnění, anebo jde o překročení těchto zákonných mezí. S jeho dalšími závěry se však již nelze bez dalšího ztotožnit.
Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) dovodil, že podání ze dne 30. září 2003 bylo druhou žalovanou učiněno v rámci zákonné licence, neboť jako občan využila svého zákonného oprávnění podat vyjádření k důkazu podle ustanovení §120 o.s.ř., přičemž takové vyjádření je přípustným důkazním prostředkem podle ustanovení §125 téhož zákona.
Je nepochybné, že zmíněné ustanovení §120 o.s.ř. upravuje povinnosti účastníků řízení a postup soudu ve sporném a nesporném řízení a §125 o.s.ř. příkladmo vypočítává možné důkazní prostředky. Jak již bylo vyloženo shora, o neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde tam, kde k němu došlo při výkonu jiného subjektivního práva stanoveného zákonem. V případě podání druhé žalované však odvolací soud, ač konstatuje, že šlo o takovýto výkon práva, již toto právo v zásadě neklasifikuje a nepojmenovává, když zvýrazňuje především to, že uvedené podání mohl soud (případně) užít k provedení důkazu; to však nevypovídá nic o tom o jakou zákonnou licenci z hlediska druhé žalované případně šlo. Teprve po náležitém zodpovězení této otázky bylo možno se zabývat tím, zda se v případě, že skutečně šlo o výkon zákonné licence, nejednalo o možné vybočení z něho (exces), když již naznačené okolnosti případu mohou eventuálně nasvědčovat tomu, že obsah přípisu druhé žalované zřejmě nepostihoval realitu. Bylo by pak namístě uvážit, zda v posuzovaném případě podání druhé žalované neobsahovalo jednoznačně nepravdivá skutková tvrzení difamačního charakteru, která byla objektivně způsobilá snížit čest žalobce u jiných lidí (bylo by pak nepochybně nerozhodné, zda bylo či nebylo hrubé nebo vulgární).
Protože napadené rozhodnutí popsané otázky nezodpovídá zcela jasně a jednoznačně, nelze proto dovoláním napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Olomouci pokládat za správný (§243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací jej proto v této části a ve výroku o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou zrušil a vrátil mu věc v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu