ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.2553.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 2553/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně M. B. , právně zastoupené JUDr. Alenou Porostlou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Prostorná 811/4, proti žalované Mgr. L. V. , opatrovnici P. B., zemřelého dne 3. dubna 2013, o určení otcovství k nezletilému D. B., ve věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 147/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. února 2014, č. j. 13 Co 90/2014-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále jen „soud prvního stupně“) zastavil usnesením ze dne 10. října 2013, č. j. 80 C 147/2013-24, řízení o žalobě, kterou se žalobkyně M. B. domáhala určení, že zemřelý P. B., v řízení zastoupený opatrovnicí Mgr. L. V., je otcem nezletilého D. B. narozeného dne 3. srpna 2003 z žalobkyně, matky M. B.
Z usnesení soudu prvního stupně plyne, že zemřelý P. B. a žalobkyně M. B. učinili dne 1. září 2004 na matrice souhlasné prohlášení rodičů o určení otcovství k nezletilému D. B. Následně P. B. podal žalobu na popření otcovství. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. června 2007, č. j. 85 C 415/2004-58, bylo určeno, že P. B. není otcem nezletilého D. B. (dříve D. B.).
Dne 28. června 2013 podala žalobkyně k soudu prvního stupně žalobu, v níž se domáhala vydání soudního rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že P. B. je otcem nezletilého D. B. Soud prvního stupně shledal, že v předmětné věci je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť bylo již pravomocně rozhodnuto, že P. B. není otcem nezletilého D. B. V dané věci se tak jedná o totožný předmět řízení, kdy má být opět rozhodováno o otcovství P. B. k nezletilému D. B. Skutečnost, že strany sporu vystupují v předmětné věci v opačném postavení, není rozhodná, neboť v novém řízení jde o tentýž stav a řízení se týká téhož předmětu řízení. Z výše uvedených důvodů soud řízení zastavil, neboť jde o nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) svým usnesením ze dne 19. února 2014, č. j. 13 Co 90/2014-76, potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že v projednávané věci existuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť není rozhodné, že v dříve souzené věci šlo o řízení o popření otcovství, zatímco v nyní projednávané věci jde o určení otcovství, když fakticky je rozhodováno o otcovství téhož může k témuž dítěti a předmět řízení tak zůstává totožný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen „dovolatelka“) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dle jejího názoru má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud řešena. Dovolatelka se domnívá, že je třeba vyřešit otázku, zda pravomocný rozsudek o popření otcovství může být na překážku projednání žaloby matky na určení otcovství proti opatrovníkovi zemřelého otce s přihlédnutím k tomu, že otec dítěte není zapsán v rodném listě dítěte. Dovolatelka ve svém podání uvádí, že s P. B. žili ve společné domácnosti, ten se k dítěti choval jako k vlastnímu, představoval ho jako svého syna, nezletilý ho oslovoval „tati“, trávili spolu volný čas. Nezletilý je na P. B. podobný, zdědil po něm oční vadu. Dle tvrzení dovolatelky P. B. zfalšoval vzorky DNA pro účely předchozího řízení o popření otcovství. Dovolatelka se domnívá, že současný stav není v souladu s právy a zájmy nezletilého a že překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. února 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen „dovolací soud“) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013).
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku, usnesení nebo platebního rozkazu pro účastníky a popřípadě jiné osoby, vyplývající z ustanovení §159a odst.1, 2 a 3 o. s. ř., věc projednávána znovu (srov. §159a odst. 5, §167 odst. 2 a §174 odst.1 o. s. ř.).
Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, jde-li v novém řízení o projednání stejné věci. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v novém řízení rozdílné procesní postavení (např. vystupovaly-li v původním řízení jako žalovaní a v novém jako žalobci). Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Řízení se týká týchž osob rovněž v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci (z důvodu universální nebo singulární sukcese) osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. I když se nejedná o stejnou věc, překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení, jestliže výrok pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé je závazný pro každého nebo jestliže zákon (ve věcech uvedených v ustanovení §83 odst. 2 o. s. ř. nebo v dalších případech stanovených zvláštními právními předpisy) rozšiřuje subjektivní závaznost rozhodnutí na další osoby, které nebyly účastníky řízení. V těchto případech totiž působí materiální účinky právní moci rovněž proti každému nebo vůči osobám, na něž byla subjektivní závaznost rozhodnutí zákonem rozšířena. V rozsahu závaznosti výroku pravomocného rozsudku, platebního rozkazu nebo usnesení ve věci samé se na tyto osoby vztahuje překážka věci pravomocně rozhodnuté, i když nebyly účastníky původního řízení. Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek (skutkový děj), který byl předmětem původního řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává také tehdy, jestliže skutek (skutkový děj) byl soudem v původním řízení posouzen po právní stránce nesprávně nebo neúplně. O stejný předmět řízení jde také tehdy, jestliže byl stejný skutek (skutkový děj) v novém řízení právně kvalifikován jinak než v řízení původním (srov. též právní názor uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2006 sp. zn. 21 Cdo 2091/2005, který byl uveřejněn pod č. 84 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2007).
Z výše uvedeného jednoznačně plyne, že nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že v předmětné věci nenastala překážka věci pravomocně rozhodnuté. Je zcela zřejmé, že byť v původním řízení šlo o popření otcovství, zatímco nyní se jedná o určení otcovství, jde stále o tentýž předmět sporu, jímž je posouzení, zda je P. B. otcem nezletilého D. B., či nikoliv. Přestože se procesní postavení stran změnilo a P. B. je nyní v řízení v důsledku úmrtí zastoupen opatrovnicí, nemůže být sporu, že se jedná o stejné strany. Soud prvního stupně a odvolací soud tak věc posoudily zcela v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Překážka věci pravomocně rozhodnuté (§159a odst. 5 o.s.ř.) znemožňuje, aby byla znovu projednána věc, o níž již bylo dříve (v jiném řízení) pravomocně rozhodnuto, je-li pravomocné soudní rozhodnutí závazné pro účastníky nového řízení. Nedostatek této podmínky řízení nelze odstranit; jakmile vyjde najevo, je soud povinen řízení v kterékoliv jeho fázi zastavit (§104 odst.1 o. s. ř.).
Nadto se i Ústavní soud již dříve vyjádřil k možnosti neaplikovat překážku věci pravomocně rozsouzené v případech, kdy má žalobce dojem, že předchozím rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práv. Ústavní soud vyslovil, že nelze přisvědčit názoru, že překážka rei iudicatae je pouhým formalismem, jenž musí ustoupit domnělým ústavně zaručeným právům stěžovatele. V takovém případě by totiž věc pravomocně rozhodnutá mohla být stále znovu a znovu otevírána pouze na základě tvrzení účastníka, že bylo zasaženo do jeho ústavních práv (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16. října 2008, sp. zn. III. ÚS 977/08, dostupné z: nalus.usoud.cz).
Další argumentace dovolatelky se již vztahuje k případnému věcnému posouzení žaloby, které je však s ohledem na shora uvedené vyloučené překážkou věci rozsouzené. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání není podle §237 odst. 1 o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu