ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2290.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2290/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) D. B., a b) D. B., obou zastoupených advokátem, proti žalované České republice - M. v. České republiky, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 126/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 1 Co 301/2006-104, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2006, č.j. 37 C 126/2004-77, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 28. dubna 2006, č.j. 37 C 126/2004-81, uložil žalované zaplatit každému ze žalobců částku 15.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), žalobu zamítl v části, pokud každý ze žalobců požadoval zaplacení další částky 185.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že první žalobkyně je vlastnicí rodinného domu na pozemku parc.č. 2047 v katastrálním území K. p. Č., přičemž druhý žalobce, který je jejím manželem, v označené nemovitosti bydlí. Dne 10. září 2001 násilně (omylem) vnikli do tohoto domu příslušníci Policie ČR, ač domovní prohlídka podle příkazu vydaného Okresním soudem v Domažlicích měla být provedena v domě ve spoluvlastnictví první žalobkyně a K. B., který v té době měla pronajatý D. M., podezřelá z trestného činu kuplířství. Domovní prohlídce, v jejímž rámci došlo k poškození určitého zařízení, resp. vybavení domu, první žalobkyně nebyla přítomna; druhému žalobci a M. S., který se rovněž nacházel v domě, byla orgány policie nasazena pouta. Soud vzal za prokázáno, že Policie ČR pochybila, když vnikla do jiného objektu, a v této souvislosti dovodil zásah do osobnostních práv žalobců, konkrétně do jejich práva na soukromí, zvláště pak do práva na obydlí. S ohledem na závažnost zásahu shledal naplnění předpokladů pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 o.z. Při stanovení její výše přihlédl nejen k závažnosti dotčení osobnostních práv žalobců, ale současně i k tomu, že žalobci (přesněji řečeno především druhý žalobce) sami svým jednáním způsobili (ovlivnili), že zásah byl tak razantní. Žalobce se (ještě před zákrokem) na telefonní lince č. 158 informoval u policie na to, zda jde o policejní akci, a byl o této skutečnosti uvědomen. Soud též poukázal na skutečnost, že noční klub je provozován v nemovitosti, která je ve spoluvlastnictví žalobkyně. Policie sama případ nemedializovala.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2006, č.j. 1 Co 301/2006-104, k odvolání žalobců podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadených zamítavých výrocích ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení; rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně byl prokázán neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobců chráněných §11 o.z., přičemž připomněl, že §13 odst. 3 o.z. nestanoví veškerá kritéria, k nimž je třeba při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy přihlížet. Výši náhrady nemajetkové újmy soud určuje s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo; z těchto zásad soud prvního stupně vycházel. Ve vztahu k první žalobkyni, která (ač) v době zásahu v domě nebyla přítomna, je odůvodněný závěr o neoprávněném zásahu do jejího práva na soukromí tvořeného jejím obydlím. Podle názoru odvolacího soudu z objektivního pohledu nedošlo ve vztahu k ní k natolik závažné újmě na jejích osobnostních právech, aby to odůvodňovalo přiznání vyšší náhrady nemajetkové újmy v penězích, než přisouzené soudem prvního stupně. Ve vztahu k druhému žalobci odvolací soud dovodil vyšší intenzitu zásahu do jeho osobní integrity vzhledem k tomu, že u něj bylo dotčeno nejen jeho právo na soukromí tvořené jeho obydlím, ale tím, že mu byla nasazena pouta při zákroku a byla postižena i jeho důstojnost. Odvolací soud se též ztotožnil se soudem prvního stupně, pokud přihlédl k tomu, že osoby, které se v nemovitosti v době zásahu nacházely, se zde uzamkly, ač jim bylo známo, že zákrok provádí Policie ČR, a neuposlechly výzvu k otevření. Odvolací soud poukázal též na to, že žalobci v řízení neprokázali, že by medializaci případu vyvolala policie.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen účastníkům řízení dne 7. prosince 2006, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti výrokům, kterými byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé vždy co do částky 100.000,- Kč, podal dne 7. února 2007 každý z žalobců dovolání. Jeho přípustnost odůvodňují odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. a podávají je z důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za zásadní považují otázku, zda částka peněžitého zadostiučinění ve výši 15.000,- Kč přiznaná každému z nich, odpovídá míře, v níž bylo žalovanou zasaženo do osobnostních práv každého ze žalobců. Domnívají se, že přisouzená částka nevystihuje značnou intenzitu zásahu do jejich soukromí. Uvádějí, že se jej dopustili policisté, tedy osoby, od nichž žalobci naopak právem očekávají, že budou chránit jejich práva a oprávněné zájmy před neoprávněnými zásahy. Žalobce b) se neztotožňuje s úvahami odvolacího soudu o tom, že při stanovení výše zadostiučinění je nutno přihlédnout k tomu, že se v nemovitosti uzamkl, i když mu bylo známo, že zákrok provádí Policie ČR. Uvádí, že se policisté před vniknutím do domu chovali nestandardně, nebyli řádně a viditelně označeni a ohrožovali osoby v domě zbraní. Za zásadní považuje, zda obecně lze občanu klást k tíži to, že klade odpor policejnímu orgánu, jenž vykonává svoji pravomoc v rozporu se zákonem. Oba dovolatelé poukazují na naprostou neprofesionalitu policejních orgánů na jedné straně a na relativně vysokou míru zásahu do jejich osobnostních práv, jíž je třeba přizpůsobit i výši přiznaného peněžitého zadostiučinění. Dovolatelé proto navrhli, aby rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu dotčeném dovoláním bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.],
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Přípustnost dovolání ve věci není založena ustanoveními §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně a rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se
od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah
o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně
pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. jde o důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 1591/2004). Neuplatní se též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.
O případ, kdy by bylo možno napadené rozhodnutí posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, však v posuzované věci nejde.
Podle ustanovení §11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Ustanovení §13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její osobnostní sféře dává právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové). Jestliže občanský zákoník v §13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené fyzické osobě zadostiučinění v penězích, pak zde nevymezuje případnou hranici (ať minimální nebo maximální) pro určení jeho výše. Ustanovení §13 o.z. pouze hovoří o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené. Určení výše zadostiučinění v penězích se proto stává předmětem volného uvážení soudu. Soud je zde ovšem povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska. Těmi jsou především zjištěná závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, a to nejen okolnosti na straně samotného škůdce, ale i na straně poškozené fyzické osoby. Základem úvah podle §136 o.s.ř. je proto seznání takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je pak zřejmé, že odvolací soud při svém rozhodování z uvedených zásad, které opakovaně nalézají odraz v judikatuře Nejvyššího soudu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2009, č.j. 30 Cdo 2925/2006-167), vycházel.
Pokud se týče otázky, zda lze občanu klást k tíži, že klade odpor policejnímu orgánu, který vykonával svou pravomoc v rozporu se zákonem, je třeba připomenout, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že v daném případě došlo k zásahu do práv
na ochranu osobnosti žalobců, přičemž se v návaznosti na tento závěr náležitě ve smyslu ustanovení §13 odst. 2 a 3 o.z. vypořádaly s otázkou výše přisuzované náhrady nemajetkové újmy v penězích. Proto tato otázka nemá z hlediska úvahy o klasifikaci napadeného rozhodnutí, jako rozhodnutí majícího ve věci samé po právní stránce zásadní význam, opodstatnění.
Dovolání v souvislosti s odkazy na některé skutkové okolnosti fakticky uplatňuje i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který však – jak již bylo vyloženo – užít nelze.
Z uvedených důvodů tedy není možno považovat napadené rozhodnutí
za rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení
§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§10a o.s.ř.) dovolání žalobců jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b
odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., za situace, když dovolání žalobců bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu