ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2478.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2478/2017-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, ve věci B. Š. , omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem obcí Plavy, se sídlem Plavy 186, identifikační číslo osoby 002 62 510, a procesní opatrovníkem JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Příčná 350, za účasti Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou, o svéprávnost, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 30 P 164/2013, o dovolání B. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. ledna 2017, č. j. 30 Co 372/2016-246, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. srpna 2016, č. j. 30 P 164/2013-213, změnil svůj rozsudek ze dne 31. října 2012, č. j. 30 Nc 221/2011-32, tak, že omezil posuzovanou B. Š., gen. shora, ve svéprávnosti, a to v rozsahu vymezeném v rámci výroku I., ve funkci opatrovníka posuzované potvrdil obec Plavy, které vymezil rozsah práv a povinností při výkonu této funkce, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání posuzované Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. ledna 2017, č. j. 30 Co 372/2016-246, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně a z nich učiněné právní závěry jsou správné. Posuzovaná trpí duševní poruchou [chronická paranoidní schizofrenie s občasnými akutními příznaky ve smyslu poruch myšlení (bludy) a vnímání (halucinace)], která není jen přechodná. Její jednání, pokud jde o nakládání s finančními prostředky, je touto duševní poruchou bezprostředně ovlivňováno, což vede k ohrožení jejích zájmů. Zájem posuzované na stabilizaci zdravotního stavu je tak ohrožen absencí jejího kritického náhledu na její onemocnění. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že mírnější a méně omezující opatření (roz. při ponechání svéprávnosti posuzované) nelze přijmout, omezení svéprávnosti bylo učiněno v nezbytném rozsahu, jak to vyžaduje zájem posuzované.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala Běla Šulcová (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého procesního opatrovníka (advokáta) dovolání, v němž dovolací důvod vymezila tak, že: „Důvodem dovolání je porušení §55 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. stanovícího podmínky, za kterých lze přistoupit k nejzávažnějšímu opatření při narušení schopnosti zletilé osoby právně jednat. Nebylo přistoupeno k návrhu Z. V., opatrovnice pro řízení o svéprávnosti, která navrhovala mírnější formu. Dále je důvodem dovolání porušení §38 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních.“ Přípustnost dovolání dovolatelka „spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR tím, že neposoudil dostatečně, zda v případě navrhovatelky není možné přikročit k mírnějším a méně omezujícím opatřením, než je částečné omezení její svéprávnosti, když z posudků obsažených ve spisu i z výslechů znalců je patrné, že nemoc navrhovatelky je takovéhoto charakteru a ustáleného průběhu, že neohrožuje základní práva jiných osob či veřejné správy.“ Dále dovolatelka namítá, že odvolací jednání proběhlo v její nepřítomnosti a jejího opatrovníka, který se z jednání omluvil. Kromě toho odvolací soud v době, kdy rozhodl o tom, že jednání proběhne bez účasti dovolatelky, neměl k dispozici posudek MUDr. Jiřího Marka ze dne 26. března 2016. Není tedy zřejmé, na základě čeho odvolací soud rozhodl o tom, že se jednání dovolatelka nebude účastnit. Navíc zmíněný posudek, ve kterém se uvádí, že dovolatelka není schopna pochopit smysl řízení a nedoporučuje se její účast u soudu, byl vydán o téměř deset měsíců dříve a pro jiné řízení. V daném případě byl porušen §38 odst. 2 z. ř. s.; dovolatelce mělo být umožněno se jednání u odvolacího soudu zúčastnit a „jednat k prosazení svého přání, aby bylo její omezení svéprávnosti zrušeno.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K tomuto dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Rozhodné znění občanského soudního řádu a zákona o zvláštních řízeních soudních pro dovolací řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání dovolatelky není – jak bude vyloženo – níže ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka jednak vytýká odvolacímu soudu, že porušil §55 o. z., neposoudil-li dostatečně možnost mírnějšího a pro dovolatelku méně omezujícího opatření než omezení její svéprávnosti v rozhodnutém rozsahu. Tato dovolací argumentace ovšem představuje pouhou polemiku dovolatelky se skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, která sama o sobě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Jak je totiž zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud se uvedenou otázkou, byť stručně, zabýval, odkázal-li v uvedeném směru (s ohledem na správnost učiněných závěrů) na rozhodnutí soudu prvního stupně, který – s ohledem na učiněná skutková zjištění a duševní poruchu dovolatelky – posuzoval, zda lze vůbec přistoupit k uložení mírnějšího opatření (tj. dovolatelku neomezovat ve svéprávnosti a jmenovat jí např. opatrovníka s uložením rozsahu jeho práv a povinností pro výkon této funkce). Soud prvního stupně nakonec dospěl k negativnímu závěru - výroku (že je zapotřebí dovolatelku omezit ve svéprávnosti), který také ve svém rozsudku odůvodnil (srov. první odstavec poslední strany odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně).
V této souvislosti dovolací soud připomíná své usnesení ze dne 20. ledna 2016, sp. zn. 30 Cdo 3741/2015, v němž mj. vyložil: „Není přitom žádným procesním pochybením, pokud odvolací soud v odůvodnění svého písemného vyhotovení rozsudku – pokud to nevyžaduje daná procesní situace (např. odvolání v zásadě obsahuje stejné právní argumenty, které odvolatel učinil již v prvoinstančním řízení) - odkáže pro stručnost na (precizní) závěry soudu prvního stupně, ať již z hlediska skutkových zjištění či učiněné právní kvalifikace zjištěného skutku, obzvláště pokud nalézací soud vychází z judikatury vyšších soudů, z níž při právně kvalifikační úvaze případně i cituje právní závěry, které souvisejí či přímo se týkají rozsouzené věci.“
S přihlédnutím k výše uvedenému proto nelze dovodit, že by se odvolací soud napadeným rozhodnutím jakkoliv dostal do střetu s judikaturou dovolacího soudu, na kterou dovolatelka ve svém dovolání odkazuje. Oběma soudy shodně přijatý závěr o nezbytnosti omezení svéprávnosti dovolatelky v uvedeném rozsahu přitom nijak nekoliduje (a ani s ohledem na učiněná skutková zjištění kolidovat nemůže) s dovolatelkou odkazovaným nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 557/09.
K dovolací námitce týkající se proběhnuvšího odvolacího jednání bez účasti dovolatelky nutno uvést, že jejím prostřednictvím dovolatelka uplatňuje jinou vadu řízení, k níž by bylo možné přihlédnout pouze v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Bez ohledu na výše uvedené ovšem ani v tomto směru nelze zaznamenat, že by dovolatelka byla zkrácena na svých právech, respektive že by v tomto směru mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Vhodné je na tomto místě zmínit nález Ústavního soudu ze dne 5. prosince 2016, sp. zn. IV. ÚS 1580/16, který mj. judikoval:
1. Nelze vycházet z premisy, že primárním zájmem dotčené osoby je vždy omezení svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
2. Obecné soudy jsou povinny citlivě zkoumat okolnosti každé konkrétní věci a přistoupit právě k takovému omezení svéprávnosti, které je v nejlepším zájmu daného člověka.
3. Za současné úpravy má každý člověk s omezenou svéprávností právo na to, aby jej soud pravidelně „zhlédl“, přezkoumal jeho zdravotní stav, posoudil jeho zájmy, situaci, v níž se nachází, a citlivě ad hoc rozhodl. Takový postup nelze paušálně obcházet navrácením plné svéprávnosti (evidentně duševně nemocnému člověku) a jmenováním opatrovníka podle §465 a násl. o. z.
Z obsahu spisu vyplývá, že soud prvního stupně dovolatelku podrobně vyslechl a z tohoto důkazního prostředku učinil pro své rozhodnutí předmětná skutková zjištění, která vyložil v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku. Nejedná se tedy o případ (soudní exces), že by o omezení svéprávnosti člověka bylo rozhodováno, aniž by jej soud zhlédl, respektive vyslechl (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2016, sp. zn. 201/2015, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2016).
Bylo-li v řízení před soudem prvního stupně zrealizováno zhlédnutí posuzovaného, respektive byl-li posuzovaný soudem prvního stupně vyslechnut, a nemá-li odvolací soud pochybnosti o náležitě zjištěném skutkovém stavu věci, ani nenaznal potřebu zjistit formou zhlédnutí posuzovaného, respektive prostřednictvím jeho výslechu aktuální informace týkající se jeho osoby (jím vnímaného zdravotního stavu, jeho poměrů, a vůbec všech okolností týkajících se jeho osoby, které mohou přispět k náležitému zjištění všech skutečností důležitých pro rozhodnutí) není zapotřebí, aby posuzovaného opětovně zhlédl, respektive aby jej opětovně vyslechl i v odvolacím řízení, což pochopitelně nebrání posuzovanému účastnit se odvolacího jednání a uplatňovat svá procesní práva, případně formulovat (a to i prostřednictvím svého procesního opatrovníka) vůči soudu své procesní požadavky, důkazní návrhy atd.
O zcela jinou procesní situaci by se přirozeně jednalo tehdy, směřoval-li by odvolací soud k úvaze o změně rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci svéprávnosti, kde by bylo nezbytné opětovně řešit otázku zhlédnutí posuzovaného, respektive jeho výslechu. K této (procesní a z toho plynoucí skutkové) eventualitě Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. prosince 2016, sp. zn. 30 Cdo 5434/2016 (in http://www.nsoud.cz ) vyložil následující závěry pro případ neúčasti posuzovaného při odvolacím jednání: „...sama okolnost, že posuzovaný reagoval na předvolání k odvolacímu jednání tak, že se omluvil z toho jednání z důvodu, že projednávání této věci na něj nemá dobrý vliv, nezbavovala odvolací soud možnosti zjistit např. i prostřednictvím opatrovníka posuzovaného možnost výslechu posuzovaného v rámci soudního roku ve smyslu §18 z. ř. s., a to za účelem zjištění aktuálního stanoviska posuzovaného k omezení jeho svéprávnosti [šetrné vysvětlení účelu konání takového soudního roku (v případné součinnosti s jeho opatrovnicí) s tím, že aktuální stanovisko posuzovaného má pro rozhodnutí odvolacího soudu v této věci rovněž význam, by mohlo být posuzovaným kvitováno]. Přirozeně se nabízel i výslech rodičů posuzovaného, u nichž posuzovaný žije, a kteří by odvolacímu soudu mohli zprostředkovat aktuální informace týkající se chování posuzovaného, prostředí, ve kterém žije, či popisu okolností, za kterých se posuzovaný podle mínění rodičů (pozitivně či negativně) chová, resp. jedná tím kterým způsobem.
Z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 13. ledna 2017 (na č. l. 234 a násl.) se podává, že odvolacího jednání se účastnila procesní opatrovnice dovolatelky, která odvolacímu soudu uvedla, že dovolatelka „měla zájem účastnit se dnešního jednání osobně, nicméně následně poslala procesní opatrovnici dopis, v němž jí oznámila, že nebude mít možnost dostavit se k odvolacímu soudu, zároveň pak v dopise vyjádřila důvody, pro které se domnívá, že je v současné době její svéprávnost omezena, spojuje to výhradně s existencí peněžitého závazku vůči bance.“ Procesní opatrovnice při tomto soudním jednání ovšem odvolací soud (předsedkyni senátu) nepožádala o odročení odvolacího jednání z důvodu požadavku dovolatelky účastnit se odvolacího jednání, takže odvolací soud – s ohledem na vyjádření shora - neměl procesního důvodu zvažovat odročení jednání, měl-li za to, že procesní situace umožňuje při tomto soudním jednání o podaném odvolání rozhodnout a věcně správné (s ohledem též na řádně zjištěný skutkový stav věci) rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdit.
V každém případě popsané procesní momenty dané výseče odvolacího řízení v této věci nepředstavují právně relevantní okolnost, která by v tomto směru mohla vést k založení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud přitom z obsahu spisu nezaznamenal (ze strany obou soudů) procesní exces, či jakoukoliv formu soudní libovůle, která by vyžadovala patřičného (kasačního) dovolacího zásahu. Bylo přitom ovšem nasnadě, že odborné závěry znalce o duševní poruše dovolatelky do jisté míry předznamenávají nezbytnost soudní ingerence ve formě omezení svéprávnosti dovolatelky, respektive v zásadě vylučovaly obnovení její svéprávnosti za pouhého využití mírnějšího opatření např. formou jmenování dovolatelce opatrovníka. K takovému hmotněprávnímu řešení nakonec po pečlivém dokazování skutečně došlo, přičemž samotný nesouhlas dovolatelky s tímto řešením přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nečiní.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu