ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2389.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2389/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně H. S., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 301/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 29 Co 20/2015-124, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2015, č. j. 29 Co 20/2015-124, a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6. 11. 2014, č. j. 16 C 301/2013-83, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 6. 11. 2014, č. j. 16 C 301/2013-83, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu odčinění nemajetkové újmy způsobené žalobkyni tvrzenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 443/2008 (dále jen „posuzované řízení“).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž se žalobkyně v posuzovaném řízení domáhala zaplacení náhrady mzdy, náhrady za nevyčerpanou dovolenou a odstupného. Řízení bylo zahájeno podáním žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 19. 9. 2008 a skončilo nabytím právní moci usnesení ze dne 25. 2. 2013, kterým jmenovaný soud ke zpětvzetí žaloby na podkladě mimosoudní dohody účastníků řízení zastavil.
Takto ohraničenou celkovou dobu trvání posuzovaného řízení zhodnotil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně jako přiměřenou, a proto nepředstavující nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen „OdpŠk“). Uvedený závěr odůvodnil odvolací soud tím, že to byla žalobkyně, kdo se svým procesním postupem na délce řízení rovněž podílela, zejména svým návrhem na přerušení řízení do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 7 C 622/2008, přičemž tomuto návrhu soud vyhověl. S přihlédnutím k uvedenému procesnímu postupu žalobkyně (jež „… rozhodně nesvědčí o jejím svrchovaném zájmu na posuzovanou věc“) pak odvolací soud dále neshledal, že by řízení mělo pro žalobkyni význam. Odvolací soud rovněž odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 8. 10. 2014, č. j. 29 Co 420/2014-87, vydaný ve skutkově shodné věci. K námitce žalobkyně odkazující na ustanovení §13 zákona č 89/2012 Sb., občanský zákoník, odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně rozhodl napadeným rozsudkem i v intencích, které byly vytýkány v jeho věci sp. zn. 7 C 211/2013 rozsudkem odvolacího soudu ze dne 10. 7. 2014, č. j. 19 Co 234/2014-79, pokud jde o posouzení případných průtahů v řízení vedeném Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 622/2008. Za situace, kdy neexistuje písemné vyhotovení rozsudků odvolacího soudu ve věcech sp. zn. 28 Co 13/2015, 28 Co 18/2015, 28 Co 39/2015 a 32 Co 511/2014, není objektivně známo, proč bylo rozhodnuto právě takovým způsobem. Závěry v rozsudku ze dne 6. 10. 2014, č. j. 32 Co 376/2014, pak neodpovídají skutkovým zjištěním obsaženým v napadeném rozsudku.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení toho, co je a co není nepřiměřená délka řízení, a při aplikaci kritérií, které jsou příkladmo uvedené v §31a odst. 3 OdpŠk, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání ve skutečnosti, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, a to její legitimní očekávání, aby bylo v její věci rozhodnuto obdobně jako v jiné obdobné věci. Dovolatelka poukazuje na rozhodování odvolacího soudu v totožných věcech různým způsobem. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že délka řízení je zcela nepřiměřená, a to i s ohledem na význam řízení (pracovněprávní spor), který je podle konstantní judikatury považován za zvýšený, přičemž dovolatelka odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). K přerušení řízení namítá, že v posuzovaném řízení za první dva roky jeho průběhu nebylo učiněno ničeho pro meritorní vyřízení věci, když soud vyčkával na rozhodnutí v „pilotním řízení“ vedeném pod sp. zn. 7 C 622/2008. S ohledem na koordinaci věci soudci a s ohledem na princip hospodárnosti řízení navrhla přerušení řízení. Přerušení řízení tak nelze dovolatelce klást za vinu. Dále poukazuje na dlouhé rozhodovací lhůty v „pilotním řízení“. Ve vztahu k námitce nejednotného rozhodování odvolacího soudu poukazuje na rozhodnutí odvolacího soudu v obdobných věcech. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka doplnila dovolání podáním ze dne 25. 8. 2015, v němž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, podáním ze dne 7. 1. 2016, v němž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 1747/2014, a podáním ze dne 23. 6. 2016, v němž odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle
§241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkázal na svůj dřívější rozsudek ze dne 8. 10. 2014, č. j. 29 Co 420/2014-87, vydaný ve skutkově shodné věci. Dovolání tamního žalobce proti tomuto rozsudku bylo nejprve usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3653/2015, odmítnuto dílem pro jeho nepřípustnost a dílem pro jeho vady. Uvedené usnesení však bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, zrušeno. Nejvyšší soud následně rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016, rozsudek odvolacího soudu společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ústavní soud v uvedeném nálezu předně vytkl odvolacímu soudu, že se nijak nevypořádal s argumentem stěžovatele, že stejný soud, byť jiný senát, již v prakticky shodném případě odvolání vyhověl. Přitom tento argument stěžovatele je nutno považovat pro rozhodnutí o odvolání za zásadní, neboť mohl mít přímý vliv na jeho výsledek. Pokud by se krajský soud tímto předchozím rozhodnutím v právně i skutkově shodné věci řídil, tak by odvolání stěžovatele vyhověl. Bylo tedy povinností krajského soudu vyplývající z práva stěžovatele na spravedlivý proces a i z §13 o. z. v odůvodnění vysvětlit, proč má na věc jiný názor než jiný senát stejného soudu v předchozím rozhodnutí. Tím, že tak krajský soud neučinil, porušil základní právo stěžovatele na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, které je součástí práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Nejvyššímu soudu jako dovolacímu Ústavní soud vytkl, že výše uvedené pochybení odvolacího soudu nenapravil. Podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., tedy že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ve vztahu k otázce podílu účastníka řízení představovaného návrhem na přerušení řízení na délce řízení se Ústavní soud neztotožnil se závěrem Nejvyššího soudu, že v takovém případě nelze klást prodloužení řízení k tíži státu. Ztotožnil se s judikaturou, dle níž skutečnost, že k přerušení řízení došlo na návrh stěžovatele, nelze klást pouze k tíži stěžovatele, neboť přerušení řízení je na úvaze soudu (viz §109 odst. 2 o. s. ř. ) a jsou to soudy, které mají povinnost zajistit řízení bez průtahů. Judikatura ESLP stanoví, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení. V takovém případě je nutno zkoumat, zdali délka druhého řízení byla přiměřená (např. rozsudek ESLP ve věci Králíček proti České republice ze dne 29. 6. 2004 č. 50248/99, §25; či Visintin proti Itálii ze dne 1. 3. 2001 č. 43199/98, §21). Shodný názor zaujal i Nejvyšší soud ve stanovisku sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011, část III. K obdobné situaci jako v nyní posuzovaném případě se ESLP vyjádřil v rozsudku ve věci Herbst proti Německu ze dne 11. 1. 2007 č. 20027/02, kde také stěžovatel sám požádal o přerušení řízení do skončení jiného řízení, jehož výsledek považoval za podstatný pro rozhodnutí v dané věci. Podle ESLP však přerušení nelze klást k tíži pouze stěžovateli, neboť soud s přerušením souhlasil. Dále ESLP uvedl, že v některých případech může být rozumné, aby vnitrostátní soudy vyčkaly na výsledek souběžně probíhajících řízení jako opatření procesní efektivity. Nicméně takové rozhodnutí musí být přiměřené s ohledem na zvláštní okolnosti daného případu a je nutno zkoumat, zdali nedošlo k průtahům v řízení, kvůli kterému bylo řízení stěžovatele přerušeno (§78).
V nyní posuzované věci dovolací soud neshledal dovolání přípustným ve vztahu k námitce dovolatelky ohledně tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že odvolací soud v dané věci rozhodl jinak, než rozhodl tentýž soud v jiných obdobných věcech. Oproti rozsudku č. j. 29 Co 420/2014-87 totiž odvolací soud v nyní napadeném rozsudku jednoznačně vyložil, z jakých důvodů nemohl přihlédnout k závěrům dosaženým v jiných řízeních vedených ve skutkově obdobných věcech.
Dovolací soud shledal dovolání přípustné v té části, v níž je napaden závěr odvolacího soudu odpovídající dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015), dle níž prodloužení délky řízení způsobené vyhověním návrhu účastníka na přerušení řízení odůvodněný poukazem na průběh jiného (pilotního) případu nelze přičítat k tíži státu, když Ústavní soud ve výše citovaném nálezu zastává opačný právní názor a poukazuje na judikaturu ESLP a také Stanovisko. Přípustnost dovolání spočívá v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolání je důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
Nejvyšší soud s ohledem na svou sjednocující roli v oblasti rozhodovací činnosti obecných soudů (§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb.) dospívá v tomto rozhodnutí (ve shodě s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016) k závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení nelze klást účastníku k tíži prodloužení řízení v důsledku vyhovění jeho návrhu na přerušení řízení, který je motivován důvody, pro které by měl soud přerušit řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., tedy jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu.
Již ve Stanovisku v bodě 3., nazvaném Přerušení řízení, Nejvyšší soud vyjádřil, že do doby řízení je v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno a že se započítá i doba, po níž bylo řízení přerušeno v důsledku shodného návrhu účastníků (§110 o. s. ř.). Stanovisko připomnělo rozsudek ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4923/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že pro účely posouzení, zda v řízení, které bylo přerušeno nebo ve kterém nebylo možno z jiného důvodu pokračovat, došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona, je třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení, které si nečinnost v původním řízení vynutilo, byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená. Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení. Na jiném místě pak stanovisko zdůrazňuje, že veškerá v něm příkladmo uvedená kritéria pro hodnocení přiměřenosti délky řízení musí být brána v potaz jednak každé zvláště a jednak ve svém souhrnu jakožto soubor okolností daného případu, když jednotlivá kritéria se zpravidla nevyskytují sama o sobě, bez závislosti na kritériích jiných, neboť každé řízení je více či méně interakcí mezi příslušným orgánem veřejné moci a účastníky řízení. Obecná a závěrečná úvaha o přiměřenosti délky řízení musí vycházet z okolností případu, jejichž jsou daná kritéria součástí, přičemž tyto okolnosti musí být hodnoceny ve své celistvosti (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000, ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97, odst. 23).
V rozsudku ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, Nejvyšší soud totiž řešil jiný skutkový stav, v němž účastník svým návrhem na přerušení řízení dal zřetelně najevo, že chce v dalším postupu řízení z jemu prospěšných důvodů vyčkat, a soud prvního stupně byl k tomuto jeho návrhu vstřícný, že v takovém případě nelze klást danou okolnost k tíži státu, ale je plně na místě – jak to učinil odvolací soud v tam napadeném rozhodnutí – přičíst uvedenou okolnost k tíži účastníka, jehož návrh na přerušení řízení nebyl z pohledu §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. důvodný.
Procesní situace vzniklá v důsledku výše citovaného nálezu Ústavního soudu tak umožňuje Nejvyššímu soudu formulovat (ve shora uvedeném stanovisku již naznačený) závěr, dle nějž naplňuje-li návrh účastníka na přerušení řízení (§110 o. s. ř.) svou zjevnou motivací důvody, pro něž soud přeruší řízení dle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., není na místě přičítat průběh přerušeného řízení k tíži účastníka, jestliže soud v těchto poměrech řízení, byť k návrhu účastníků, přerušil, neboť soud v rámci své úvahy, zda se takové přerušení nepříčí účelu řízení (viz §110 o. s. ř.), hodnotil důvody procesní ekonomie i potřebu postupovat dle §6 o. s. ř., tedy m. j. tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Jinak řečeno v takovém procesním postupu není dominující projev dispoziční zásady soukromoprávního řízení, nýbrž rozhodování soudu o zajištění efektivity soudního systému.
V tom se Nejvyšší soud nejenže přizpůsobuje nálezu Ústavního soudu – a ovšem i shoduje s odkazy na judikaturu uvedenou v odst. 34 a 35 odůvodnění jeho nálezu – ale i doplňuje svoji sjednocující rozhodovací praxi, aniž by (mimo procesní formát a rámec tohoto případu) bylo možné jeho dosavadní judikaturu pokládat za rozpornou či že by měnil svoji dosavadní rozhodovací praxi. Důvody pro předložení věci velkému senátu (§19 a 20 zákona č. 6/2002 Sb.) proto nejsou dány.
Jelikož odvolací soud postavil závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení na tom, že dovolatelka musela mít povědomost o tom, že vyhověním její žádosti o přerušení řízení se délka řízení prodlouží, považoval dovolací soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v této části za nesprávný, a proto jej podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu