ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.2439.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2439/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně FATO a. s., člen holdingu FATO , se sídlem v Hradci Králové, Dřevařská 904, identifikační číslo osoby 274 73 295, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 443/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2011, č. j. 25 Co 59/2011-58, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně zamítl žalobu o 160.000,- Kč společně s požadovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 8.250,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. pak rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Uvedeného plnění se žalobkyně domáhala z titulu přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 189/2001. V tomto řízení vystupovala žalobkyně na straně žalované a jednalo se v něm o slevu z kupní ceny za rodinný dům ve výši 429.465,- Kč. Soudní řízení do doby podání žaloby v kompenzačním řízení trvalo osm let (žaloba byla podána dne 29. 10. 2001) a dosud nebylo skončeno. Žalobkyně do tohoto řízení vstoupila dne 24. 6. 2008 jako právní nástupkyně společnosti FATO Invest a. s. Hradec Králové na základě vložení nepeněžitého vkladu spočívajícího v převodu části podniku do společnosti FATO a. s. Na žalobkyni přešla vymezená část podniku společnosti FATO Invest včetně všech závazků souvisejících s touto částí podniku.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) uzavřel, že nemajetková újma v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniká i právnickým osobám, avšak odvíjí se od prvků jiného charakteru, než je tomu u osob fyzických (např. pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, problémy způsobené vedení společnosti atd.). Tyto základní prvky nemajetkové újmy se i v tomto případě váží k právnické osobě jako samostatnému právnímu celku. Přitom povaha nároku na přiměřené zadostiučinění podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů - dále jen „OdpŠk“ - je zcela odlišná od jiných nároků na náhradu nemajetkové újmy právnické osoby (např. podle §19b odst. 2 obč. zák. nebo podle §53 obch. zák.). Jedná se o nárok sui generis , kterým se naplňuje nejen právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, ale zároveň právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve vztahu k právnímu nástupnictví fyzických osob ESLP dovodil, že pro posouzení vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení počíná rozhodná doba běžet od vstupu poškozeného do řízení, zatímco v případě, že poškozený se do řízení zapojil jako dědic původního účastníka řízení, může nárokovat zadostiučinění za celou délku řízení. Podle judikatury Nejvyššího soudu je pojmovým ekvivalentem výrazu „dědic“ u fyzických osob v případě osob právnických právní nástupce právnické osoby z titulu universální sukcese, což znamená, že původní právnická osoba současně zanikne. V případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřeně dlouhou dobu; je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu z dosavadní délky řízení vyplývající. Povinnost nahradit škodu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti ze strany státu, a potud je jeho samostatným závazkem, a nikoliv povinnosti ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Žalobkyně v době zahájení uvedeného řízení neexistovala, do obchodního rejstříku byla zapsána dne 6. 9. 2005. Procesní předchůdce žalobkyně ve sporu vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové nezanikl, nedošlo tedy k univerzální sukcesi. Odvolací soud proto s ohledem na výše uvedené závěry posuzoval délku řízení ve vztahu k žalobkyni pouze ode dne, kdy do tohoto řízení vstoupila a po zhodnocení všech relevantních okolností případu ve smyslu §31a odst. 3 OdpŠk jí přiznal zadostiučinění ve výši 8.250,- Kč společně s příslušnými úroky z prodlení.
Do potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost opírá o tvrzení, že rozsudek odvolacího soudu vychází z nesprávného právního posouzení věci. Otázku zásadního právního významu žalobkyně spatřuje v tom, zda právní nástupnictví zapříčiněné vkladem části podniku vylučuje nárok nástupce na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou celou délkou nepřiměřeně dlouhého soudního řízení. To vše za situace, kdy osoba vkládající část podniku a osoba, do níž je část podniku vkládána, jsou ve vztahu osoby ovládající a osoby ovládané a kdy představenstva těchto osob mají totožné personální obsazení. Žalobkyně je přesvědčena, že v důsledku vkladu části podniku došlo k univerzální sukcesi a stávající žalobkyni náleží i nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou celou (nepřiměřenou) délkou řízení. Tento názor má oporu ve znění §5 odst. 1 obch. zák., který definuje podnik jako soubor hmotných, jakož i osobních a nehmotných složek podnikání. Rovněž §477 odst. 1 obch. zák. uvedenému závěru svědčí. Žalobkyně nesouhlasí s právním závěrem obsaženým v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 572/2006, tedy že pojmovým ekvivalentem výrazu „dědic“ u fyzických osob v případě osob právnických právní nástupce právnické osoby z titulu universální sukcese, což znamená, že původní právnická osoba současně zanikne. Dovolací soud by se měl též řídit judikaturou ESLP, z níž vyplývá, že přechod práva na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení je možný, a dojde-li k přechodu ještě v průběhu nepřiměřeně dlouhého řízení, je právnímu nástupci původního účastníka přičitatelná celá délka řízení. Žalobkyně do původního řízení přistoupila na základě návrhu protistrany podle §107a o. s. ř. a doplatila na to, že řízení ještě nebylo skončené, ač již v té době trvalo sedm let. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu (v dovoláním napadené části), tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné pro řešení otázky, zda v souvislosti s převodem části podniku (jeho vkladem do jiné obchodní společnosti) přechází též nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jehož předmětem byl dluh (pohledávka) s touto částí podniku spojený. Jedná se totiž o otázku, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, resp. výrokové důsledky (odmítnutí dovolání) vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3990/2011, v obdobné věci zjevně beze zbytku předmětnou právní otázku neobjasnily.
Dovolací soud z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka žádnou vadu řízení nenamítla a ani dovolací soud v dosud proběhnuvším řízení žádné závažné procesní pochybení neshledal. Proto se zabýval právním posouzením věci samé.
Dovolací soud ani v souzeném případě neshledal důvod pro odchýlení se od své dosavadní rozhodovací praxe; tedy ani od závěrů obsažených v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, proti nimž dovolatelka brojí. Dále je možné poukázat na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, a ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011 (všechna uvedená rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Z uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu se - souhrnně vyjádřeno - podává, že nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení je nárokem osobní povahy, který je spojen pouze s tou osobou, která byla účastníkem takového řízení (viz i §13 odst. 2 OdpŠk). Lze sice připustit, aby takovou újmu na sebe vztáhl i právní nástupce původního účastníka; musí jít ovšem o právního nástupce univerzálního, který právě z důvodu univerzálního právního nástupnictví sám vstoupil do (nepřiměřeně dlouhého) řízení, a sám tak převzal alespoň část újmy utrpěné původním účastníkem, jenž přestal existovat, a tudíž sám satisfakci za tuto újmu nemůže vymáhat. Výše zadostiučinění ovšem nemusí dosahovat stejné výše, jaké by dosahovalo v případě odškodnění původního účastníka řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009, nebo rozsudek první sekce Evropského soudu pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii, ze dne 10. 11. 2004, č. 64890/01, bod 26, a rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva v téže věci ze dne 29. 3. 2006, bod 66).
Naopak v případě singulární sukcese, kterou je postoupení pohledávky, není se zřetelem k charakteru změny pohledávky v osobě věřitele důvodu přičítat postupníkovi dosavadní dobu původního řízení, jež bylo vedeno nepřiměřenou dobu; je těžko představitelné, že by sukcesor sdílel s původním účastníkem újmu z dosavadní doby řízení vyplývající. Důsledek uvedený v §524 odst. 2 obč. zák., dle nějž s postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená, se zde neuplatní. Povinnost nahradit škodu vzniklou nepřiměřeně dlouze vedeným řízením při vymáhání pohledávky je následkem porušení povinnosti ze strany státu a potud je jeho samostatným závazkem a nikoliv povinností ze smlouvy o postoupení pohledávky.
Povaha nároku odškodňovaného podle §31a odst. 1 OdpŠk je zcela odlišná od jiných nároků na náhradu nemateriální újmy právnické osoby, např. podle §19b odst. 2 občanského zákoníku nebo v případě nekalosoutěžního jednání podle §53 obchodního zákoníku. Je nutno jej považovat za nárok „sui generis“, kterým se naplňuje nejen právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, ale zároveň právo na účinný prostředek ochrany ve smyslu čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle kterého každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Uvedené závěry lze aplikovat i vůči argumentaci dovolatelky, že v daném případě došlo k přechodu práva na náhradu nemajetkové újmy v důsledku převodu části podniku. Navíc, podnik je objektem, nikoliv subjektem právních vztahů. Z hlediska obchodního zákoníku je to věc hromadná, kterou tvoří soubor hmotných složek, osobních složek a nehmotných složek. Přitom se musí jednat o takové složky, které slouží k podnikání nebo mu aspoň vzhledem ke své povaze sloužit mají (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 13). Je zřejmé, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení není pohledávkou, jejíž zpeněžení by přímo sloužilo k podnikání, nýbrž je kompenzací (satisfakcí) za porušení povinnosti při výkonu veřejné moci vůči konkrétní osobě (fyzické či právnické).
Jinými slovy řečeno, nemajetková újma vzniklá v důsledku závadného výkonu veřejné moci není spojena s podnikem (není jeho součástí), ale je právem bytostně svázaným s konkrétní osobou (právnickou či fyzickou). Část podniku byla „toliko“ vkladem do obchodní společnosti ve smyslu §59 odst. 5 obch. zák.), je případem tzv. singulární sukcese, a převod nároku na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nemůže způsobovat.
Námitka dovolatelky, že její řídící orgány a orgány původního účastníka nepřiměřeně dlouhého řízení jsou z hlediska personálního totožné, a že tedy nemajetková újma byla způsobena i dovolatelce, je také nedůvodná. I když nejistota v řadách řídících orgánů právnické osoby způsobená nepřiměřenou délkou řízení se také zohledňuje při posouzení výše zadostiučinění, neznamená to, že újma utrpěná právnickou osobou je újmou těchto osob (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011).
Dovolatelka rovněž poukazuje na některá rozhodnutí ESLP (např. rozsudek ze dne 10. 6. 2003 ve věci Hartman proti České republice, stížnost č. 53341/99), v nichž tento soud přiznal právo na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení dědicům účastníků původního (nepřiměřeně dlouhého) řízení i v případě, kdy ke smrti původního účastníka řízení došlo až po skončení tohoto řízení. Jak však konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2243/2011, tato „rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyjadřují praxi Soudu, podle které v případě úmrtí stěžovatele v průběhu řízení probíhajícího před ESLP, může Soud přiznat právním nástupcům stěžovatele aktivní legitimaci ( locus standi ) k pokračování v řízení před Soudem. Děje se tak ale výhradně na základě procesního postupu ESLP, bez dopadu do hmotného práva Smluvních států Úmluvy, včetně otázky dědění nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené porušením práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.“
Z výše uvedeného vyplývá, že samotný převod (části) podniku (v tomto případě vkladu části podniku do jiné obchodní společnosti) nemůže vést k převodu (přechodu) nároku na náhradu nemajetkové újmy, k níž mělo dojít v důsledku nepřiměřeně dlouhého řízení.
Rozsudek odvolacího soudu je správný, a dovolání žalobkyně tedy nedůvodné. Proto dovolací soud postupoval podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. a dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu