ECLI:CZ:NS:2010:30.CDO.2503.2008.1
sp. zn. 30 Cdo 2503/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobců a) M. Z. , a b) Z. Z., obou zastoupených JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Kralupech na Vltavou, Riegrova 172, proti žalovanému A. V. , zastoupenému Mgr. Simonou Pastrnkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 9, o určení neplatnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 1612/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č.j. 27 Co 398/2007-385, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č.j. 27 Co 398/2007-385, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. května 2005, č.j. 5 C 1612/2002-208 určil, že kupní smlouva datovaná ze dne 17.9.2002, uzavřená mezi žalobci jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, týkající se budovy – chaty č.p. 1732 objekt individuální rekreace se st. parcelou. č. 5531/2 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 86 m2, pozemku p. č. 5531/1 zahrada o výměře 1.024 m2 a pozemku p. č. 5531/3 zahrada o výměře 555 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. na LV č. 1182 pro obec a k.ú. M. (dále též „předmětné nemovitosti“), je neplatná (výrok I.). Žalovanému uložil zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení 13.257,- Kč (výrok II.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že je o vkladu vlastnického práva podle předmětné kupní smlouvy vedeno řízení u příslušného katastrálního úřadu, které bylo na návrh žalobců přerušeno do skončení řízení v projednávané věci. Vzhledem k tomu dovodil, že žalobcům svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy, když na rozhodnutí soudu závisí, zda návrhu na vklad vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalovaného bude vyhověno, či zda žalobci zůstanou i nadále spoluvlastníky převáděných nemovitostí, v důsledku čehož je jejich právní postavení nejisté. Předmětnou kupní smlouvu posoudil soud prvního stupně jako neplatnou, a to především s přihlédnutím k ustanovení §169 písm. e) s tím, že byla uzavřena v rozporu se zákonem. Podle jeho názoru účelem kupní smlouvy nebyl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem, nýbrž zajištění pohledávky žalovaného vůči žalobcům z titulu smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky řízení. Jelikož shledal uzavřenou kupní smlouvu z uvedeného důvodu za neplatnou, nezabýval se již tím, zda kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, jak tvrdili žalobci.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. listopadu 2005, č.j. 27 Co 397/2005-244, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že nebyla prokázána existence smlouvy o půjčce mezi účastníky a že nebylo prokázáno, že vůle účastníků nesměřovala k uzavření kupní smlouvy, k převodu vlastnického práva, nýbrž k zajištění půjčky, jak tvrdili žalobci. Odvolací soud proto dovodil, že nepovažuje předmětnou kupní smlouvu za absolutně neplatnou podle ustanovení §39 obč. zák. Jelikož se žalobci dovolávali v žalobě rovněž toho, že kupní smlouvu uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, tj. uplatnili relativní neplatnost kupní smlouvy, odvolací soud uložil soudu prvního stupně, aby se v dalším řízení zabýval touto námitkou.
V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. června 2007, č.j. 5 C 1612/2002-367, předmětnou žalobu zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že podle obsahu předmětné kupní smlouvy byla účastníky řízení dohodnuta kupní cena ve výši 460.000,- Kč. Obecná cena převáděných nemovitostí, stanovená podle znaleckého posudku znalkyně Ing. T., v době uzavření kupní smlouvy činila 1.240.000,- Kč, přičemž znalkyni bylo známo, že nemovitosti jsou k tomuto datu ocenění zatíženy zástavním právem pro pohledávku ve výši 220.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že obecná cena nemovitostí, které byly předmětem smlouvy, několikanásobně převyšovala jejich sjednanou kupní cenu, soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva byla dne 17.9.2002 uzavřena mezi účastníky řízení za nápadně nevýhodných podmínek pro oba žalobce. Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 4.3.2002 byla uzavřena smlouva o půjčce mezi I. T. jako věřitelem a žalobci jako dlužníky. Na základě této smlouvy I. T. půjčil žalobcům částku 220.000,- Kč, která měla být uhrazena do 4.6.2002. K zajištění uvedené pohledávky bylo smlouvou uzavřenou dne 4.3.2002 mezi I. T. jako zástavním věřitelem a žalobci jako dlužníky a zástavci zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu ke dni 19.3.2002. Žalobci dále kupní smlouvou ze dne 4.3.2002 převedli na I. T. uvedené nemovitosti za kupní cenu 280.000,- Kč s tím, že řízení o vkladu vlastnického práva podle této kupní smlouvy bylo následně pravomocně zastaveno ke dni 23.8.2002 na základě zpětvzetí návrhu na vklad ze dne 29.7.2002. Soud prvního stupně nepřisvědčil tvrzení žalobců, kteří spatřují stav tísně v tom, že na ně byl činěn nátlak věřitelem I. T., aby mu uhradili pohledávku ze smlouvy o půjčce ze dne 4.3.2002, která byla splatná 4.6.2002. Dovodil, že nelze za stav tísně považovat okolnost, že věřitel se důvodně domáhá zaplacení své pohledávky z platné smlouvy o půjčce, která nebyla uhrazena v dohodnutém termínu, když žádné jiné okolnosti týkající se tísně žalobci tvrzeny nebyly. Soud prvního stupně proto uzavřel, že námitka relativní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17.9.2002 podle ustanovení §49 obč. zák., které se žalobci dovolávali, byla vznesena nedůvodně, a proto žalobu na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy zamítl.
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že kupní smlouva uzavřená dnem 17.9.2002 mezi žalobci jako prodávajícími a žalovaným jako kupujícím, týkající se nemovitostí – budovy – chaty č.p. 1732 objekt individuální rekreace s parcelou. č. 5531/2 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 86 m2, pozemku parc. č. 5531/1 zahrada o výměře 1.024 m2 a pozemku parc. č. 5531/3 zahrada o výměře 555 m2, zapsaných u Katastrálního úřadu pro S. kraj, katastrální pracoviště M. na LV č. 1182 pro obec a k.ú. M., je neplatná. Současně rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 78.997,50,- Kč a státu 9.587,- Kč.
Odvolací soud dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že vedle nápadně nevýhodných podmínek je splněna v projednávané věci též další z tvrzených podmínek, že kupní smlouva ze dne 17.9.2002 byla mezi účastníky řízení uzavřena v tísni. Vycházel ze zjištění, že podle článku III. shora uvedené smlouvy o půjčce 220.000,- Kč uzavřené dne 4.3.2002 mezi věřitelem I. T. a žalobci bylo stanoveno, že pro případ prodlení, kdy nebude dlužníkem uhrazena celá půjčená finanční částka ke dni splatnosti věřiteli, má věřitel právo požadovat od dlužníka za každý den prodlení smluvní pokutu ve výši 0,5% ze zapůjčené částky. Výše této sankce se podle obsahu smlouvy měla vypočítat z celkové vypůjčené částky a k případnému částečnému plnění dlužníka se při jejím výpočtu nepřihlíželo. Toto smluvní ujednání představovalo sjednanou smluvní pokutu, která činila asi 180% ročně, a měla být požadovaná z celé jistiny půjčky, bez ohledu na její případné splácení. Žalobci pod tíhou tohoto závazku museli být objektivně v tísni při uzavírání předmětné kupní smlouvy se žalovanými. Odvolací soud proto uzavřel, že při uzavírání kupní smlouvy mezi účastníky řízení byly splněny oba tvrzené předpoklady neplatnosti kupní smlouvy, tj. nápadně nevýhodné podmínky i existence tísně na straně žalobců. Z obsahu žaloby je přitom zřejmé, že za této situace žalobci od uvedené kupní smlouvy řádně odstoupili, tento hmotněprávní úkon adresovali žalovanému v žalobě, která byla žalovanému doručena (§49, §48), a proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy vyhověl.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Zejména namítá nesprávný závěr odvolacího soudu ohledně existence nápadně nevýhodných podmínek znevýhodňujících oba žalobce při uzavírání kupní smlouvy ze dne 17.9.2002, neboť tento závěr nemůže být dán jen porovnáním znalkyní stanovené obecné ceny se sjednanou kupní cenou. Odvolacímu soudu vytýká, že se jen okrajově zabýval zástavním právem váznoucím na převáděných nemovitostech, které nepochybně snižuje cenu nemovitostí, a ponechal hodnocení vlivu zástavního práva jen na znalkyni, která při ocenění k němu vůbec nepřihlížela, jen je konstatovala. Při úvaze o stavu tísně odvolací soud nesprávně hodnotil všechny okolnosti a uvažoval o smluvní pokutě ve výši 180% ročně, aniž by přihlédl, že je to částka vyjádřená za celý rok trvání prodlení. Jestliže tíseň dovozuje z obsahu smlouvy o půjčce, je třeba vycházet ze smluvní pokuty 0,5% denně, která byla sjednána v závislosti na prodlení. Úvaha o prodlení jednoho celého roku je hypotetická s tím, že odvolací soud tak ve skutečnosti nehodnotí stav tísně, ale přiměřenost či nepřiměřenost smluvní pokuty.
Žalobci se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. l písm. a) dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§41 odst. 2 o.s.ř.). Vady uvedené v ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatel v dovolání uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. v závěrech o existenci tísně a nápadně nevýhodných podmínek podle ustanovení §49 obč. zák. při uzavírání kupní smlouvy mezi účastníky řízení dne 17.9.2002, na základě čehož zpochybňuje i závěr o neplatnosti uvedené kupní smlouvy z důvodu účinného odstoupení žalobců od této kupní smlouvy.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §49 obč. zák. účastník, který uzavřel smlouvu v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, má právo od smlouvy odstoupit.
Podle ustanovení §48 odst. 1 od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.
Podle ustanovení §48 odst. 2 odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Z citované relevantní právní úpravy vyplývá, že občanský zákoník zakládá možnost odstoupení pro vady právního úkonu, které jsou předvídány v ustanovení §49 obč. zák. Odstoupení přitom představuje jednostranný adresovaný právní úkon oprávněného účastníka, v jehož důsledku – jsou-li splněny zákonem předvídané podmínky (smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž oprávněný účastník od smlouvy odstoupil a tento jím projevený právní úkon byl doručen druhému účastníkovi) – dochází k právnímu účinku předvídanému v ustanovení §48 odst. 2 obč. zák., tj. ke zrušení smlouvy s právními účinky ex tunc (tzn. zpětně od doby, kdy byl právní úkon učiněn), není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.
Nápadně nevýhodné podmínky spolu s tísní tedy umožňují oprávněné osobě odstoupit od smlouvy (§49 obč. zák.), nečiní však (samy o sobě) bez dalšího smlouvu neplatnou; smlouva uzavřená v tísni za nápadně nevýhodných podmínek může být podle okolností případu kvalifikována jako neplatná pouze tehdy, odporuje-li, resp. se příčí dobrým mravům [(§39 obč. zák.) kupříkladu tam, kde vzájemně poskytnutá plnění jsou v hrubém a vzájemném nepoměru a smlouva i z jiného důvodu odporuje obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principů společenského řádu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 1998, sp. zn. 3 Cdon 51/96, uveřejněný pod č. 5 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný pod č. 16 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, nebo z aktuální judikatury rozsudek téhož soudu ze dne 25. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 3606/2007, in www.nsoud.cz ).
Z vyložených důvodů nelze proto souhlasit s právním závěrem odvolacího soudu, že za splnění uvedených předpokladů je předmětná kupní smlouva neplatná, jak bylo materiálně vyjádřeno ve výroku dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu. Z toho dále pramení, že měl-li odvolací soud za to, že žalobou dotčený právní úkon je postižen uvedenou vadou a že v důsledku žalobci učiněného právního úkonu (odstoupení od smlouvy) došlo k jeho zrušení, měl procesním způsobem (§118a odst. 2 o.s.ř.) signalizovat žalobcům – měl-li za to, že i v tomto případě by byly splněny podmínky ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o.s.ř. – nezbytnost úpravy žalobního petitu, obzvláště v situaci, kdy žalobci již v narační části žaloby primárně tvrdili skutečnosti, při jejichž osvědčení by bylo nutno přijmout závěr o absolutní neplatnosti uvedené smlouvy, a teprve pro případ, že by k takovému závěru soud po důkazní verifikaci nedospěl, též tvrdili, že v důsledku tísně a nápadně nevýhodných podmínek od uvedené smlouvy odstoupili.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem, §243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. května 2010
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu