ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2329.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2329/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy, ve věci žalobce A. M. , zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 4,000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 95/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2010, č. j. 18 Co 165/2010 – 59, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozhodl o žalobě na zaplacení 4,000.000,- Kč tak, že co do částky 175.000,- Kč ji zamítl (výrok I.) a co do částky 3,825.000,- Kč řízení o ní zastavil (výrok II.). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce do výroků I. a III. rozhodl odvolací soud tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil a uložil žalované zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč, ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím.
Uvedeného se žalobce domáhal z titulu poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené době vykonávacího řízení vedeného u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. E 2160/96.
Žalobce podal dne 27. 12. 1996 návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Do dne 28. 8. 2007, kdy žalobce oznámil soudu, že svoji pohledávku postoupil dne 11. 6. 2007 společnosti Merkuria SL s. r. o. a kdy do řízení na místo něho vstoupila tato společnost, nebylo řízení ukončeno. Dne 12. 9. 2005 podal žalobce stížnost na postup Okresního soudu v České Lípě. Ta byla vyřízena dne 22. 11. 2005 místopředsedkyní jmenovaného soudu, která žádné nedůvodné průtahy v řízení neshledala. Žalobce se dne 27. 8. 2007 obrátil na žalovanou se žádostí o odškodnění nemajetkové újmy a žalovaná jeho žádosti vyhověla co do částky 45.000,- Kč.
Soudy vyšly z celkové doby řízení od podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí až do dne, kdy bylo rozhodnuto o procesním nástupci žalobce, tedy necelých jedenácti let.
Odvolací soud vyšel z toho, že z hlediska zjištěných skutečností nebyl ani mezi účastníky řízení spor, žalobce brojil pouze proti výši poskytnutého zadostiučinění. Odvolací soud oproti soudu prvního stupně přisvědčil žalobci, že řízení o výkon rozhodnutí pro něj nepochybně bylo řízením značně důležitým, rozhodným k vymožení práva přiznaného pravomocným soudním rozhodnutím. Toto řízení bylo stejně důležité jako řízení nalézací, neboť bez vymožení práva ztrácí pravomocné rozhodnutí pro žalobce praktický smysl. V daném případě však bylo vykonávací řízení procesně velmi složité, neboť při nuceném vymáhání práva musí soud striktně dbát všech procesních ustanovení. Při zhodnocení všech kritérií stanovených §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, ke kterým se v konkrétních souvislostech vyjádřil soud prvního stupně, a dále s přihlédnutím k otázce významu řízení pro žalobce i k složitosti věci, dospěl odvolací soud k závěru, že doposud přiznané zadostiučinění nereflektuje všechny okolnosti daného případu. S ohledem na celkovou délku řízení, jehož byl žalobce účastníkem téměř 11 let, na procesní složitost a zdlouhavost (věc byla projednávána ve třech stupních) i skutečnost, že žalobce se domáhal odstranění průtahů řízení podáním stížnosti po devíti letech, vzal v daném případě odvolací soud za odpovídající výši zadostiučinění částku 120.000,- Kč. Jelikož již žalobci bylo přiznáno a vyplaceno 45.000,- Kč, zbývalo mu soudním rozhodnutím přiznat dalších 75.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Uvedl, že se nemůže ztotožnit s tím, že rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud v zamítavém výroku ve věci samé změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci pouze částku 75.000,- Kč, jinak že tento výrok potvrdil. Z odůvodnění napadeného rozsudku není podle žalobce jasné, proč právě částka zadostiučinění v této výši je přiměřená všem konkrétním okolnostem případu. Odůvodnění není konkrétní, obsahuje pouze obecné formulace, a není tedy jasné, jakými úvahami byl odvolací soud veden při rozhodování o přiznání odškodnění nemajetkové újmy právě v této výši. Přiznaná částka 75.000,- Kč je příliš nízká, a to i s ohledem na to, že žalobce je cizím státním příslušníkem a je nutno přihlížet k ekonomické situaci v zemi, v níž žije – tedy v I. Žalobce proto navrhl, aby „napadené rozhodnutí bylo ve výroku o tom, že rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku ve věci samé (I.) mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 75.000,- Kč do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku, jinak se v tomto výroku potvrzuje, zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.“
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolatel podal explicitně dovolání proti celému výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma (jakkoliv nepatrná) odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, publikované v čísle 12/2000 časopisu Soudní judikatura jako SJ 138/2000).
V daném případě proto žalobce nebyl oprávněn podat dovolání do té části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 75.000,- Kč. Tímto výrokem bylo žalobci vyhověno, a v jeho poměrech tedy logicky nenastala žádná újma.
Směřuje-li dovolání proti potvrzující části výroku ve věci samé, mohlo by být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Ani v této části není dovolání přípustné, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by v napadeném rozsudku odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu.
Dovolatel proti rozsudku odvolacího soudu brojí tím, že částka 75.000,- Kč jemu přiznaná je nepřiměřeně nízká a že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění není konkrétní.
Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že pouhý nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění sám o sobě nezakládá přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení přiměřenosti výše zadostiučinění je otázkou posouzení okolností konkrétního případu a jestliže pochybnosti o výši zadostiučinění nejsou podloženy právní otázkou, nemůže být dovozen zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a tedy ani přípustnost daného dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 18/2009, nebo též usnesení téhož soudu ze dne 22. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1215/2009, obě usnesení jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Jinými slovy řečeno, jestliže odvolací soud postupoval podle §31a odst. 3 OdpŠk a dovolatel nezpochybňuje správnost jeho aplikace či interpretace na daný případ, a pouze se obecně dovolává toho, že částka přiznaná mu v tomto soudním řízení jako přiměřené zadostiučinění je nízká, pak dovolací soud nespatřuje v napadeném rozhodnutí otázku zásadního právního významu. Úvaha o tom, jaká částka bude poškozenému přiznána jako přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, přísluší především soudu prvního stupně jako soudu nalézacímu a její přezkum soudu odvolacímu. Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam takových závěrů může být založena jen tehdy, jestliže dovolatel přiléhavě zpochybní správnost těchto úvah na základě aplikace některých z kritérií uvedených v §31a odst. 3 OdpŠk.
V daném případě se odvolací soud ztotožnil s tím, kterak kritéria rozhodná pro stanovení výše zadostiučinění (obsažená v §31a odst. 3 OdpŠk) hodnotil soud prvního stupně. Nesouhlasil pouze s hodnocením významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce (§31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), a v důsledku toho přiznal žalobci vyšší částku zadostiučinění. Soud prvního stupně pak hodnotil složitost věci (§31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), přičemž dospěl k závěru, že zkoumané řízení bylo po stránce procesní složité. Dále soud prvního stupně posuzoval jednání žalobce (§31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk) i postup státních orgánů (§31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk).
Konečnou částku přiznaného zadostiučinění ve výši 120.000,- Kč pak nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřeně nízkou, neboť odpovídá cca 11.000,- Kč za jeden rok řízení, za dobu, kdy byl žalobce jeho účastníkem. S přihlédnutím ke zjištěné procesní složitosti řízení, pak stanovená částka odpovídá postupu při stanovení zadostiučinění, k němuž dospěl Nejvyšší soud v části VI. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Jestliže totiž při částce 15.000,- Kč za jeden rok trvání řízení by celková částka zadostiučinění v daném případě činila 165.000,- Kč, pak snížení na 120.000,- Kč za procesní složitost řízení odpovídá přípustným 30%.
K námitce dovolatele, že výše zadostiučinění by měla odpovídat životnímu standardu země, v níž žije, lze jen uvést, že neodpovídá závěrům dosaženým v judikatuře Nejvyššího soudu či Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). K možnosti přiznat nižší zadostiučinění než ke kterému by dospěl ESLP, bylo dovozeno, že taková rozhodnutí musí být v souladu s právní tradicí a životním standardem dotčené země (srov. např. výše uvedené stanovisko Nejvyššího soudu, část V. nebo rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 29. 3. 2006, Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 78 a 95). Dotčenou zemí se přitom má zjevně namysli ta země, která ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (pro Českou republiku vyhlášena pod č. 209/1992 Sb.) porušila právo účastníka řízení na včasné projednání jeho věci, nikoliv země, k níž má právní či faktický vztah osoba poškozená.
Jelikož dovolání žalobce nebylo z výše uvedených důvodů shledáno přípustným, postupoval dovolací soud podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 12. dubna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu