ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.239.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 239/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce P. C. , zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody 4 967 105 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 202/2002, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2015, č. j. 11 Co 415/2014-541, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou domáhá po žalované České republice (žalobce v žalobě označil Ministerstvo vnitra jakožto organizační složku vystupující za stát a uvedená organizační složka za stát jednala v průběhu řízení před soudem prvního stupně) domáhal zaplacení částky 4 697 105 Kč s příslušenstvím s tím, že se jedná o škodu vzniklou žalobci na laboratoři na výrobu destilované vody a měření viskozity minerálních a syntetických olejů (dále též jako „laboratoř“). Žalobce uvedl, že mu byla laboratoř odcizena J. P. a následně nalezena soukromým detektivem, kterého si žalobce najal, v garáži společnosti Unimon-mlýny Litoměřice, a. s. Nález laboratoře žalobce oznámil orgánům Policie ČR a laboratoř byla dne 11. 11. 1998 vydána V. P. Policii ČR. Žalobce byl přizván k identifikaci a soupisu vydaných věcí tvořících laboratoř a byl policií informován, že laboratoř nemůže být vrácena, neboť se jedná o předmět doličný. Část laboratoře byla ponechána v garáži a malá část byla převezena do policejního skladu. Dne 13. 5. 1999 žalobce obdržel usnesení o vrácení laboratoře a tato byla žalobci vrácena dne 2. 11. 1999, kdy byla zjištěna ztráta její části a poškození jejího zbytku.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 25. 3. 2014, č. j. 4 C 202/2002-484, rozhodl tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 947 889,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % p.a. od 6. 7. 2000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), že se žaloba co do povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 3 749 215,50 Kč s příslušenstvím a co do zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 4 697 105 Kč od 28. 2. 2000 do 6. 7. 2000 zamítá (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalobci povinnost zaplatit čs. státu poukázáním na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 na nákladech řízení částku 1 016 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalované povinnost zaplatit čs. státu poukázáním na účet Obvodního soudu pro Prahu 7 na nákladech řízení částku 678 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalované rozhodl usnesením ze dne 2. 2. 2015, č. j. 11 Co 415/2014-541, tak, že odmítl odvolání žalobce do výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I. usnesení odvolacího soudu), zastavil odvolací řízení ohledně zamítavého výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok II. usnesení odvolacího soudu) a zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v nákladových výrocích III., IV. a V. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III. usnesení odvolacího soudu).
Žalobce napadl výrok III. usnesení odvolacího soudu dovoláním, přičemž uvedl, že proti výroku II. uvedeného usnesení podal žalobu pro zmatečnost. Dovolatel k přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel namítá rozpor napadeného rozhodnutí s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004, a namítá, že odvolací soud ignoroval §135 o. s. ř., z nějž plyne, že soud byl vázán jak výrokem o deliktu, tak i popisem skutku učiněným v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2007, č. j. 51 T 2/2005-104. Ve výroku č. 5 uvedeného rozhodnutí je jasně uvedeno, že obžalovaní (odsouzení) J. P. a Ing. L. S. uskutečnili fiktivní nákupy a prodeje zboží (zařízení na výrobu a zpracování destilované vody) za účelem vylákání nadměrných odpočtů, a to prostřednictvím společnosti VIVAT spol. s r. o., ČSTD a. s. a EDS Promotion, spol. s r. o., kdy existovaly jen účetní doklady, o kterých se svědkyně P. S. vyjádřila jako o podvodu, reálně žádná kupní cena zaplacena nebyla, stejně tak nebylo dodáno zboží (předmět koupě). Trestní soud má za prokázané, že žalobce, coby majitel předmětné laboratoře, nebyl plátcem DPH, a pokud obžalovaní chtěli vylákat nadměrný odpočet DPH, museli deklarovat, že předmětná laboratoř je předmětem koupě mezi společnostmi – plátci DPH. Trestní soud taktéž v odůvodnění trestního rozhodnutí uvádí, že k právoplatnému přechodu laboratoře na ČSTD a. s. (a dále pak na další společnosti) nedošlo, neboť za zdanitelné plnění při prodeji zákon považuje den převzetí zboží nebo den jeho zaplacení, přičemž se přihlédne k tomu dni, který nastal dříve. Z dokazování v trestním řízení vyplynulo, že předmět deklarovaného obchodu předán nebyl, nebyla ani zaplacena kupní cena, proto byl uvedený obchod označen za fiktivní obchodní operaci. Ze samotného výroku trestního rozsudku pak plyne, že zařízení na výrobu a zpracování destilované vody je majetkem žalobce, a navíc i to, že trestní soud nemá pochybnosti o vlastnictví žalobce k předmětné laboratoři. Odvolací soud se pustil do poměrně nelogické úvahy o skutečném vlastníkovi laboratoře, kdy nevzal v úvahu pravomocné rozhodnutí o skutku, kterého se dopustil odsouzený J. P., a je tedy otázkou, zda se odvolací soud vůbec tímto důkazem zabýval. Odvolacímu soudu nepřísluší hodnocení aktivní legitimace žalobce za situace, kdy trestní soud označil všechny převody mezi ČSTD a. s., VIVAT spol. s r. o. a EDS Promotion, spol. s r. o. za fiktivní. Odvolací soud tak nesprávně zavazuje nalézací soud, aby doplnil dokazování, neboť jej nemůže zavazovat k dokazování něčeho, čím jsou všechny soudy v civilním řízení vázány. Žalobce dále namítá, že odvolací soud měl soudu prvního stupně vytknout, že neprovedl všechny důkazy navržené žalobcem, zejména výslech Mgr. B.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
Obdobně lze uzavřít, že jestliže rozhodnutí odvolacího soudu, jímž zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá na více na sobě nezávislých důvodech, pak okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost rozhodnutí vliv, jestliže obstojí důvod jiný. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil z důvodu, že v předchozím průběhu řízení nebyl správně určen orgán, který ve věci jedná jménem státu, nebylo rozhodnuto o návrhu žalobce, kterým rozšířil žalobu, bylo opomenuto, že J. P. oznámil svůj vstup do řízení jako vedlejší osoba, a byl nedostatečně zjištěn skutkový stav věci týkající se vlastnictví předmětné laboratoře. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním napadá pouze jeden z více důvodů, které vedly odvolací soud ke zrušení rozhodnutí soudu nižšího stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozhodnutí. Již z uvedeného plyne, že dovolání muselo být dovolacím soudem odmítnuto.
Z výše uvedených důvodů námitky dovolatele nemohou založit přípustnost dovolání, a Nejvyšší soud tedy podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 8. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu