ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.2432.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 2432/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce S. p., s.r.o., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému S. - S., spol. s r.o., zastoupenému advokátkou, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 34 C 119/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2006, č.j. 25 Co 98/2006-175, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. září 2006, č.j. 25 Co 98/2006-175, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 30. listopadu 2005, č.j.
34 C 119/2004-135, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č.j.
34 C 119/2004-74, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva, kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému motorová vozidla blíže označená v rozsudku (výrok I.). Dále zastavil řízení o určení, „že kupní smlouva, kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému motorová vozidla“ blíže označená v rozsudku (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 10.421,- Kč (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. srpna 2005, č.j. 25 Co 57/2005-108, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud uložil soudu prvního stupně provést žalovaným navržené důkazy k otázce zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele, a to zejména výpovědí jednatele společnosti dlužníka i žalovaného L. K., výpovědí ředitele žalovaného J. B. a výpovědí účetní dlužníka.
V následujícím řízení Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne
30. listopadu 2005, č.j. 34 C 119/2004-135, určil, že je vůči žalobci právně neúčinná kupní smlouva, kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému motorová vozidla blíže označená v rozsudku (výrok I.). Dále zastavil řízení o určení, „že kupní smlouva, kterou společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému motorová vozidla“ blíže označená v rozsudku (výrok II.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 18.632,- Kč (výrok III.). Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení §42a odst. 1 a 2 obč. zák. a dospěl k závěru, že prodejem vozidel žalovanému společnost dlužníka S.-S., s.r.o., zkrátila uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky. Dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce i pasivní věcnou legitimaci žalovaného s tím, že odporovatelnost byla uplatněna žalobcem v zákonné tříleté lhůtě od provedení odporovatelného právního úkonu. Byly tak splněny všechny zákonné podmínky podle ustanovení §42a, když dlužník ve vztahu k žalovanému byl v poměru osob blízkých dle ustanovení §116 obč. zák., neboť jejich statutárním zástupcem byla tatáž fyzická osoba. Za této situace nebylo proto nutno prokazovat úmysl dlužníka zkrátit věřitele ani „náležitou pečlivost“ ze strany žalovaného. Kupní cena ve výši 403.000,- Kč byla uhrazena na základě následné dohody o započtení pohledávky, takže majetek dlužníka se snížil o 403.000,- Kč, když společnost dlužníka částku odpovídající dohodnuté kupní ceně neobdržela. Dlužník činil právní úkony, které vedly ke zmenšení jeho majetku a věřitel nemůže uspokojení své pohledávky z tohoto majetku dosáhnout, ačkoliv nebýt dlužníkových právních úkonů, z jeho majetku by se uspokojil. Jiný majetek, z něhož by mohla být uspokojena pohledávka věřitele, společnost dlužníka S.-S., s.r.o., nemá, neboť tímto majetkem nemohou být hypotetické peněžní prostředky na bankovním účtu.
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroků I. a III. potvrdil (výrok I.). Současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení
ve výši 5.801,- Kč (výrok II.).
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Ohledně odvolací námitky žalovaného, že dlužník měl jiný majetek, z něhož byl schopen uspokojit vymahatelnou pohledávku žalobce, když se nedostal do stavu předlužení a po celou dobu převažovala aktiva nad pasivy, odvolací soud zopakoval důkaz spisem Policie ČR ČTS: MRPM-806/OHK-TČ-204, jehož součástí byl znalecký posudek Ing. B. na rozbor účetnictví společnosti dlužníka S.-S., s.r.o. Dospěl k závěru, že účetnictví dlužníka je nesprávné a neprůkazné. Přestože se ve znaleckém posudku konstatuje, že společnost vykazuje dostatek majetku na úhradu splatných závazků, tedy není ve stavu insolvence, resp. nenastal úpadek, nelze z uvedeného dovodit, že dlužník má jiný majetek způsobilý uspokojit pohledávku jeho věřitele. Pokud bylo zjištěno, že dlužník není v úpadku a sám má splatné pohledávky vůči svým dlužníkům, je pro posouzení dané věci toto zjištění irelevantní, když existence splatných pohledávek společnosti S.-S., s.r.o., za jeho dlužníky není rozhodující, není-li dlužník schopen tyto pohledávky využít k úhradě svých závazků, jež jsou po delší dobu po lhůtě splatnosti. Pokud společnost dlužníka S.-S., s.r.o., své pohledávky k úhradě svých závazků nevyužila, nelze tyto pohledávky označit jako způsobilé k úhradě závazku. Žalovaný tedy neprokázal, že by dlužník měl jiný majetek, který by mohl sloužit k uspokojení pohledávky věřitele.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalovaný nesouhlasí s tím, že zjištěný skutkový stav věci odůvodňuje závěr odvolacího soudu, že převodem motorových vozidel došlo ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Zejména namítá, že kupní cena sjednaná v odporovatelné kupní smlouvě byla započtena proti pohledávce společnosti žalovaného za dlužníkem. Z uvedeného nelze dovodit, že došlo ke zkrácení věřitele zmenšením majetku dlužníka, když započtením došlo k úhradě dluhu dlužníka, tj. naopak došlo ke zlepšení vymahatelnosti pohledávky žalovaného. Pokud jde o závěr odvolacího soudu, že dlužník neměl jiný majetek k uspokojení pohledávky věřitele (žalobce), je na vůli dlužníka, zda své pohledávky použije na uspokojení svých splatných dluhů. Pro právní posouzení je rozhodující to, zda dlužník v době převodu si musel být vědom toho, že dojde-li k převodu motorových vozidel, nebude již mít žalobce jako věřitel možnost uspokojit svoji pohledávku z jiného majetku dlužníka. V řízení bylo prokázáno, že v době takového převodu tu byl jiný majetek dlužníka, z něhož bylo možné uspokojit vymahatelnou pohledávku žalobce jako věřitele. Dlužník a žalovaný proto nemohli jednat v úmyslu, resp. s vědomím toho, že převodem dojde k jednoznačnému uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Žalovaný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání tedy může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek. Dovolatel je proto oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej odvolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Z toho mimo jiné vyplývá, že dovolací soud může při zkoumání správnosti názoru odvolacího soudu řešit jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Tímto dovolacím důvodem vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv.
Žalovaný napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen
při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Žalovaný uplatnil z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech o zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky žalujícího věřitele ve vztahu k ustanovení §42a odst. 1 obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající se ustanovení §42a odst. 1 v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.); dovolání je tudíž přípustné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné. Toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
V souladu s ustálenou soudní praxí podle shora citovaného ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. dlužníkovy právní úkony zkracují pohledávku věřitele zejména tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil. Věřitel nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, že dlužníkovy právní úkony zkracují uspokojení jeho pohledávky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002).
V posuzovaném případě společnost S.-S., s.r.o., prodala žalovanému předmětná motorová vozidla za 403.000,- Kč. V průběhu řízení nevyšlo najevo a ani žalobce netvrdil, že by sjednaná kupní cena neodpovídala obecné (obvyklé, \"tržní\") ceně (tj. ceně, kterou by bylo možné dosáhnout v době uzavření smlouvy při prodeji stejného nebo obdobného osobního automobilu). Jestliže v majetku dlužníka byla uvedenou kupní smlouvou \"nahrazena\" věc jí odpovídajícím peněžním plněním (kupní cenou), nebylo již z tohoto důvodu možné dovodit, že by uvedená kupní smlouva vedla ke zmenšení majetku dlužníka společnosti S.-S., s.r.o. a že by tedy zkracovala uspokojení vymahatelné pohledávky žalobce. Závěr odvolacího soudu o tom, že předmětnému právnímu úkonu (kupní smlouvě o prodeji motorových vozidel) žalobce může s úspěchem odporovat, je proto v rozporu se zákonem.
Na uvedeném závěru nic nemění to, že sjednanou kupní cenu ve výši 403.000,- Kč žalovaný společnosti S.-S., s.r.o. ve skutečnosti nezaplatil. Příčina toho, proč nebyla kupní cena zaplacena, nespočívá v předmětné kupní smlouvě, ale v tom, že na úhradu kupní ceny byla započtena pohledávka žalovaného, kterou měl - podle zjištění soudů - za společností S.-S., s.r.o. Uvedené započtení (bez ohledu na to, zda bylo provedeno jednostranným právním úkonem žalovaného nebo společností S.-S., s.r.o., popřípadě jejich dohodou), které následovalo po uzavření kupní smlouvy, způsobilo, že dlužník společnost S.-S., s.r.o., ve skutečnosti neobdržel za prodaná motorová vozidla odpovídající peněžní prostředky (kupní cenu), které by mohl použít k úhradě svých dluhů (včetně vymahatelné pohledávky žalobce). Započtení pohledávky z kupní ceny (popřípadě na pohledávku z kupní ceny) žalobce v tomto řízení žalobou podle ustanovení §42a obč. zák. nenapadl; soud, který je v tomto řízení vázán žalobou (§153 odst.2 o.s.ř.), se proto nemohl bez návrhu tímto právním úkonem zabývat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2000, sp. zn. 21 Cdo 2662/99).
To však neznamená, že by takové jednání dlužníka bylo nepostižitelné. Dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, může zmařit (zcela nebo zčásti) uspokojení pohledávky svého věřitele také tím, že svým právním úkonem (jednostranným či dvoustranným) zvýhodní jiného svého věřitele. Takový postup je protiprávní (srov. §256a tr. zák.). Právním následkem takového právního úkonu však není jeho odporovatelnost ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. Protože jde o právní úkon, který je v rozporu se zákonem, nastává jeho neplatnost (§39 obč. zák.).
Určením právní neúčinnosti právního úkonu (vyslovením odporu) ve smyslu ustanovení §42a obč. zák. nastává stav tzv. relativní bezúčinnosti dotčeného právního úkonu. Odporovatelný právní úkon zůstává platným právním úkonem, avšak v poměrech účastníků se na něj hledí tak, jako by nenastaly jeho účinky. V případě, že právní úkon je neplatný (ať absolutně nebo relativně), jeho právní účinky vůbec nenastávají; na právní vztahy se hledí stejně, jako by vůbec nebyl učiněn. U právního úkonu, který je neplatný, nelze vyslovit jeho odporovatelnost; neplatnost právního úkonu má přednost před jeho odporovatelností a odporovat lze jen platnému právnímu úkonu. I kdyby bylo zjištěno, že předmětná kupní smlouva, převzetí dluhu jako úhrada kupní ceny nebo započtení na kupní cenu jsou ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatné, musel by mít závěr v tomto směru za následek zamítnutí žaloby o určení, že je vůči žalobci právně neúčinná (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.5.2000 sp. zn. 31 Cdo 417/99, uveřejněný pod číslem 104 v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 10, ročník 2000). Protože se žalobce v tomto řízení nedomáhal určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, soud, který je v tomto řízení vázán žalobou (§153 odst.2 o.s.ř.), by nemohl, i kdyby některý z důvodů neplatnosti vyšel najevo, vyslovit bez návrhu neplatnost právních úkonů.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229
odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř. zrušil, aniž se již zabýval námitkou dovolatele, že k uspokojení věřitelovy vymahatelné pohledávky bylo možno použít jiný majetek dlužníka. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Plzni k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132, část věty za středníkem o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. října 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu