ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.2544.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 2544/2017-132
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž. , t. č. Věznice Mírov, PS 1/8, Mírov, zastoupeného JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph. D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Betlémské nám. 6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 6/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2016, č. j. 15 Co 35/2016-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši částky 6 521,73 EUR za období od 25. 6. 2007 do 2. 1. 2014 a dále částky ve výši 2,741 EUR denně za období od 3. 1. 2014 do 22. 9. 2015, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 23 C 6/2014-49, konstatoval, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 21 C 170/2007 bylo porušeno právo žalobce na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 6 521,73 EUR za období od 25. 6. 2007 do 2. 1. 2014 a částky ve výši 2,741 EUR denně za období od 3. 1. 2014 do 22. 9. 2015 (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. 5. 2016, č. j. 15 Co 35/2016-85, k odvolání žalobce i žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce včasným dovoláním (§240 odst. 1 o. s. ř.), doplněným advokátem (§241b odst. 3 věta druhá, část věty za středníkem, o. s. ř.), které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 5 o. s. ř. k obsahu podání, v němž dovolatel uvedl, v jakém rozsahu napadá rozhodnutí odvolacího soudu, nebo v němž vymezil důvody dovolání, aniž by byla splněna podmínka stanovená v §241, se nepřihlíží.
Podle dovolatele se odvolací soud ve svém rozsudku uchýlil k nesprávnému posouzení právní otázky zásadního významu ve výkladu §13 odst. 2 ve spojitosti s kritérii stanovenými v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a to ohledně posouzení přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené délkou posuzovaného řízení, neboť se odvolací soud ztotožnil ve svém odůvodnění se skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a nesprávně shledal rozhodnutí soudu prvního stupně v přiměřenosti prostředku nápravy jako věcně správné.
Řešení otázky, jakou formu přiměřeného zadostiučinění lze v konkrétním případě považovat za přiměřenou, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3362/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná též na www.nsoud.cz ).
Žádné konkrétní právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, a to spolu s předpoklady jejich přípustnosti (§237 a §241 odst. 2 a 3 o. s. ř.), dovolatel v dovolání nevymezuje.
K dalším námitkám dovolatele je možno uvést, že za situace, kdy žalobci bylo přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu, je zřejmé, že napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy. Napadeným rozhodnutím není nijak zpochybněno ani dovolatelem poukazované pravidlo, že v případě nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se zásadně poskytuje zadostiučinění v penězích. Odvolací soud, a to odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, totiž uvedl, které konkrétní okolnosti jej ve svém souhrnu vedly k závěru o přiměřené formě zadostiučinění konstatováním porušení práva. Aplikace jednotlivých kritérií podle §31a odst. 3 OdpŠk přitom není dovolatelem zpochybněna (tedy vymezením konkrétní právní otázky spolu s předpoklady přípustnosti) a ani dovolacímu soudu se nejeví jako nepřiměřená.
Konečně ani posouzení účelu zadostiučinění, který má mít podle žalobce ve vztahu ke státu preventivní a sankční charakter, jež by stát motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit nemůže. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu institut tzv. punitive nebo exemplary damages , nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní povahy nemá v českém právním řádu oporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/2012).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu rovněž pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu