ECLI:CZ:NS:2009:30.CDO.2310.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2310/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice-M. v. ČR, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 127/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č. j. 1 Co 280/2006-60, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2006, č. j.
1 Co 280/2006-60, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2006, č. j. 32 C 127/2005-41, rozhodl, že určuje, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená
v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. (výrok I.), žalované uložil,
aby do 30 dnů od právní moci rozsudku ve svých elektronických médiích přístupných veřejnosti, vypustila údaje vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobce (datum jeho narození, registrační číslo 246957, krycí jméno „H.“ a další údaje vztahující
se k žalobci) ze svazku bývalé S. b. (výrok II.), a aby se zdržela publikace osobních dat týkajících se žalobce v eventuálním dotisku veřejného seznamu spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti (výrok III.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že podle osvědčení ze dne 25. června 1992, č. j. 1D-17231/1-LU-91 (dále jen „lustrační osvědčení“) byl žalobce evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen „lustrační zákon“). K jeho zaevidování v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako agenta s krycím jménem “H.“ došlo dne 3. července 1975. Soud k důkazu vyslechl jako svědky bývalé pracovníky S. b. Z. V., R. K. a J. K., a provedl důkaz osobním svazkem vedeným na žalobce pod reg. č. 24695. Po té dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že evidence žalobce v materiálech bývalé S. b. je oprávněná. Soud prvního stupně poukázal zejména na formální nesrovnalosti týkající se údajného krycího jména žalobce, na nedodržení zásady konspirace, na skutečnost nedoložení memoranda a zejména na rozpory v datech, když evidence žalobce jako agenta ke dni 3. července 1975 neodpovídá obsahu svazku. Jako nevěrohodnou soud hodnotil výpověď svědka Z. V., který tvrdil, že se žalobce dobrovolně zavázal ke spolupráci, přičemž mu neuvěřil ani pokud svědek tvrdil, že po uskutečnění vázacího aktu měl se žalobcem řádově desítky schůzek (obsah svazku o těchto schůzkách neobsazoval žádný záznam).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2006, č. j. 1 Co 280/2006-60, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé změnil tak, že se zamítá žaloba, aby bylo určeno, že žalobce byl v materiálech bývalé Státní bezpečnosti neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, aby žalované bylo uloženo ve svých elektronických médiích přístupných veřejnosti, vypustit již zmíněné údaje vztahující se k evidenčnímu záznamu žalobce a aby se zdržela publikace osobních dat týkajících se žalobce v eventuálním dotisku veřejného seznamu spolupracovníků bývalé Státní bezpečnosti. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud po té, co zopakoval výslech svědka Z. V. a po provedení důkazu obsahem svazků a. č. 650175 MV a 773883 MV, dospěl k odlišnému skutkovému i právnímu závěru než soud prvního stupně. Žalovaná, na níž spočívalo důkazní břemeno, předložila k důkazu v řízení před soudem prvního stupně osobní svazek vedený na žalobce pod reg. č. 24695, s krycím jménem „H.“, jehož součástí je „Zpráva o získání ke spolupráci“ ze dne 17. června 1975, podle níž k vázacímu aktu došlo dne 13. června 1975 v budově KS S. P. Vázací akt provedl poručík Z. V. za přítomnosti náčelníka 3. oddělení majora H. V této zprávě je mimo jiné uvedeno, že se žalobce zavázal ústně ke spolupráci se S. b. Jak dále vyplynulo z výpovědi uvedeného svědka, udržoval předtím
se žalobcem služební kontakty a učinil mu nabídku ke spolupráci, s níž žalobce dobrovolně vyslovil souhlas. Podle názoru odvolacího soudu je výpověď tohoto svědka věrohodná a přesvědčivá. To, že se uskutečnily schůzky žalobce se svědkem, bylo prokázáno nejen obsahem svazku č. 24021, krycí jméno “B.“, vedeného na P. L., který měl soud prvního stupně k dispozici, ale i obsahem svazku a. č. 650175, vedeného na A. K., který žalovaná předložila v rámci odvolacího řízení. Schůzky žalobce s dalším řídícím orgánem byly prokázány obsahem svazku a. č. 773883 MV, vedeného pod krycím názvem “P.“. Odvolací soud proto, na rozdíl od soudu prvního stupně, vzal za prokázáno, že se žalobce ústně zavázal ke spolupráci se S. b., takže byl ve smyslu tehdy platné směrnice naplněn předpoklad pro evidenci žalobce v materiálech bývalé S. b.; proto je jeho evidence v materiálech bývalé S. b. jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona oprávněná. Nelze tedy dovodit neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením §11 a násl. občanského zákoníku (dále jen“o. z.“), který je hmotněprávním předpokladem ustanovení §13 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen “o. s. ř.“). Má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Vadu řízení dovolatel spatřuje především v tom, že odvolací soud přihlédl k novým skutečnostem a důkazům, které byly žalovanou uplatněny v rozporu s ustanovením §205a o. s. ř. (obsah svazků č. 650175 a 773883) a dále i v tom, že odvolací soud vůbec neprováděl jiné důkazy než uvedenými svazky a opakovaným výslechem svědka Z. V. Nesprávné právní posouzení věci shledává v tom, že odvolací soud na základě protichůdných a o ničem nesvědčících důkazů dospěl k závěru, že žalobce je oprávněně zanesen v evidenci bývalé S. b., takže nejde o neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv. Dovolatel též vytýká nesprávné hodnocení důkazů odvolacím soudem, když poukazuje na to, že na rozdíl od soudu prvního stupně vyhodnotil jako pravdivou výpověď svědka V., ačkoli tato je v rozporu s dalšími provedenými důkazy, a to jak listinnými, tak i s výpovědí svědků, K. a K. před Městským soudem v Praze. Výpovědi těchto svědků sám odvolací soud hodnotil jako nevěrohodné, aniž by opakoval jejich výslech. Odvolací soud též podle dovolatele nerespektoval ustanovení §118b a §119a o. s. ř. a vadně vyložil ustanovení §205a odst. 1 písm. f) téhož zákona a přihlédl k důkazům, které žalovaná předložila až v odvolacím řízení. Dovolatel proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o. s. ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o. s. ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř., přičemž je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí není správné (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, v incidenčních sporech
v rámci insolvenčního řízení, o základu věci ve sporech o ochranu hospodářské soutěže, o základu věci ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, o základu věci ve sporech z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství a v dalších případech stanovených zákonem mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly)
po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést.
Podle ustanovení §119a odst.1 o. s. ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2 téhož zákona, účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důvodem jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř. Ustanovení §118b, 118c a §175 odst. 4 část první věty za středníkem o. s. ř. tím nejsou dotčena.
Podle ustanovení §205a odst. 1 o.s.ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže
a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce (přísedícího) nebo obsazení soudu;
b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci;
c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně;
d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3;
e) odvolatel nebyl řádně poučen podle §119a odst. 1;
f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jak vyplývá z obsahu spisu, agenturní zprávy, evidované ve svazku č. 650175
a svazek bývalé S. b. č. 773883, jimiž odvolací soud provedl důkaz,
a které byly jedním z podkladů pro jeho úvahu o oprávněnosti evidence žalobce jako osoby uvedené v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, byly žalovanou předloženy a uplatněny v rámci odvolacího řízení. Žalovaná uvedla, že se jí podařilo tyto dokumenty dohledat (ve svém archívu) až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Šlo tedy o důkazy, které tu byly již v době řízení před soudem prvního stupně a bylo jen věcí žalované je zajistit a předložit v zákonem předpokládané fázi řízení. Za řízení před soudem prvního stupně – jak vyplývá z obsahu spisu – bylo žalované poskytnuto poučení podle §118b o. s. ř. a §119a téhož zákona, přičemž žalovaná výslovně uvedla, že nemá další návrhy na doplnění dokazování. Pokud odvolací soud k novým důkazům přihlédl, byť bez dalšího zdůvodnění v odůvodnění rozsudku poukázal na ustanovení
§205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., a učinil z nich skutková zjištění, jde o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zde je třeba připomenout,
že koncentrace řízení podle ustanovení §118b odst. 1 o. s. ř. se nevztahuje na skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů. Jde o případy, kdy účastník pomocí tvrzení a prostřednictvím důkazů prokáže takové skutečnosti, které mohou mít samy o sobě nebo ve spojení s již známými skutečnostmi vliv na hodnocení soudem provedeného důkazního prostředku z hlediska jeho věrohodnosti (jde např. o prokázání toho, že svědek vypovídal o věci pod vlivem návodu nebo výhrůžky, že listina je falzifikátem, že znalec byl při podání posudku „ovlivněn“ úplatkem, apod.). Ke zpochybnění věrohodnosti provedených důkazů naproti tomu nemůže vést to, že účastník řízení navrhne důkazy, jejichž pomocí lze skutkový stav zjistit jinak, než vyplývá z provedených důkazů, které byly navrženy do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo; navržením takových důkazů účastník nezpochybňuje věrohodnost provedených důkazních prostředků, ale v rozporu se zásadou koncentrace řízení se domáhá, aby jejich pomocí byl skutkový stav věci zjištěn jinak, než jak se podává z řádně a včas navržených důkazů (srovnej např. Bureš, Drápal, Krčmář, Mazanec: Občanský soudní řád komentář – I. díl, 6. vydání, C. H. BECK 2003, str. 438 a 439). Odvolací soud tak ve věci zcela zřetelně postupoval v rozporu s uvedenou právní úpravou.
Obdobně odvolací soud zatížil řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř., pokud, na rozdíl od soudu prvního stupně, konstatoval, že neuvěřil výpovědím svědků K. a K. učiněným před soudem prvního stupně a vyvodil z nich odlišná skutková zjištění, aniž by opakoval výslech těchto svědků (§213 odst. 3 o. s. ř.). Tato okolnost je o to významnější za situace, kdy odvolací soud vycházel ze skutečnosti tvrzeného závazku ke spolupráci žalobce s bývalou S., který měl být učiněn pouze ústně a nebyl tak ztvrzen příslušným podpisem. Je přitom zřejmé, že bylo na odvolacím soudu při zajišťování skutkových podkladů pro rozhodnutí ve věci postupovat zvláště obezřetně, když bylo nezbytné vycházet jak z listinných důkazů, jež měly svůj původ v činnosti bývalé S. jako orgánu podílejícího se na pronásledování osob prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 10. 2004, č. j. 30 Cdo 970/2004-113), tak z výpovědí bývalých pracovníků této instituce, u jejíž tehdejší činnosti je třeba předpokládat aspekty konspirace, metody rozličných „zpravodajských her“, potlačování, resp. „upravování“ pravdy, apod.
Za popsaného stavu, kdy odvolací soud se těmito úvahami nezabýval, resp., kdy řízení zatížil vadou ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nelze tedy napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu