ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2452.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2452/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce D. P., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) P., územně členěnému statutárnímu městu, zastoupenému advokátem, 2) JUDr. J. V.,, zastoupenému advokátem, 3) JUDr. L. R., zastoupenému advokátem, 4) JUDr. J. K., 5) JUDr. V. R., a 6) JUDr. L. I., žalovaným ad 2), 4), 5) a 6) zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 16 C 292/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. března 2006, č. j. 10 Co 780/2005 - 289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám M. K., advokáta.
III. Žalobce je povinen zaplatit třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.575,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. M. V., advokáta.
IV. Žalobce je povinen zaplatit druhému, čtvrtému a pátému žalovanému a šesté žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.075,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. M. G., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 9. 3. 2006, č. j.
10 Co 780/2005 - 289, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne
29. 6. 2005, č. j. 16 C 292/2004 - 258, kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že ideální polovina stavební parcely č. parc. 128 a ideální polovina třípodlažního domu čp. 43 - objektu bydlení postavená na stavební parcele č. 128, nemovitostí zapsaných
u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P. pro katastrální území P., obec P., na LV č. 8533 je ve vlastnictví města P., a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že první žalovaný jako prodávající uzavřel dne 30. 10. 1992 se žalovanými 2), 3), 4) a 5) jako kupujícími kupní smlouvu o převodu ideální poloviny předmětných nemovitostí se všemi součástmi a příslušenstvím, tj. zpevněnou plochou, hradbou, opevněním, jakož i se všemi právy, užitky a povinnostmi, každému z kupujících v rozsahu jedné ideální osminy k celku, kterou za prodávajícího podepsal primátor města. Vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl povolen s právními účinky ke dni 30. 12. 1992. Dále bylo zjištěno, že uzavření kupní smlouvy předcházelo zveřejnění záměru prvního žalovaného prodat podíl na nemovitostech ve smyslu ust. §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), který byl vyvěšen na úřední desce dne 23. 4. 1992 s informací, že pro dům byl vypracován regulativ, že se na něj vztahuje nařízení vlády ČR č. 54/1989 Sb. a že cena činí 671.344,- Kč, a dále v něm bylo uvedeno, že uzávěrka přihlášek se stanoví na den 25. 5. 1992. Veřejná prohlídka domu se uskutečnila dne 20. 5. 1992, přičemž prvnímu žalovanému předložilo své nabídky celkem 11 zájemců o koupi nemovitostí, mezi nimi i 2), 3), 4) a 5) žalovaní; žalobce zájem o koupi neprojevil. Usnesením zastupitelstva města P. ze dne 17. 9. 1992 pak byl schválen prodej domu v P. společníkům advokátní kanceláře V., R., K. a spol. za částku 2,170.000,- Kč, přičemž usnesením rady města P. ze dne 1. 10. 1992 byl vyjádřen souhlas s tím, že bude uzavřena kupní smlouva
o převodu ideální poloviny domu za polovinu ceny vydražené v aukci, tj. 1,085.000,- Kč, a usnesením téhož orgánu ze dne 16. 7. 1992 byl vyjádřen souhlas s konáním aukcí o prodeji mimo jiné domu. Odvolací soud se na základě takto zjištěného skutkového stavu věci ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není opodstatněná, neboť první žalovaný při zveřejnění záměru města prodat ideální polovinu předmětných nemovitostí postupoval v souladu s ust. §36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), když záměr města nemovitosti prodat byl řádně zveřejněn, a za nedůvodné považoval tvrzení žalobce, že kupní smlouva je absolutně neplatná podle
§39 obč. zák. z důvodu, že zveřejnění záměru nepředcházelo rozhodnutí zastupitelstva města o jeho schválení. Za správný považoval názor soudu prvního stupně, že citované ustanovení nestanoví, že „zveřejnění záměru na dobu nejméně 30 dnů před projednáním v orgánech obce vyvěšením na úřední desce by mělo předcházet rozhodnutí zastupitelstva o takovém záměru“, a dále dovodil, že zákon klade důraz na zveřejnění záměru a neupravuje mechanizmus vzniku tohoto záměru. Stejně tak se soudy obou stupňů neztotožnily ani s názorem žalobce, že listina označená jako záměr obce, kterou zveřejnil Ú. m. P., hospodářský odbor, byla vydána neoprávněnou osobou, a poukázaly rovněž na to, že žalobce nebyl potencionálním zájemcem o koupi předmětného majetku, což mu neumožňuje zpochybnit platnost kupní smlouvy (nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení). Protože žalovaný 5) převedl kupní smlouvou ze dne
27. 4. 1994 svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech na žalovanou 6), je podle krajského soudu správný i závěr okresního soudu, že žalovaný 5) není ve sporu pasivně věcně legitimován. Odvolací soud též jako nedůvodnou odmítl námitku žalobce
o podjatosti soudců Krajského soudu v Plzni rozhodujících v této věci, neboť byla podána opožděně a je nedůvodná.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam v řešení otázky, „zda záměr obce podle §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb. převést nemovitý majetek musí být před zveřejněním projednán
a schválen k tomu příslušným orgánem obce“. Podle jeho názoru, není zveřejňovaný záměr obce zcizit nemovitý majetek „ničím jiným než navenek vyjádřeným úmyslem obce tak učinit, a proto o tomto úmyslu může rozhodnout jen orgán obce, tj. zastupitelstvo, do jehož působnosti náleží nakládání s nemovitostmi“, a nikoliv hospodářský odbor obecního úřadu, jak tomu bylo v daném případě. Obecní úřad je v oblasti samostatné působnosti obce podle §58 odst. 3 písm. b) bod 1 cit. zákona oprávněn plnit úkoly, které mu uložila rada nebo zastupitelstvo a vzhledem k tomu, že nakládání s nemovitostmi patří do působnosti zastupitelstva, mohlo zveřejnění záměru prodat předmětné nemovitosti obecnímu úřadu uložit pouze zastupitelstvo, k čemuž však nedošlo. Protože listinu označenou jako záměr obce vytvořil hospodářský odbor obecního úřadu, nemůže být projevem vůle obce zcizit předmětné nemovitosti a nemůže být považována za záměr obce ve smyslu ust. §36a odst. 4 cit. zákona, z čehož dovotalel dovozuje, že předepsané zveřejnění záměru obce zcela chybí a kupní smlouva je tak podle §39 obč. zák. absolutně neplatná. Dále žalobce odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval otázkou, zda tato listina je skutečně navenek projevenou vůlí obce, nýbrž zdůrazňuje, že ust. §36a odst. 4 cit. zákona neupravuje mechanismus vzniku tohoto záměru, ale že klade důraz na jeho zveřejnění, přičemž výkladem tohoto ustanovení se žádný ze soudů nezabýval. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Všichni žalovaní se ve svých podrobných písemných vyjádřeních k dovolání ztotožnili s právními závěry soudů obou stupňů a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, event. zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomuto oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle §242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust.
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej
na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §36a odst. 1 písm. a) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), jak platilo v rozhodném znění (tj. k datu před a v době, kdy byla uzavřena sporná kupní smlouva) obecní zastupitelstvo rozhoduje o nabytí a převodu nemovitých věcí. Záměry obce převést nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek, s výjimkou pronájmu bytů, musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů
před projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své nabídky (odst. 4 tohoto ustanovení).
Porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek obce se Nejvyšší soud zabýval již v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97,
a dospěl k závěru, že převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru je
(pro obcházení zákona ve smyslu §39 obč. zák.) absolutně neplatná.
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že „neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva
o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem
o koupi, je neplatná [§80 písm. c) o. s. ř.]“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „zatímco okolnost, že záměr převést nemovitý majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět), typově jiná situace nastává, jestliže záměr zveřejnit majetek obce sice byl odpovídajícím způsobem zveřejněn, avšak nebyla dodržena předepsaná třicetidenní lhůta. Naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy se v takovém případě u osob, které tvrdí, že byly poškozeny na svých právech coby další zájemci o koupi nemovitosti ve vlastnictví obce, může prosadit (je dán) jen na základě tvrzení, že v určené lhůtě (nebo i před započetím jejího běhu) samy zájem o koupi projevily (učinily obci nabídku)“.
Z citovaného ustanovení §36a odst. 4 zák. č. 367/1990 Sb. je zřejmé, že smysl zveřejnění záměru obce k převodu nemovitého majetku tkví v tom, aby všichni potenciální zájemci o koupi tohoto majetku měli rovnou příležitost svůj zájem efektivně uplatnit a aby před uplynutím stanovené lhůty orgány obce neučinily taková opatření, pro která by ke včasné nabídce zájemce jiného již nemohlo být přihlédnuto.
K námitkám v dovolání je třeba uvést, že citované ustanovení nestanoví, že by záměr obce převést nemovitý majetek musel být před zveřejněním v obci projednán
a schválen zastupitelstvem obce, a takováto povinnost obce (města) nevyplývá ani z ust. §36 cit. zákona, které obsahuje výčet pravomocí zastupitelstva obce (města). Nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, že patří-li nakládání s nemovitostmi do působnosti zastupitelstva, mohlo zveřejnění záměru prodat předmětné nemovitosti obecnímu úřadu uložit pouze zastupitelstvo, neboť samotné zveřejnění záměru obce (města) prodat nemovitý majetek, jímž obec (město) plní vůči občanům informační povinnost a zaručuje jim rovnou příležitost se o prodeji nemovitosti dozvědět a předložit nabídku ke koupi, není rozhodováním o nabytí a převodu nemovitých věcí, neboť právě proto, že jde jen o záměr, se nejedná o jednostranný adresovaný právní úkon [o návrh – nabídku (ofertu) prodeje konkrétnímu individuálně určenému adresátovi (oblátovi) ve smyslu ust. §43a obč. zák.], a nejde-li o právní úkon, nemůže záměr obce nemovitosti prodat zveřejněný v daném případě Ú. m. P., hospodářským odborem, způsobit absolutní neplatnost uzavřené kupní smlouvy podle §39 obč. zák.
S ohledem na citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu je ovšem nutno rovněž zdůraznit, že soudy obou stupňů se zcela nadbytečně zabývaly věcným posouzením určovací žaloby, ačkoliv žalobu bylo namístě zamítnout již pro neexistenci naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř., když v řízení bylo zcela nepochybně prokázáno, že záměr prvního žalovaného předmětné nemovitosti prodat zveřejněn po zákonem stanovenou dobu byl a že žalobce o koupi nemovitostí zájem neprojevil a svoji nabídku nepředložil.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokátka, který prvního žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a třetím žalovaným bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť třetí žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 2.500- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 2.575,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který třetího žalovaného v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým, čtvrtým, pátým a šestým žalovanými bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.000,- Kč [odměna z částky určené podle §2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. §10 odst. 3, §5 písm. b), snížená podle §14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle §18 odst. 1 a zvýšená o 20 % podle §17 odst. 2], a náhrady hotových výdajů podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 75,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 3.075,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. března 2007
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu