ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2384.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2384/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce A. M., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – M. v., o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 160/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2005, č.j. 1 Co 276/2005-65, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. března 2005, č.j. 37 C 160/2003-45, zamítl žalobu, aby se žalovaná zdržela tvrzení o žalobci, že byl evidován v materiálech S. b. jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. (výrok I.), aby na své náklady uveřejnila v H. n., M. f. D., L. n., P. a na označených internetových stránkách omluvu za uveřejnění jména žalobce v publikaci „Zveřejnění evidenčních podkladů a seznamu personálních spisů §7 odst. 1 zák. č 107/2002 Sb.“ a na internetových stránkách M. v. ve znění uvedeném v rozsudečném výroku II. a aby mu zaplatila 300.000,- Kč (výrok III.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23.11.1995, č.j. 34 C 81/94-46, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.3.1997, č.j. 1 Co 32/96-68, bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., a že jméno žalobce a údaje vztahující se k jeho evidenčnímu záznamu v materiálech bývalé S. b. žalovaná uveřejnila v roce 2004 na internetových stránkách M. v. a v knižní podobě. Žalobu neshledal důvodnou, neboť žalovaná tím, že publikovala knižně a na internetových stránkách údaje týkající se žalobce, plnila zákonnou povinnost vyplývající pro ni z §7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Nelze proto dovodit neoprávněný zásah a vyhověním žaloby ohledně zdržovacího nároku by tak žalované byla uložena povinnost v rozporu se zákonem. Soud prvního stupně nadto shledal text i způsob zveřejnění požadované omluvy jako nepřiměřený, neboť žalovaná ve shora uvedených periodikách předmětné informace nešířila.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2005, č.j. 1 Co 276/2005-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru, že uveřejněním jména žalobce v publikaci „Zveřejnění evidenčních podkladů a seznamu personálních spisů §7 odst. 1
zák. č. 107/2002 Sb.“ a na internetových stránkách Ministerstva vnitra došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, pokud shora citovaným pravomocným rozsudkem soudu bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. Je třeba sice přisvědčit, že žalovaná publikací údajů týkajících se žalobce uvedeným způsobem postupovala v souladu s ustanovením §7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb., kterým se změnil
zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé S. b., a některé další zákony. Uvedené ustanovení ukládá m. v. a o. vydat tiskem a na elektronických médiích evidenční záznamy ze zachovaných a nebo zrekonstruovaných protokolů, svazků a dalších evidenčních pomůcek bezpečnostních složek, z jejich informačních systémů dokumentů v rozsahu objektových svazků a svazků osob evidovaných jako spolupracovníci S. b. nebo spolupracovníci H. s. v. k. S. n. b. (III. správa), s údaji o datu zavedení svazku, jeho pohybu, archivování, druhu svazku a jeho změně, osobách, nejde-li o cizince, nebo o objektech, k nimž jsou svazky evidovány, pokud jsou takové údaje zachovány. Je nezbytné ovšem vzít též v úvahu, že účelem dle ustanovení §1 citovaného zákona je, co nejširší odhalení praxe komunistického režimu při potlačování práv a svobod vykonávané prostřednictvím tajných represivních složek totalitního státu. Uvedené ustanovení §7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. však nerozlišuje, zda jde o osoby evidované oprávněně či neoprávněně. Tato okolnost je podle názoru odvolacího soudu významná a nelze k tíži žalobce nerespektovat shora citované soudní rozhodnutí jen z důvodu obecné formulace užité zákonodárcem v §7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb. Proto je zapotřebí vycházet z Čl. 10 Listiny základních práv a svobod, která je součástí právního pořádku České republiky, zaručující každé fyzické osobě rovněž právo na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a ochranu jména. Navíc nebylo zrušeno ani ustanovení §19 zák. č. 451/1991 Sb., tzv. lustračního zákona, podle něhož zveřejňování skutečností uvedených v osvědčení nebo v nálezu nebo zveřejňování jakýchkoli podkladů k jejich vypracování je bez předchozího souhlasu občana zakázáno. Proto podle odvolacího soudu nelze dát přednost právu na informace před ochranou osobnostních práv fyzické osoby.
Odvolací soud však neshledal prostředky obrany proti neoprávněnému zásahu zvolené žalobcem za přiměřené ustanovení §13 obč. zák. Především není přiměřený zdržovací nárok tak, jak je obecně formulován. Nelze totiž zejména přehlédnout, že
i nadále žalované, resp. její organizační složce M. v. zůstává povinnost postupovat v souladu se zák. č. 451/1991 Sb. a i nadále vydávat tzv. lustrační osvědčení, v nichž s odkazem na §4 odst. 1 uvedeného zákona osvědčuje stav evidence. Dále je nutné respektovat i okolnost, že materiály bývalé S. b. jsou archiváliemi, které podléhají zák. č. 499/2004 Sb. o archivnictví. Přiměřený není rovněž požadavek na uveřejnění omluvy požadované žalobcem, a to vzhledem k tomu, že v uvedených tiskovinách žalovaná údaje o žalobci nešířila. Konečně není přiměřený ani požadavek na náhradu nemajetkové újmy v penězích, jestliže žalovaná, byť došlo k neoprávněnému zásahu, postupovala v souladu se zákonem a plnila zákonem jí uloženou povinnost.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je zřejmě z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá zejména, že odvolací soud neposoudil dostatečně intenzitu zásahu do jeho osobnostních práv. Je nepochybné, že dovolatelova vážnost byla snížena u jeho spolupracovníků v pracovní komisi Legislativní rady vlády ČR, u čtenářů webových stránek žalované i u čtenářů jí vydané publikace. V případě knižního vydání je dovolatelova vážnost snížena trvale. Rozhodnutím odvolacího soudu byla popřena absolutní platnost a účinnost pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23.11.1995, č.j. 34 C 81/94-46, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18.3.1997, č.j. 1 Co 32/96-68. Tato absolutní platnost a účinnost pravomocného rozsudku zavazuje každého, aby se zdržel tvrzení, které je v rozporu s obsahem takového pravomocného rozsudku. Byl popřen Čl. 4 Ústavy ČR a Čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, neboť dovolatelovu základnímu lidskému právu na lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, soudní moc ochranu odepřela. V neposlední řadě je rozhodnutí odvolacího soudu i v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 18.2.2004, sp. zn. III. ÚS 281/02, dle kterého při nemožnosti morální satisfakce nastupuje satisfakce majetková. Žalobce navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zejména uvedla, že povinnost zveřejnění daných údajů je žalované stanovena zákonem (§7 odst. 1 zák. č. 107/2002 Sb., kterým se mění zák. č. 140/1996 Sb., o zpřístupnění svazků vzniklých činností bývalé S. b., a některé další zákony). Je pravdou, že žalobci bylo vydáno pozitivní lustrační osvědčení. M. v. tak postupovalo ve smyslu §2 odst. 1 písm. b), ve spojení s §4 odst. 1 tzv. lustračního zákona. Neoprávněnou evidencí dotčený občan pak má pouze možnost domoci se v rámci soudního řízení o ochranu osobnosti vydání rozsudku, který by neoprávněnou evidenci deklaroval. Funkce takového pravomocného rozsudku spočívá v tom, že osoba, které Ministerstvo vnitra vydalo pozitivní lustrační osvědčení, má možnost se dále současně s lustračním osvědčením vykázat takovýmto pravomocným rozsudkem, který deklaruje, že osoba byla evidována jako uvedená v §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona neoprávněně. Tímto způsobem jsou v nezbytném rozsahu chráněna osobnostní práva dotčené fyzické osoby ve smyslu §11 a násl. obč. zák. Ohledně nároku žalobce na poskytnutí morálního a peněžitého zadostiučinění se žalovaná ztotožnila s právním posouzením věci v rozhodnutí odvolacího soudu
a navrhla odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání žalobce.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr o přípustnosti dovolání nelze ovšem vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení §219 o.s.ř. nebo zda postupoval podle ustanovení §220 o.s.ř., neboť tato skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů v tom, zda a jak posoudily práva
a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde
o potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící rozsudek odvolacího soudu. V projednávané věci odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je dána odpovědnost žalované za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce ve smyslu ustanovení §13 obč. zák. uveřejněním jména žalobce v publikaci „Zveřejnění evidenčních podkladů a seznamu personálních spisů §7 odst. 1
zák. č. 107/2002 Sb.“ a na internetových stránkách Ministerstva vnitra. Protože jde
o právní závěr, který rozdílně stanovuje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků, je dovolání tudíž přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 pím. a) o.s.ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu bez ohledu na to, že výrok byl formulován jako potvrzující.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b)
a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech
o přiměřenosti prostředků občanskoprávní ochrany v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce podle ustanovení §13 odst. 1 a 2 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák., pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučiněním podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle zmíněného ustanovení tak přichází v úvahu pouze u zásahů do osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je takový zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem,
tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle §13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi zásahem a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle ustanovení §13 o.z. Fyzická či právnická osoba může být činěna odpovědnou za nemajetkovou újmu na osobnosti jiné fyzické osoby pouze tehdy, jestliže neoprávněný zásah spočívající v porušení nebo jen v ohrožení osobnosti fyzické osoby, skutečně také vyvolala. Povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost
a důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti zatěžuje dotčenou fyzickou osobu
(v daném případě tedy žalobce).
V projednávané věci se žalobce domáhá žalobou prostředků občanskoprávní ochrany v důsledku neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv formou upuštění od neoprávněných zásahů (žalobou zdržovací – negatorní) a formou poskytnutí přiměřeného morálního a peněžitého zadostiučinění (žalobou satisfakční).
Nezbytnou podmínkou úspěšné žaloby na upuštění od neoprávněného zásahu podle §13 obč. zák. je, aby tento právní prostředek směřoval k tomu, aby se žalovaný zdržel dalšího dotčeného neoprávněného zásahu v konkrétní a individualizované podobě. Tomuto požadavku však žalobní petit neodpovídá. Jak žalobce ve vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě, tak odvolací soud v napadeném rozhodnutí, spatřují neoprávněný zásah do žalobcových osobnostních práv v tom, že žalovaná uveřejnila příslušné údaje o žalobci v konkrétních a zákonnému vymezení odpovídajících médiích (navzdory shora citovanému pravomocnému rozsudku soudu, kterým bylo určeno, že žalobce je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b)
zák. č. 451/1991 Sb.). Žalobce však formuloval žalobní žádost tak, aby se žalovaná byla povinna zdržet tvrzení o žalobci, že byl evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb. Z uvedeného je zřejmé, že žalobní petit nesměřuje k uložení povinnosti žalované upustit od shora konkrétně vymezeného neoprávněného zásahu žalované, ale tak, jak je obecně formulován, je vzhledem k obsahu neoprávněného zásahu žalované nepřiměřený, jak správně dovodil odvolací soud. V tomto směru lze též odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2005, sp. zn. 30 Cdo 2759/2004.
Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 o.z., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k nápravě nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem,
a tím současně také účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180
a násl.).
Soud při úvaze o přiměřenosti navrhované morální satisfakce musí především vyjít jak z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k charakteru
a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři ohlasu vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti apod.)[srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.11.2006, sp.zn.
30 Cdo 2919/2006].
Odvolací soud – jak je zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku – při rozhodování z uvedených závěrů vycházel. Dovolací soud se proto ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že přiměřený není rovněž požadavek na uveřejnění omluvy požadované žalobcem, a to vzhledem k tomu, že v uvedených tiskovinách žalovaná údaje o žalobci nešířila.
Jako přiléhavé dané právní úpravě je třeba hodnotit i úvahy odvolacího soudu ohledně nepřiměřenosti nároku na přiznání nemajetkové újmy v penězích, takže závěr odvolacího soudu v tomto směru je zapotřebí posoudit jako správný.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce jako nedůvodné z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá žalobce jako neúspěšný účastník právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalované, která měla v dovolacím řízení úspěch a měla by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. dubna 2007
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu