ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2374.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2374/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci nezl. D. A. , zastoupené opatrovníkem Úřadem pro mezinároděprávní ochranu dětí v Brně, dcery R. A., a T. A., o úpravu rodičovské zodpovědnosti pro dobu před i po rozvodu manželství, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 9 Nc 122/2010, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. května 2011, č.j. 73 Co 94/2011-31, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 10. srpna 2011, č.j. 73 Co 94/2011-57, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Děčíně (dále již „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 3. listopadu 2010, č.j. 9 Nc 122/2010-13, zastavil řízení o návrhu matky na úpravu rodičovské zodpovědnosti rodičů k nezl. D. A. (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že v daném případě je zapotřebí aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále již „Nařízení Brusel II bis“), podle jehož čl. 8 odst. 1 soudy členského státu jsou příslušné ve věci rodičovské zodpovědnosti k dítěti, které má v době podání žaloby obvyklé bydliště na území členského státu. Soud prvního stupně konstatoval, že z obsahu návrhu matky je patrné, že nezl. D. již od roku 1998 žije na území Řecké republiky (členského státu Evropské unie), zdržuje se na tomto území i v době tohoto soudního řízení, kde žije se svým otcem T. A. Uzavřel, že při zkoumání podmínek řízení (§103 o. s. ř.), s ohledem na Nařízení Brusel II, není pro toto řízení zdejší soud v České republice příslušný, neboť nezletilá má nepochybně své obvyklé bydliště od roku 1998 v Řecké republice, přičemž její rodiče se na změně jejího bydliště nedohodli. V daném případě se tedy jednalo o neodstranitelný nedostatek podmínky řízení a řízení muselo být zastaveno.
K odvolání matky Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) v záhlaví prvně cit. usnesením potvrdil napadené usnesení ve znění, že soud prohlašuje svoji nepříslušnost, že se řízení zastavuje, a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I). Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Podle odvolacího soudu řízení v přezkoumávané věci bylo zahájeno již po vstupu České republiky do Evropské unie, takže se na toto řízení podle čl. 64 odst. 1 Nařízení Brusel II bis plně uplatní pravidla o příslušnosti v tomto předpisu obsažená. Soud prvního stupně správně zkoumal, zda je jeho příslušnost ve věci rodičovské zodpovědnosti k nezl. D. podle cit. nařízení dána, či nikoliv. Kromě časové působnosti nařízení Brusel II je dána i jeho věcná působnost, neboť podle článku 1 odst. 1 se cit. nař. bez ohledu na druh soudu vztahuje na občanskoprávní věci týkající se mj. přiznání výkonu, převedení a úplného nebo částečného odnětí rodičovské zodpovědnosti, kdy pod tímto pojmem je podle čl. 1 odst. 2 písm. a) třeba rozumět právo péče o dítě a právo na styk s dítětem. Rozhodující kritérium pro posouzení, zda je dána příslušnost soudů České republiky, či soudů jiného členského státu, je obsaženo v čl. 8 Nařízení Brusel II bis, podle nějž jsou v řízení ve věci příslušné soudy toho členského státu, kde má dítě v době podání žaloby své obvyklé bydliště. S přihlédnutím ke zjištěným okolnostem odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že obvyklé bydliště nezletilé je v Řecké republice. Soud prvního stupně měl ovšem správně postupovat podle čl. 17 Nařízení Brusel II bis a vedle zastavení řízení měl vyslovit svou nepříslušnost, neboť podle cit. čl., pokud je soudu některého členského státu předložena věc, k níž není podle toho kterého nařízení příslušný a k níž je příslušný soud jiného členského státu, prohlásí tento soud bez návrhu svou nepříslušnost. Z těchto důvodů proto odvolací soud napadené usnesení soudu prvního stupně, ve znění shora již cit. výrokové znělky, potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala matka nezletilé (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že soudy obou stupňů se v daném případě vůbec nezabývaly závažnou právní skutečností, a to, že řízení o zodpovědnosti za výchovu a výživu nezletilého dítěte se v daném případě týkalo nezletilého dítěte, které má českou státní příslušnost; rozhodnutí tak nevycházelo z kogentního §24 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., podle kterého vztahy mezi rodiči a dětmi, včetně výchovy a výživy, se řídí právem státu příslušnosti dítěte. V důsledku opomenutí neprovedly obvyklou lustraci účastníků a tak si neověřily, že dovolatelka i její nezletilá dcera D. mají od roku 1998 v zásadě nepřetržitě trvalý pobyt v České republice, což lze ověřit v Centrální evidenci obyvatel. Dále dovolatelka namítá, že oba soudy se v této věci nezabývaly ani tím, že návrh na zahájení řízení se týká nejen úpravy výchovy a výživy nezletilé občanky České republiky (ve smyslu §50 zák. o rod.), ale též její úpravy poměrů po rozvodu manželství rodičů tohoto dítěte ( „manželky, která je českou občankou, a manžela, který se narodil v České republice a jako řecký občan se v dospělosti vystěhoval do Řecka“ ). V takovém případě je třeba mít na zřeteli kogentní §25 zák. o rod., podle něhož rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilého dítěte pro dobu po rozvodu manželství jeho rodičů vydá soud v řízení dle §176 o. s. ř., když jde o řízení o rozvod manželství, jež probíhá před českým soudem. Dovolatelka s ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání dovolatelky nebyla podána žádná písemná vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti označenému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou sobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, je ve smyslu §239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné, leč není důvodné.
Pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k cizině neboli tzv. mezinárodní příslušnost českých soudů může být primárně založena mezinárodní smlouvou (srov. §2 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů, a to smlouvou dvoustrannou, nebo vícestrannou, kterou Česká republika uzavřela před svým vstupem do Evropské unie (dále již „EU“), a která buď nespadá do oblasti přímo použitelných předpisů Evropského společenství (dále již „ES“) nebo má před takovým předpisem aplikační přednost. Protože pro danou oblast taková mezinárodní smlouva upravující pravomoc civilních českých soudů ve vztahu k soudům Řecké republiky, nebyla uzavřena, je třeba konstatovat, že tuto pravomoc – s ohledem na skutečnost, že Česká republika je členem EU – je nezbytné posoudit podle Nařízení Brusel II, které po přistoupení České republiky do EU vstoupilo v platnost i na území České republiky a stalo se tak v České republice přímo použitelným právním předpisem EÚ, jenž má přednost před aplikací národního (českého) práva. Odvolací soud rovněž správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vyložil pojem „obvyklé bydliště“ ve smyslu Nařízení Brusel II bis, s přihlédnutím k tomu, že ke dni zahájení řízení bydlela nezletilá s rodiči v Řecku, a to již od roku 1998 v podstatě nepřerušovaně, kdy se tam společně s rodiči přestěhovala z České republiky (k tomu srov. např. usnesení Nejvyšší soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Jak je tedy z obsahu dovolacích námitek zřejmé, dovolatelka vycházela z opačné právní konstrukce reglementace soudní pravomoci nesprávně poukazující v daném případě na aplikaci zákona č. 97/1963 Sb. Z tohoto důvodu proto její dovolání nebylo shledáno opodstatněným, přičemž Nejvyšší soud může pro stručnost zcela odkázat na perfektní odůvodnění písemného vyhotovení napadeného usnesení, ve kterém odvolací soud zákonu odpovídajícím způsobem vyložil všechny relevantní otázky týkající se aplikace Nařízení Brusel II bis. Přitom sama okolnost, že dovolatelka s právním posouzením věc i odvolacím soudem nesouhlasí, přirozeně opodstatněnost jejího dovolání nezakládá.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu je správné; Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §243b odst. 5, věta před středníkem, §151 a §146 odst. 1 písm. a), věta před středníkem, o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 31. října 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu