ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2447.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2447/2021-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce V. P. , narozeného XY, bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1418/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 214 137 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 199/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2021, č. j. 36 Co 136/2020-202, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se prostřednictvím žaloby v této věci domáhal po žalované náhrady škody ve výši 22 506 Kč včetně DPH jako nákladů vynaložených na zrušení nezákonného rozhodnutí, tj. rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 2. 12. 2011, č. j. 4 C 393/2009-47, zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 3263/13, spočívajících v nákladech právního zastoupení při podání ústavní stížnosti. Dále se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 135 762 Kč včetně DPH za nesprávný úřední postup spočívající v nezákonně vedené exekuci u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 25 EXE 5872/2013, s tím, že na obranu v rámci exekučního řízení žalobce vynaložil náklady právního zastoupení spočívající v šesti úkonech (přípravě a převzetí věci, návrhem na odklad exekuce, návrhu na zastavení exekuce, účast na jednání dne 17. 7. 2014, odvolání a dovolání). Dále se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 120 000 Kč způsobené porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené době v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 393/2009. Soudy, a to zejména Ústavní soud, v daném řízení rozhodovaly se zpožděním o opravných prostředcích. Jednalo se o jednoduchý spor, v němž byly zkoumány zejména procesní podmínky vydání rozsudku pro uznání. Žalobce postup soudů urgoval. Pro žalobce šlo o řízení významné, jelikož čelil žalobě o zaplacení vysoké částky, pro kterou byla posléze vedena exekuce. Ta byla příčinou rozvratu manželství, což bylo okolností, která zvyšovala újmu za nejistotu ohledně výsledku řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 393/2009. Žalobce se domáhal též zákonného úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z celkové žalované částky 278 268 Kč od 27. 6. 2017 do zaplacení. Žalobce následně vzal žalobu částečně zpět ohledně požadavku na zaplacení 63 000 Kč (náhradu nemajetkové újmy), jelikož bylo v této části plněno žalovanou, a částku 22 506 Kč (požadovaných jako náhradu škody vzhledem k podání ústavní stížnosti), neboť mu byla přiznána v nalézacím řízení. Žalobce dále rozšířil žalobu o 21 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 27. 6. 2017 do zaplacení, neboť celková délka posuzovaného řízení se od podání žaloby prodloužila. Nárok žalobce byl ze strany žalované uspokojen se zpožděním a v současném odškodňovacím řízení dosud nebylo vydáno rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. 6. 2020, č. j. 22 C 199/2017-172, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 33 375 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 120 000 Kč od 27. 7. 2017 do 17. 1. 2019, a dále zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33 375 Kč od 18. 1. 2019 do zaplacení, a to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci zbývající částku ve výši 180 762 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení nad rámec úroků přiznaných ve výroku I. rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 450 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2021, č. j. 36 Co 136/2020-202, rozhodl k odvolání žalobce tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žalobce je povinen do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost shledává v tom, že se soudy nižších stupňů odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu pojmu složitost řízení a že právní otázka týkající se náhrady nákladů exekučního řízení nebyla doposud vyřešena, resp. by měla být vyřešena odlišně oproti řešením zaujatým v judikatuře, na kterou soudy nižších stupňů poukázaly ve svých rozhodnutích. Nejvyšší soud však dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Pokud se jedná o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu ohledně zamítnutí části peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se žalobce takto (sám tak v dovolání též zmiňuje) domáhá zvýšení zadostiučinění o částku 45 000 Kč (po úpravě žalobního návrhu požadoval žalobce zadostiučinění ve výši 78 375 Kč, z čehož mu bylo přiznáno 33 375 Kč).
Ve vztahu k požadavku na náhradu škody, jež měla spočívat v nákladech exekučního řízení, náhrada kterých nebyla žalobci (v postavení povinného) poskytnuta, rozhodnutí soudů nižších stupňů korespondují s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž výrok o náhradě nákladů řízení je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Povinnost hradit náklady řízení vzniká pouze rozhodnutím soudu, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 3752/2018).
Dovolací soud neshledává relevanci v argumentu, podle nějž by ve věci mělo být přihlédnuto ke skutečnosti, že v exekučním řízení nebylo rozhodováno o náhradě nákladů podle úspěchu ve věci, ale podle zavinění na zastavení exekuce.
Argumentaci, podle níž soudy nižších stupňů měly posuzovat nařízení exekuce jako nesprávný úřední postup, dovolací soud rovněž nesdílí. Je sice pravdou, že úzkým prizmatem úvah týkajících se příčinné souvislosti lze dovodit, že pokud by nebylo vydáno (později Ústavním soudem zrušené) rozhodnutí v nalézacím řízení, nedošlo by ani k vedení exekučního řízení. Z uvedeného ovšem neplyne, že by exekuce (nařízení exekuce) byla v rozporu s právem. Naopak lze konstatovat, že dané řízení proběhlo v souladu s právními předpisy, které řešení vzniklé situace (tj. pozdější zrušení exekučního titulu) jako variantu předpokládají a postup v řízení upravují včetně rozhodování o náhradě nákladů. Je vhodné podotknout, že podmínkou exekučního řízení (a tedy i vzniku nákladů s ním spojených) není pouze existence exekučního titulu, ale též nesplnění uložené povinnosti ze strany povinného a návrh ze strany oprávněného.
V daných souvislostech patří poukázat na rozhodovací praxi, která umožňuje nahradit náklady exekučního řízení v případech nesprávného vyznačení doložky právní moci (viz rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 7. 1997, sp. zn. 6 Co 704/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 42, ročník 1998). Za daných okolností ovšem exekuční titul, na rozdíl od zde projednávané věci, vůbec neexistoval (ač se tak jevilo), a nelze tedy dospět k závěru, že by kdy mohl být podkladem pro vedení exekučního řízení.
Pokud žalobce poukázal na případy náhrad nákladů trestního řízení, v nichž je odpovědnost státu odvozována od usnesení o zahájení trestního stíhání, jehož nezákonnost je dovozována z následného výsledku trestního řízení, a veškeré úkony, které byly v trestním řízení provedeny, se zásadně pokládají za vadné, jedná se o judikatorně dovozenou výjimku. Z této nelze činit paralelu ve vztahu k jiným řízením, krom řízení přestupkového (viz nález Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2015, sp. zn. II. ÚS 3005/14), které je řízení trestnímu nejbližší.
Poukazy na rozhodnutí, která hovoří o nákladech řízení jako o škodě (např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 38/06) a na případy náhrad nákladů trestního řízení, jako dovolací argumentace neobstojí. Jedná se zde o situace, v nichž je zákonem stanoveno, že se za splnění vyjádřených podmínek náklady řízení pod náhradu škody zahrnují (§31 OdpŠk), přičemž jak soudy nižších stupňů uzavřely, tato ustanovení žalobci v projednávané věci nesvědčí, a uplatní se tedy výše zmíněné judikatorní závěry.
K odkazu dovolatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 1762/11, lze připomenout, že v dovolání citovaný závěr byl vysloven jako tzv. obiter dictum v rámci odmítacího usnesení. Ta nejsou podle rozhodovací praxe Ústavního soudu považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná.
V této věci zjevně soud prvního stupně (srov. bod 60 jeho rozhodnutí) i odvolací soud (srov. bod 29, in fine, jeho rozhodnutí) vycházely z toho, že náklady exekučního řízení vynaložené žalobcem není možné považovat za náklady účelně vynaložené na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí (exekučního titulu) nebo na nápravu nesprávného úředního postupu ve smyslu §31 odst. 1 OdpŠk, a že tak odkazy na paralelu s náklady trestního řízení nejsou správné. Takový závěr odvolacího soudu nebyl zpochybněn a argumenty zpochybňující výklad §31 odst. 2 OdpŠk již nemohou být pro posuzování přípustnosti dovolání významné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod 1 ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), která činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 8. 2022
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu