ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2510.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2510/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce: V. C. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8, proti žalované: Česká republika – Český úřad zeměměřický a katastrální se sídlem Pod Sídlištěm 1800/9, Praha 8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce: S & CH spol. s r. o., IČ 45278954, se sídlem K Dýmači 23, Praha 4 – Cholupice, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Šelderem, advokátem se sídlem Thámova 402/4, Praha 8, o zaplacení částek 74.161,- Kč, 342.000,- Kč a 3,807.689,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 12 C 198/2011, o dovolání žalobce a vedlejšího účastníka proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 12 C 198/2011 – 144, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. 69 Co 25/2014 - 181, takto:
I. Dovolací řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 10. 2013, č. j. 12 C 198/2011 – 144, se zastavuje.
II. Dovolání vedlejšího účastníka proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. 69 Co 25/2014 - 181, se odmítá.
III. Dovolání žalobce proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 2. 2014, č. j. 69 Co 25/2014 - 181, se odmítá.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud napadeným rozsudkem (výrokem I.) odmítl odvolání žalobce a vedlejšího účastníka ohledně částky 1.926,40 Kč do zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně, potvrdil (výrokem II.) rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 4,223.850,- Kč a ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl (výrokem III.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Takto rozhodl k odvolání žalobce a vedlejšího účastníka o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 4,225.776,40 Kč sestávající z dílčích nároků: 1) na úhradu částky 1.926,40 Kč jako vynaložených nákladů v řízení vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu pod sp. zn. V 21715/2001 (dále jen „nárok 1“), 2) na úhradu nákladů řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 574/2003, a to za podání návrhu a zastoupení advokátem v částce 38.711,- Kč a za náklady protistrany ve výši 35.450,- Kč (dále jen „nárok 2“), 3) na úhradu částky 342.000,- Kč jako ztráty na výdělku z živnostenské činnosti za období 1996 – 2011 (dále jen „nárok 3“) a 4) na úhradu částky 3,807.689,- Kč jako majetkové újmy za „ztrátu vlastnického práva“ k nemovitostem (pozemkům p. č. 25, 26 a 27 v kat. území C.) (dále jen „nárok 4“).
Ke vzniku škody mělo podle žalobce dojít na základě nesprávného úředního postupu Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, kdy od podání návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí do jeho provedení uběhla lhůta 7 let.
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z následujících skutkových zjištění:
Dne 31. 10. 1994 došel Katastrálnímu úřadu Praha – město návrh žalobce a O. C. (datovaný 27. 10. 1994) na provedení vkladu, který se týkal předmětných nemovitostí. Přílohou návrhu byla mj. smlouva o vrácení daru a zřízení věcného břemene ze dne 27. 10. 1994, v níž O. C. mj. uvedla, že žalobci vrací předmětné nemovitosti včetně „příslušenství“ z důvodu poškození žalobce svým blíže popsaným postupem.
Katastrální úřad Praha – město vydal dne 13. 11. 2001 rozhodnutí, kterým na základě shora uvedeného návrhu rozhodl o povolení vkladu vlastnického práva s tím, že právní účinky vkladu vznikly dne 24. 8. 2001, přičemž vklad byl zapsán k 14. 11. 2001.
K datu 15. 11. 2001 byl v katastru nemovitostí jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán žalobce s tím, že nabývacím titulem byla právě smlouva ze dne 27. 10. 1994. Právní účinky vkladu práva měly podle stavu zápisů v katastru nemovitostí k 15. 11. 2001 nastoupit k 24. 8. 2001.
Přípisem ze dne 12. 11. 2003 Katastrální úřad Praha – město oznámil žalobci a O. C., že po přešetření obsahu rozhodnutí ze dne 13. 11. 2001 opravuje datum u právních účinků vkladu, a to z chybně uvedeného data 24. 8. 2001 na správné datum 31. 10. 1994.
Dne 19. 11. 2003 vydal soudní exekutor JUDr. Juraj Podkonický příkaz č. j. EX 2957/03 – 33, ve kterém nařídil exekuci prodejem předmětných nemovitostí se vším, co k nim patří (usnesení o pověření exekutora vydal Obvodní soud pro Prahu 4 dne 23. 9. 2003, č. j. 13 Nc 16899/2003 – 4). Exekuce probíhala na základě exekučního titulu, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 3. 2001, č. j. 9 C 283/94 – 148, kterým byla mj. O. C. a vedlejšímu účastníkovi na straně žalobce uložena povinnost zaplatit J. R. a V. V. částku 28,800.000,- Kč s příslušenstvím.
V reakci na uvedený příkaz podal žalobce žalobu na vyloučení majetkové hodnoty z výkonu rozhodnutí.
Zamítavý rozsudek o této excindační žalobě žalobce byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 8. 4. 2011, č. j. 54 Co 5/2011 – 362. V tomto rozsudku Městský soud v Praze uzavřel, že vlastnické právo k předmětným nemovitostem na žalobce nepřešlo, neboť O. C. (jako manželka žalobce) v době rozhodování katastrálního úřadu o vkladu vlastnictví žalobce již nebyla oprávněna s nemovitostmi disponovat. Důvodem byla skutečnost, že dne 6. 11. 2001 bylo vydáno Obvodním soudem pro Prahu 4 usnesení, č. j. 10 Nc 2828/2001 – 5, jímž bylo O. C. zakázáno zcizit uvedené nemovitosti, a toto rozhodnutí bylo doručeno Katastrálnímu úřadu Praha – město dne 12. 11. 2001. Katastrální úřad neměl vklad za dané situace povolit, a pokud tak přesto učinil, nestal se žalobce vlastníkem nemovitostí.
K žádosti žalobce o zaslání písemného stanoviska žalovaná přípisem ze dne 25. 1. 2005 žalobci mj. sdělila, že vklad byl povolen rozhodnutím ze dne 13. 11. 2001 (k zápisu do katastrálního operátu pak došlo dne 14. 11. 2001), a to i přesto, že bylo katastrálnímu úřadu dne 12. 11. 2001 doručeno usnesení ze dne 6. 11. 2001, kterým bylo mj. O. C. zakázáno zcizit nezkolaudovanou stavbu a pozemky s ní spojené. Podle §5 poslední věty zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad zkoumá podmínky vkladu ke dni podání návrhu na vklad a nikoliv ke dni, ve kterém o vkladu rozhoduje.
V přípisu ze dne 20. 7. 2010 pak žalovaná mj. sdělila žalobci negativní stanovisko k žádosti žalobce o právní pomoc a součinnost ve věci odvolání proti rozsudku soudu I. stupně vydaného v řízení o vyloučení předmětných nemovitostí z exekuce (sp. zn. 19 C 574/2003) s tím, že k poskytování součinnosti či dokonce právní pomoci jednotlivým fyzickým osobám v takových věcech není oprávněna, a upozornila žalobce na skutečnost, že ani jeho předchozí žádost o součinnost nemohla být úspěšná.
Ve vztahu k nároku 2 odvolací soud uzavřel, že bezprostřední příčinou vzniku těchto nákladů bylo podání vylučovací žaloby ze strany žalobce, šířeji pak příkaz soudního exekutora, a to v důsledku nařízené exekuce. Žádná z těchto skutečností nebyla důsledkem nečinnosti katastrálního úřadu.
Ve vztahu k nároku 3 žaloba nemohla být úspěšná, neboť podle odvolacího soudu žalobce neoznačil žádný důkaz prokazující tvrzení, že v období 1996 – 2011 provozoval živnost a že by vydělal, nebýt tvrzeného pochybení katastrálního úřadu, jím uváděnou částku 342.000,- Kč, tudíž neprokázal předpoklady vzniku škody spočívající v ušlém zisku.
Ve vztahu k nároku 4 odvolací soud uzavřel, že bez ohledu na okolnost, zda katastrální úřad porušil svou nečinností zákonnou povinnost vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě (§13 odst. 1 věta druhá OdpŠk) a zda žalobci případně vznikla škoda (a v jaké výši), nelze mezi tvrzeným protiprávním jednáním katastrálního úřadu a vznikem škody shledat příčinnou souvislost.
Důvodem, pro který nemohl být dokončen proces nabytí vlastnického práva žalobcem (ve smyslu citovaného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 54 Co 5/2011 – 362), nebyla vlastní nečinnost katastrálního úřadu, ale existence předběžného opatření, které zakazovalo dispozici O. C. Předběžné opatření přitom nebylo důsledkem nečinnosti katastrálního úřadu, nýbrž skutečností na této činnosti nezávislou.
Pokud žalobce žalovaná nejprve ujistila o platnosti vkladu vlastnického práva, aby mu následně neposkytla součinnost, pak ani takové jednání žalované nemohlo být příčinou toho, že proces zpětného nabytí vlastnického práva nebyl dokončen, když důvod spočíval v uvedeném předběžném opatření. Nemohl být ani příčinou vynaložení nákladů v řízení o vylučovací žalobě, když žaloba byla podána dříve, než došlo k takovému jednání. Nadto neexistuje žádný právní důvod, na jehož podkladě by byl správní úřad vůbec oprávněn požadovanou součinnost žalobci poskytnout.
Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu ve výrocích II. a III. napadli žalobce a vedlejší účastník na straně žalobce obsahově shodným dovoláním.
Podle dovolatelů v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka vztahu neúměrné délky řízení u katastrálního úřadu a nařízení předběžného opatření. V případě srovnání s obdobnými případy, kdy se jednalo o vztah jiných rozhodnutí k vkladovému řízení, se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dále konstatovali, že by vyřešená právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Odvolací soud podle dovolatelů nesprávně právně posoudil jednak hlavní příčinu vzniku škody, jednak předběžnou otázku, zda došlo či nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, kdy kromě nečinnosti správního orgánu poukazovali rovněž na to, že měl správní orgán dát žalobci i chybné poučení.
V řízení rovněž mělo dojít k procesním vadám při provádění dokazování, kdy důkaz listinou byl proveden v rozporu s ustanovením §129 odst. 1 o. s. ř. (při hodnocení předloženého znaleckého posudku) a kdy v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř. se soud nezabýval rozhodnými okolnostmi a neprovedl k nim důkazy, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly důkazy nabídnuty, načež dovodil, že účastník neunesl důkazní břemeno (poukázali zejména na neprovedení důkazu spisem katastrálního úřadu).
Podle dovolatelů odvolací soud učinil nesprávný právní závěr, že nelze mezi (žalobcem) tvrzeným protiprávním jednáním katastrálního úřadu a vznikem škody „za ztrátu vlastnického práva žalobcem“ shledat příčinnou souvislost. Podle dovolatelů je příčinná souvislost zcela zřejmá, když návrh na vklad dohody o zrušení darovací smlouvy byl podán dne 27. 10. 1994 a při standardním průběhu řízení měl být zápis proveden ve lhůtě dle správního řádu, tj. do 30 dnů. Předběžné opatření přitom bylo vydáno o sedm let později. Je tedy zřejmé, že kdyby katastrální úřad zapsal vklad v zákonné lhůtě, nemohlo by mít předběžné opatření ze dne 6. 11. 2001 na vkladové řízení žádný vliv. Nesprávný úřední postup je tedy hlavní příčinou vzniku škody.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné, neboť naznačené právní otázky nemají po právní stránce zásadní význam. V případě nároků 1, 2 a 4 není dána příčinná souvislost a v případě nároků 1, 3 a 4 nebyl prokázán vznik škody Posouzení existence nesprávného úředního postupu tak pro rozhodnutí ve věci není rozhodující. Námitky dovolatelů proti postupu při provádění dokazování považuje za účelové, když ani před soudem prvního stupně ani při zopakování dokazování odvolacím soudem, neměli účastníci k provedenému dokazování námitek. Žalobce byl účastníkem řízení před katastrálním úřadem i soudního řízení o vylučovací žalobě, tudíž mohl do spisů nahlížet a činit si z nich výpisy a kopie a mohl řádně označit listiny k důkazu. Žalovaná souhlasí se závěry odvolacího soudu o neexistenci příčinné souvislosti. Podle žalované je dovolání nepřípustné i z toho důvodu, že výše uvedené je závěrem skutkovým, nikoliv právním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, který nelze odstranit. Dovolací soud proto podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. řízení o dovolání směřujícímu proti rozhodnutí soudu prvního stupně zastavil, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2002, uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto usnesení jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Dovolání vedlejšího účastníka není přípustné, neboť bylo podáno osobou, která k tomuto mimořádnému opravnému prostřední není oprávněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 2004, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, uveřejněné pod číslem 3/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání vedlejšího účastníka proto dovolací soud podle §243c odst. 1 a 3 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení.
Ve vztahu k dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu bylo dovolání podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu nároku 3 (ušlý příjem z podnikání) trpí vadou, jež nebyla ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§243c odst. 1 o. s. ř.), když z něj nevyplývá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel namítá, že při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s ustanovením §120 a §129 odst. 1 o. s. ř., neuvádí však, že by se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Žalobce se otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zabýval pouze v souvislosti s posouzením vzájemného vztahu neúměrné délky řízení u katastrálního úřadu a nařízení předběžného opatření, tedy posouzením příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem a tvrzenou škodu. Na tomto závěru však rozhodnutí odvolacího soudu o nároku 3 nespočívá, když důvodem zamítnutí žaloby v rozsahu daného nároku bylo neprokázání vzniku škody.
Stejný závěr o nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání lze učinit i ve vztahu k nárokům 2 a 4, pokud se žalobce dovolával toho, že se odvolací soud při řešení právní otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, aniž dosavadní rozhodovací praxi označil, nebo když poukazoval na nesprávné posouzení chybného poučení správního orgánu.
Rovněž tak v případě výroků o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a před odvolacím soudem (výrok III.) nemá dovolání základní obsahové náležitosti.
Postup soudů při provádění dokazování v rozporu s ustanovením §120 a §129 odst. 1 o. s. ř. by mohl být vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), k takovým vadám řízení však dovolací soud může přihlédnout pouze v případě, je-li dovolání přípustné (§237 až §238a o. s. ř.).
Z dovolání lze, i přes jeho jinak obtížnou srozumitelnost, dovodit, že napadené rozhodnutí ve vztahu k nároku 2 (náklady řízení o vylučovací žalobě) a nároku 4 („ztráta vlastnického práva“ k nemovitostem) závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to posouzení vztahu příčiny a následku (škody) za situace, kdy jsou zde tvrzeny dvě skutkové okolnosti, které měly být příčinnou tvrzeného následku, tedy 1. určitou dobu trvající vkladové řízení a 2. v jeho průběhu soudem vydané předběžné opatření zakazující převodci nakládat s převáděnou nemovitostí. Dovolatel se dovolává toho, že otázka vztahu uvedených skutkových okolností a posouzení jejich relevance k tvrzenému následku nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena.
Vyřešení uvedené otázky hmotného práva přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť uvedená otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že nebyla splněna podmínka existence příčinné souvislosti mezi tvrzeným odpovědnostním titulem (nesprávným úředním postupem spočívajícím v sedmileté nečinnosti katastrálního úřadu) a tvrzenou škodou.
Bezprostřední příčinou vzniku nákladů řízení o vylučovací žalobě (nárok 2) bylo podání vylučovací žaloby ze strany žalobce, šířeji pak příkaz soudního exekutora v důsledku nařízené exekuce.
Příčinou toho, proč nemohl být podle odvolacího soudu dokončen proces nabytí vlastnického práva žalobcem (nárok 4), byla existence předběžného opatření.
Jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 439/2014 (a to právě v rámci dovolacího řízení proti zamítavému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2011, č. j. 54 Co 5/2011 - 362, o excindační žalobě žalobce), k vrácení daru došlo dnem, v němž obdarované (O. C.) došel dárcův (žalobcův) požadavek (ústní nebo písemný) na vrácení daru, a to za předpokladu, že byly splněny požadavky ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Smyslem smlouvy o vrácení daru sjednané mezi žalobcem a O. C. bylo pouze deklarování obnovení vlastnického práva žalobce. Právní účinky takové smlouvy se tedy neodvíjejí od toho, zda a kdy podle ní bylo vloženo právo do katastru nemovitostí. Podle dovolacího soudu je rozhodující, zda se O. C. chovala vůči žalobci nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušila dobré mravy, a zda tedy žalobce po ní požadoval vrácení daru (jeho části) v souladu s ustanovením §630 obč. zák. V případě, že by bylo zjištěno, že se O. C. takovým způsobem zachovala, byl by tím podložen závěr, že se žalobce stal vlastníkem předmětných nemovitostí (žalobcovo vlastnické právo k předmětným nemovitostem se ex nunc obnovilo) již v roce 1994.
Postavil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že neexistuje příčinná souvislost mezi nepřiměřenou délkou řízení o vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a vznikem škody spočívající v hodnotě předmětných nemovitostí a nákladech řízení o excindační žalobě, pak se při vyřešení otázky hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť případné obnovení vlastnického práva žalobce z titulu vrácení daru a ani vedení řízení o excindační žalobě na průběhu řízení před katastrálním úřadem nezáviselo.
Na tomto základě dovolací soud dovolání žalobce postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem pro vady a dílem jako nepřípustné odmítl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto usnesení.
Nákladový výrok IV. tohoto usnesení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu