ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2455.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 2455/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové ve věci žalobkyně P. H. , zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou advokátem se sídlem v Časlavi, Žižkovo nám. 2, proti žalovanému J. H. , zastoupenému JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Rohanské nábřeží 657/7, o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 117/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 31. ledna 2013, č.j. 30 Co 518/2012-273 takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.463,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Kateřiny Šebkové.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek z 1. února 2012, č.j. 9 C 117/2007-200, jímž okresní soud vyhověl excindační žalobě manželky povinného, tak, že žalobu o vyloučení tam specifikovaných nemovitostí z exekuce vedené žalovaným proti povinnému (manželovi žalobkyně) zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že žalobkyně neprokázala své výlučné vlastnictví k předmětným nemovitostem v B. a A., nýbrž že – naopak – se jí nepodařilo vyvrátit zjištění učiněná z obsáhlého dokazování (včetně např. i zprávou ČNB o (ne)platnosti československých bankovek, viz druhý odstavec třetí strany napadeného rozsudku na č.l. 282), a to i zopakovaného a doplněného v odvolacím řízení, že totiž kupní cena předmětných nemovitostí nebyla zaplacena z jejích výlučných prostředků, získaných darem od matky, nýbrž z peněz získaných prodejem jiných nemovitostí (v H. K.) ve společném jmění manželů. Tento závěr plyne také z časové posloupnosti obou kupních smluv, jakož i z důkazů dalších (popsaných zejména na páté straně napadeného rozhodnutí na č.l. 277). S poukazem na ustanovení §143 odst. 1 písm. a) a §144 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) tak odvolací soud uzavřel, že předmětné nemovitosti nabyli žalobkyně a její manžel (povinný) do společného jmění bez ohledu na to, že v kupní smlouvě žalobkyně i její manžel vyjádřili vůli, aby se výlučnou vlastnicí těchto nemovitostí stala pouze žalobkyně. Jinými slovy zákonné předpoklady pro zařazení předmětných nemovitostí do společného jmění manželů H. dány jsou a jejich shodná vůle vyjádřená v kupní smlouvě z 26. července 2002, aby je nabyla do výlučného majetku žalobkyně, nemůže tyto nemovitosti ze společného jmění vyloučit. Protože nemovitosti nejsou výlučných vlastnictvím žalobkyně, není dána ani její aktivní legitimace k podání žaloby podle §267 odst. 1 o.s.ř.; případná kvalifikace vylučovací žaloby podle §267 odst. 2 o. s. ř. nepřichází v úvahu proto, že ani samotná žalobkyně nepřednáší skutková tvrzení nutná k posouzení její legitimace podle tohoto posléze uvedeného ustanovení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že odvolací soud řešil „důležitou právní otázku hmotného práva v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou“, totiž otázku, „ zda v případě, kdy žalovaný neodporoval právnímu úkonu (spočívajícím v projevené vůli, aby kupovaný majetek nebyl nabýván do společného jmění manželů) svého dlužníka J. H. ml. (povinného), byť mu byl tento právní úkon znám, zda tedy i v takovém případě se uplatní domněnka společného jmění manželů na majetek získaný žalobkyní kupní smlouvou, v níž manžel prohlásí, že tento majetek byl zakoupen z výlučných prostředků manželky . Podle dovolatelky totiž k průkazu „opaku“ ve smyslu ust. §144 občanského zákoníku stačí prohlášení žalobkynina manžela, že jde o majetek nabytý z výlučných prostředků manželky a tudíž nespadající do společného jmění, když toto prohlášení obsažené v kupní smlouvě dlužníkův (dlužníkem je povinný, tedy žalobkynin manžel) věřitel (zde žalovaný) nenapadl v rámci odporovatelnosti právního úkonu.
S poukazem na ust. §42a obč. zák. pak dovolatelka dovozuje, že měl-li (a má-li) žalovaný vykonatelnou pohledávku za povinným, byl oprávněn domáhat se určení, že úkony jeho dlužníka zkracující uspokojení jeho vymahatelné pohledávky jsou proti němu právně neúčinné. Žalovaný se tedy podle žalobkyně měl a mohl domáhat vydání rozhodnutí, že právní úkon učiněný povinným, spočívající v prohlášení, že majetek nabývaný kupní smlouvou z 26. července 2002 je výlučným majetkem žalobkyně, je vůči němu neúčinný. Toto své právo mohl a měl využít ve lhůtě 3 let od uzavření kupní smlouvy, resp. od projevu vůle učiněného povinným. Žalovaný však namísto toho, byť věděl, že žalobkyně v roce 2002 zakoupila nemovitosti v katastrálních územích B. a A., teprve v roce 2006 podal návrh na nařízení exekuce, která pak byla dne 23. října 2006 skutečně nařízena. Dále pak dovolatelka odvolacímu sodu vytýká, že provedl důkaz připojeným spisem Okresního soudu Kolín sp. zn. 8 C 97/2006, ač to žádný z účastníků nenavrhoval, v čemž spatřuje porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, porušení zásady rovnosti účastníků a „odnětí instance“. Konečně dovolatelka „přestože ví, že dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit ve věci provedené důkazy, dovoluje si alespoň částečně rekapitulovat, proč s rozsudkem odvolacího soudu nesouhlasí.“
Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání jako nedůvodného.
Dovolací soud, jenž vzhledem k ustanovení článku II., bodů 1. a 7., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s ohledem na skutečnost, že napadené rozhodnutí bylo vydáno 31. ledna 2013, o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013, se zabýval nejprve otázkou jeho přípustnosti a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je nepřípustné již proto, že na řešení právní otázky vymezené dovolatelkou napadené rozhodnutí nezávisí, jelikož možností (resp. nutností, jak dovozuje žalobkyně) aplikace ustanovení §42a obč. zák. na vztah mezi žalovaným a povinným se soud nezabýval a zabývat ani nemohl. Žaluje-li totiž manželka povinného podle §267 odst. 1 o. s.ř., tedy jako každá jiná třetí osoba (o kterýžto případ jde v souzené věci, kdy skutková tvrzení v žalobě nelze podřadit pod ust. §267 odst. 2 o.s.ř., jež je k dispozici speciálně manželům povinných) je důkazní břemeno ohledně tvrzení majících za následek výluku věcí ze SJM výlučně na ní (viz. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 2223, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. občanský zákoník. §1-459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2008, s. 976, vysvětlivka č. 2, případně rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2681/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS pod č. C 3016).
V souzené věci bylo tedy na ní, aby prokázala, že peníze na koupi předmětných nemovitostí získala darem od matky, a v tomto směru odvolací soud dospěl po provedeném dokazování, v jehož rámci zhodnotil s ohledem na ostatní důkazy svědeckou výpověď povinného jako nevěrohodnou, k závěru, že žalobkyně své důkazní břemeno neunesla.
Odvolací soud se otázkou možnosti aplikace ustanovení §42a občanského zákoníku na vztah mezi žalovaným a povinným nezabýval také proto, že dovolatelka žalobu takovou právní konstrukcí neodůvodnila (tu uplatnila teprve v dovolání), ale i kdyby žaloba takovouto konstrukcí odůvodněna byla, musel by ji kvalifikovat jako nesprávnou (kromě toho, že jakési „prohlášení“, jak je pojmenovává sama dovolatelka, není právním úkonem, takže ani nemůže být žalována jeho odporovatelnost či neúčinnost) již proto, že pasivně legitimován je u odpůrčí žaloby subjekt, v jehož prospěch byl zkracovací právní úkon učiněn anebo kterému z odporovaného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch.
Kromě všeho výše uvedeného však zejména nutno zdůraznit, že řízení o vylučovací žalobě je postaveno na prosté zásadě, že žalovaný tvrdí, co tvrdil již v exekučním řízení jako oprávněný, že totiž věci dotčené exekucí do společného jmění spadají, zatímco žalobce tvrdí opak, v daném případě odůvodněný tvrzením, že vlastnictví k předmětným věcem nabyl darem, resp. že je nabyl za peníze získané darem, kteréžto tvrzení ovšem musí prokázat, což se v souzené věci, viz výše popsaný výsledek hodnocení důkazů odvolacím soudem, nestalo. Nebyl-li prokázán „opak“ ve smyslu ust. §144 obč. zák., vylučovací žaloba úspěšná být nemohla.
Vytýká-li dovolatelka žalovanému, že ten, „ač věděl, že žalobkyně nemovitosti v A. a B. zakoupila v roce 2002, návrh na nařízení exekuce podal teprve v roce 2006,“ je její námitka nepřípadná, jelikož žalovaný pouze uplatnil své právo domoci se uspokojení exekučním titulem přisouzené, dobrovolně však nezaplacené pohledávky, a to prodejem věcí, o nichž mohl ze zápisu v katastru nemovitostí vědět, že spadají do společného jmění žalobkyně a povinného, jejichž manželství trvalo.
Pokud jde o druhou námitku, jíž dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že provedl důkaz připojeným spisem Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 97/2006, ač to žádný z účastníků nenavrhoval, ta především (kromě toho, že zde je možnost poskytovaná odvolacímu soudu ustanovením §213a o. s. ř.) nemá oporu v obsahu spisu. Jak totiž plyne z protokolu o jednání z 8. dubna 2009 (č.l. 77), jehož byla žalobkyně účastna, zástupce žalovaného výslovně požadoval, aby byl zmíněný spis k důkazu vyžádán. V protokole z 27. května 2009 (č.l.79) je pak výslovně zachycen průběh jednání, kdy „zástupce žalovaného předkládá svědkovi (manželovi žalobkyně) jeho svědeckou výpověď ze spisu Okresního soudu v Kolíně sp. zn. 8 C 97/2006 a poukazuje na to, že svědek tehdy vypověděl, že utržených 500.000,- Kč dal své manželce na nákup dalších nemovitostí , což je v rozporu s jeho dnešním tvrzením, kdy uvedl, že peníze na nákup nemovitostí žalobkyně získala od své matky“, na což svědek odpověděl, že „neví co tehdy říkal jako svědek, ale že pravda je a na tom si trvá, že na nákup domu v A. manželka dostala peníze od své matky“.
Poslední námitkou, vznesenou v bodě IV. dovolání, žalobkyně (čehož si je ostatně vědoma, jelikož sama uvádí, že „ví, že dovolacímu soudu nepřísluší hodnotit ve věci provedené důkazy“) odvolacímu soudu vytýká právě (podle jejího názoru) nesprávné hodnocení důkazů. To však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).
Protože – jak plyne z výše uvedeného – nejde o případ, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na posouzení otázky dovolacím soudem dosud neřešené, Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Jelikož dovolání bylo odmítnuto, vzniklo žalovanému podle ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243c odst. 3 věty první o. s. ř. právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 10000,- Kč, představující odměnu za zastoupení advokátem (§1 odst. 2 věty první, §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle §13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, apod. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010), jakož i DPH ve výši 21 %, tj. částce 2163,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu