ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2509.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2509/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce M. D., zastoupeného JUDr. J. K., advokátem proti žalovaným 1) m. P., zastoupenému M. K., advokátem 2) J. V., a 3) V. V., oběma zastoupeným Mgr. M. V., advokátem o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 11 C 219/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. září 2005, č. j. 15 Co 308/2005 - 194, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 9. 2005, č. j. 15 Co 308/2005 - 194, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že „kupní smlouva ze dne 9. 4. 2003, uzavřená mezi statutárním m. P. jako prodávajícím a žalovanými jako kupujícími, jejímž předmětem byly domy v P. čp. 119 a 918 na stavebních parcelách č. 9499 a 9500 v katastrálním území P. a pozemky parcelní číslo 9499 a 9500, je neplatná“. Žalobu odůvodnil zejména tím, že nebylo vydáno usnesení zastupitelstva nebo rady města P. o tom, že by město mělo zájem prodat uvedený nemovitý majetek, tedy nedošlo a nemohlo dojít ani ke zveřejnění záměru města nemovitosti prodat. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení odůvodnil tvrzením, že „mu bylo odepřeno jeho subjektivní veřejné právo vyjádřit se k záměru obce prodat nemovitý majetek“ a zároveň předložit prvnímu žalovanému svoji nabídku, a tím došlo k ovlivnění jeho hmotněprávního postavení, neboť v případě, že by měl možnost předložit obci svoji nabídku a by byla výhodnější než nabídka žalovaných 2) a 3), mohl by být dnes vlastníkem předmětných nemovitostí právě žalobce.
Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 11 C 219/2003 - 118, žalobě vyhověl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že nebylo učiněno usnesení zastupitelstva nebo rady m. P. o tom, že by město mělo zájem prodat nemovitý majetek, tedy nedošlo a nemohlo dojít ani ke zveřejnění záměru města nemovitosti prodat. Proto kupní smlouva ze dne 9. 4. 2003 uzavřená mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a žalovanými 2) a 3) jako kupujícími o převodu předmětných nemovitostí je neplatná podle §39 odst. 1 zák. č. 128/2000 Sb., o obcích.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 10. 2004, č. j. 15 Co 476/2004 - 145, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl k závěru, že rozhodnutí okresního soudu je nepřezkoumatelné, neboť zabýval-li se tím, zda žalobce má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení z pohledu, zda prokázal svůj zájem o koupi předmětných nemovitostí a osvětlil i způsob, jakým by finanční prostředky na koupi chtěl získat, hodnotil žalobcův ekonomický zájem, nikoliv zájem právní.
Okresní soud Plzeň - město po připuštění změny žaloby tak, že žalobce se domáhá určení, že nemovitosti v P., dům číslo popisné 119, č. orientační 6 v T. u. v P. na stavebním pozemku č. parc. 9500 a stavební pozemek č. parc. 9500, jsou ve vlastnictví m. P., rozsudkem ze dne 16. 12. 2004, č. j. 11 C 219/2003 - 159, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nemá ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť ani v případě, že by žalobě bylo soudem vyhověno, nemělo by to příznivější dopad na jeho právní postavení. Určení, že první žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí by totiž žalobci nemohlo zaručit, že následně dojde k opakování nabídkového řízení k prodeji nemovitostí prvním žalovaným, když prodej nemovitostí je „pouze na vůli a svobodném zvážení vlastníka věci“, a pouze určení osoby, která je vlastníkem věci, tedy nemá dopad na možnost získání věci jinou osobou; na právní postavení žalobce by takové rozhodnutí nemělo vliv.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 9. 2005, č. j. 15 Co 308/2005 - 194, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se především zabýval žalobcem vznesenou námitkou podjatosti všech soudců Krajského soudu v Plzni, jmenovitě předsedy senátu JUDr. A. Š., jemuž věc byla podle rozvrhu práce tohoto soudu přidělena, a vzhledem k tomu, že tato námitka byla uplatněna před jednáním, při němž byla věc rozhodnuta, a nebyla důvodná, postupoval podle §15b odst. 2 o. s. ř. Shodně se soudem prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť již sama konstrukce žaloby, že první žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí je velmi „pofidérní“, když žalobce v podstatě vnucuje vlastnické právo k nemovitostem tomuto žalovanému, který se ovšem brání a za vlastníka se nepovažuje a považovat nechce. Pokud pak žalobce žádá v rámci prejudiciální otázky posouzení, zda byla platně uzavřena kupní smlouva mezi prvním žalovaným jako prodávajícím a žalovanými 2) a 3) jako kupujícími, pak ani na takovém určení nemá naléhavý právní zájem, neboť - jak uvedl Ústavní soud v nálezu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, „absolutní neplatnost právního úkonu, i kdyby byla zjištěna, nelegitimuje kohokoliv, kdo má na tom naléhavý právní zájem, k vyvolání řízení o neplatnosti takového právního úkonu, ale toliko a výlučně toho, kdo mimo naléhavý právní zájem prokáže, že sám je na posuzovaném vztahu účasten“. Dále poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. Cdon 1690/97, v němž se uvádí, že „naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§80 písm. c) o. s. ř.), nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Přichází v úvahu, aby předmětem určovacího žalobního návrhu byla existence či neexistence právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou a s dovoláním se takové neplatnosti zákon výslovně počítá např. pro rozpor s §140, §145 odst. 2 nebo §701 odst. 1 obč. zák. Aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy, ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní vynutitelná práva s předmětem neplatné smlouvy související“. V daném případě to znamená, že žalobce nemůže žalovat na určení, že první žalovaný je vlastníkem věci, neboť z hlediska hmotného práva nejde o nárok v pravém slova smyslu, když nejde o subjektivní vymahatelné právo žalobce. Jde-li o určení vlastnictví, tedy o zcela typický soukromoprávní institut, nemůže ani pojmově jít o tzv. veřejná subjektivní práva žalobcova. U žalobce tedy nebylo porušeno žádné jeho subjektivní vymahatelné právo, jeho právní postavení se nijak nezhoršilo a nestalo se nejistým.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a podává je z důvodů uvedených v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Má za to, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, neboť řeší právní otázku, která je odvolacími soudy a dovolacím soudem rozhodována rozdílně a rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Existenci vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že v řízení nebyl řádně poučen podle ust. §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. a podle §119a o. s. ř., jakým jiným tvrzením a jakým důkazem lze prokázat naléhavý právní zájem na požadovaném určení, když nepostačují ty atributy, v nichž spatřuje naléhavý právní zájem Nejvyšší soud, dále v tom, že odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení neuložil soudu prvního stupně, co vlastně má zjišťovat, takže okresní soud se otázkou naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vůbec nezabýval. Další vadou řízení pak je, že krajský soud ve věci rozhodl i přesto, že žalobce vznesl námitku podjatosti, přičemž nevysvětlil, z jakého důvodu není opodstatněná. Žalobce však nemá pochyb o tom, že v dané věci jsou zcela reálné důvody pro tvrzení o existenci poměru členů senátu Krajského soudu v Plzni k věci i k žalovaným, když „věc rozhodoval senát složený z žalobcových politických odpůrců, kteří své funkce vykonávali již před rokem 1990 a ve svých rozhodnutích jsou politicky závislí“. Z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - stejně jako v odvolání - namítá, že je nesprávný názor soudů obou stupňů, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem. Namítá, že již samotné určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je první žalovaný, by mělo na jeho právní postavení příznivější dopad, neboť „by skončilo jeho dosavadní znevýhodňování oproti druhým dvěma žalovaným“, s nimiž první žalovaný jednal v rozporu se zákonem tak, že je v možnostech získání těchto nemovitostí zvýhodnil způsobem, který mu zákon neumožňuje a sankcionuje neplatností právního úkonu. Vyhovění žalobě by tedy mělo příznivější dopad na právní postavení žalobce již tím, že by se vyrovnalo postavení žalovaných a žalobce by pozvedlo naroveň s nimi v možnostech ucházet se o získání nemovitostí. Je jen na vůli a svobodném zvážení vlastníka věci (v tomto případě jde o veřejnoprávní korporaci a o veřejný majetek), zda věc zcizí a kdy. Vyhovění žalobě by sice žalobci nemohlo zaručit, kdy dojde k opětovnému prodeji předmětných nemovitostí, ale zaručilo by mu to, že až dojde k jejich prodeji, muselo by se tak stát výhradně opakováním nabídkového řízení cestou zveřejnění záměru obce, jehož se žalobce bude moci zúčastnit. A právě to, že k prodeji nedojde bez jeho účasti, je žalobcovým naléhavým právním zájmem. Stejně tak již judikoval Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích a rovněž např. Krajský soud v Českých Budějovicích v rozsudku ze dne 21. 4. 2005, sp. zn. 15 Co 132/2005. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První žalovaný se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním závěrem soudů obou stupňů, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení, a navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Stejně tak žalovaní 2) a 3) navrhli ve svém písemném vyjádření k dovolání, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto. Poukázali zejména na to, že záměr obce prodat předmětné nemovitosti zveřejněn byl, a to opakovaně, jedenkrát před uzavřením smlouvy o budoucí kupní smlouvě a posléze před uzavřením samotné kupní smlouvy, a že usneseními zastupitelstva obce byl schválen jak záměr obce nemovitosti prodat, tak byl udělen souhlas s prodejem nemovitostí i bylo rozhodnuto o schválení tohoto prodeje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně sice ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, nebyl však vázán závazným právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V posuzované věci odvolací soud řešil právní otázku, zda občan, který tvrdí, že smlouva o převodu nemovitostí uzavřená mezi obcí a jiným zájemcem o koupi těchto nemovitostí z majetku obce, je absolutně neplatná z důvodu, že nebyl zveřejněn záměr města nemovitosti prodat, má ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení, že město je vlastníkem těchto nemovitostí. Vzhledem k tomu, že tuto procesní otázku odvolací soud vyřešil nesprávně a protože posouzení uvedené otázky bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu z tohoto hlediska rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ust. §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle §80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, na nějž odvolací soud poukázal, vyslovil právní názor, že „naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není [§80 písm. c) o. s. ř.] nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Z citovaného ustanovení totiž nevyplývá, že by v určovacím žalobním návrhu mohlo jít pouze o určení právního vztahu mezi žalobcem a žalovaným (popř. jejich právními předchůdci) nebo o právo žalobce vůči žalovanému. Proto přichází v úvahu, aby předmětem určovacího žalobního návrhu byla existence či neexistence právního vztahu mezi žalovaným a třetí osobou. S dovoláním se takové neplatnosti zákon výslovně počítá např. v případech právních úkonů relativně neplatných podle §40a obč. zák. pro rozpor s §§140, 145 odst. 2 nebo 701 odst. 1 obč. zák. Skutečně není důvodu proto, aby se v obdobných případech absolutní neplatnosti smlouvy nemohla této neplatnosti dovolávat osoba na této smlouvě nezúčastněná, jestliže i její právní postavení by mohlo být vyhověním žalobě na určení neplatnosti smlouvy příznivě dotčeno. Aktivně legitimován k žalobě na určení neplatnosti smlouvy je tedy nejen účastník této smlouvy (jeho právní nástupce), ale každá osoba, na jejíž právní postavení by deklarování této neplatnosti soudem mohlo mít příznivý dopad. Toto příznivé ovlivnění by mělo spočívat v tom, že by jí zakládalo či umožňovalo s poukazem na tuto deklaraci uplatnit vlastní (vynutitelná) práva s předmětem neplatné smlouvy související. Na druhé straně platí, že absolutní neplatnosti právního úkonu se v řízení o určení této neplatnosti může dovolat jen ten, kdo je v tomto řízení aktivně legitimován, tedy ten, kdo má, jak již výše rozvedeno, naléhavý právní zájem. Nemůže totiž platit, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu má každý, kdo tuto neplatnost tvrdí. Kdyby tomu tak bylo, mohl by kdokoliv žalovat na neplatnost kteréhokoliv právního úkonu. Takový závěr by nepochybně vedl k protismyslným důsledkům“.
Porušením povinnosti obce zveřejnit záměr převést nemovitý majetek obce podle dřívějšího zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, a dospěl k závěru, že převodní smlouva uzavřená bez zveřejnění záměru je (pro obcházení zákona ve smyslu §39 obč. zák.) absolutně neplatná.
V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, pak Nejvyšší soud judikoval, že „neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná [§80 písm. c) o. s. ř.]“. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že „okolnost, že záměr převést nemovitý majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět)“.
Podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění účinném do 31. 1. 2004, záměr obce prodat, směnit nebo darovat nemovitý majetek, pronajmout jej nebo poskytnout jako výpůjčku obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky. Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní úkon od počátku neplatný. Nemovitost se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platného ke dni zveřejnění záměru.
Z citovaného ustanovení tedy vyplývá, že oproti zákonu č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), již zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), výslovně stanoví, že pokud obec nezveřejní záměr prodat nemovitosti z majetku obce, je právní úkon od počátku neplatný.
V posuzovaném případě se žalobce domáhá určení, že první žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí, s odůvodněním, že za neplatnou považuje kupní smlouvu uzavřenou mezi prvním žalovaným a žalovanými 2) a 3) o převodu těchto nemovitostí, neboť první žalovaný nezveřejnil záměr města nemovitosti prodat, a žalobci tak jako potenciálnímu zájemci o převod tohoto nemovitého majetku města znemožnil účastnit se nabídkového řízení o prodeji tohoto majetku.
Jestliže v dané věci žalobce tvrdí, že jako potencionálnímu zájemci o koupi předmětných pozemků z majetku obce, mu bylo odepřeno jeho právo vyjádřit se k záměru obce nemovitosti prodat a předložit prvnímu žalovanému svoji nabídku z důvodu, že první žalovaný takovýto záměr města nezveřejnil, pak v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu žalobce naléhavý právní zájem ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. na určení, že první žalovaný je vlastníkem těchto nemovitostí má, neboť v případě, že by kupní smlouva ze dne 9. 4. 2003 byla neplatná podle §39 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb. pro porušení povinnosti města záměr zveřejnit, takže žalobce se o tomto záměru ani nedozvěděl (nemohl dozvědět), byl by první žalovaný povinen záměr obce nemovitosti prodat znovu zveřejnit po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky, a žalobce jako potencionální zájemce by se tak mohl zúčastnit nového nabídkového řízení.
Není tudíž správný právní závěr odvolacího soudu, že žalobce, tvrdí-li, že záměr města předmětné nemovitosti prodat, nebyl zveřejněn, a že mu tak bylo znemožněno se k tomuto záměru vyjádřit a předložit svoji nabídku, nemá ve smyslu ust. §80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení a že by vyhovění určovací žalobě nemohlo mít příznivý dopad na jeho právní postavení.
Námitku dovolatele, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou uvedenou v ust. §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., tedy, že ve věci rozhodovali vyloučení soudci Krajského soudu v Plzni, nepovažuje dovolací soud za opodstatněnou, neboť byla uplatněna před jednáním, při němž věc byla rozhodnuta, a odvolací soud měl za to, že tato námitka není důvodná (§15b odst. 2 o. s. ř.). Jestliže totiž žalobce ve svém písemném podání uvedl, že důvod k vyloučení soudců spatřuje v tom, že tuto funkci vykonávali před rokem 1990 a že ve svém rozhodování nebyli nestranní, pak je zřejmé, že tato námitka byla vznesena zjevně opožděně, když ve věci již jednou soudci Krajského soudu v Plzni rozhodovali.
Protože rozsudek odvolacího soudu není správný, Nejvyšší soud jej podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud znovu o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. února 2007
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu