ECLI:CZ:NS:2016:30.CDO.2583.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 2583/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobkyně P. R. , zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 63/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015, č. j. 55 Co 466/2014-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 7. 2014, č. j. 11 C 63/2014-34, zamítl žalobu, aby soud konstatoval v petitu žalobkyní specifikovaném znění porušení jejího práva na osobní svobodu a na to, aby nikdo nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon (výrok I), aby byla žalované uložena povinnost písemně se omluvit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku doporučeným, datovaným, podpisem oprávněné úřední osoby a otiskem úředního razítka opatřeným dopisem v petitu žalobkyní specifikovaném znění (výrok II) a aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 62 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 55 Co 466/2014-61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že nezákonnou vazbou žalobkyně od 29. 1. 2013 do 28. 2. 2013 bylo porušeno její právo na osobní svobodu a uložil žalované se za toto žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku písemně omluvit, dále rozsudek ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně byla vzata do vazby na základě usnesení Okresního soudu Praha – západ ze dne 31. 1. 2013, č. j. 33 Nt 1203/2013-15, počínaje dnem 29. 1. 2013 od 15:00. Toto rozhodnutí bylo následně zrušeno k stížnosti žalobkyně usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2013, č. j. 14 to 93/2013-27, když žalobkyně byla omezena na osobní svobodě nejpozději od 11:00 dne 29. 1. 2013. Okresní soud Praha – západ vyznačil datum převzetí návrhu na vzetí do vazby dne 31. 1. 2013 v 12:50. Krajský soud v Praze proto konstatoval, že nebyla dodržena zákonná lhůta 48 hodin k podání návrhu na vzetí do vazby, a vazba je tudíž nezákonná. Žalobkyně byla z vazby propuštěna dne 28. 2. 2013. Žalobkyně byla rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2013, č. j. 1 T 45/2013-1066, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2014 uznána vinnou ze zločinu zpronevěry a pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let.
Žalobkyně se svou žalobou domáhala přiznání výše specifikovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nezákonným držením ve vazbě, a to ve formě konstatování porušení práva na osobní svobodu a na to, aby nikdo nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, ve formě omluvy a ve formě peněžitého zadostiučinění.
Soud prvního stupně shledal, že žalobkyně byla vzata do vazby na základě nezákonného rozhodnutí a ve vazbě byla následně držena po dobu 31 dní. Dospěl taktéž k závěru, že tímto postupem byla porušena její základní práva podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod, uvedl však, že s ohledem na skutečnost, že žalobkyně byla v předmětném řízení pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 7 let a vzhledem k tomu, že nezákonné omezení na svobodě trvalo 31 dní, o něž jí bude délka trestu zkrácena, byla žalobkyni vzniklá újma již dostatečně kompenzována konstatováním porušení práva a omluvou obsaženými ve vyjádření Ministerstva spravedlnosti k žádosti žalobkyně ze dne 27. 3. 2014. Soud prvního stupně proto žalobu v celém rozsahu zamítl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně dostatečně a správně zjistil rozhodné skutkové okolnosti, nesprávně je však právně posoudil. Odvolací soud shledal, že z vyjádření Ministerstva spravedlnosti zaslaného žalobkyni dne 27. 3. 2014 vyplývá pouze konstatování porušení práva vydaným nezákonným rozhodnutí a omluva za ně, nikoliv pak za důsledky takového rozhodnutí. Odvolací soud proto konstatoval, že bylo porušeno právo žalobkyně na osobní svobodu a dále uložil žalované, aby se žalobkyni omluvila. Odvolací soud však shledal nedůvodnými požadavky žalobkyně na formulaci konstatování porušení práva a obsah omluvy, a to jednak proto, že jsou nadbytečně podrobné a jednak proto, že jsou částečně nedůvodné, když nezákonné bylo pouze vzetí žalobkyně do vazby, nikoliv však samotné stíhání. Ohledně požadavku na přiměřené zadostiučinění v penězích se ztotožnil s odůvodněním soudu prvního stupně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně řádné a včasné dovolání, v němž výslovně napadla oba výroky rozsudku odvolacího soudu. Ve svém podání uvedla toliko tři námitky. Dovolatelka se v první řadě domnívá, že soudy postupovaly nesprávně, pokud jí nepřiznaly žádné zadostiučinění v penězích z toho důvodu, že byla následně uznána vinnou ze zločinu zpronevěry a pravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a protože jí doba strávená ve vazbě bude do doby trestu započítána. Dle dovolatelky to však nemění ničeho na tom, že osobní svoboda žalobkyně byla vazbou omezena nezákonně, a je třeba takovou nemajetkovou újmu odškodnit. Dovolatelka dále uvedla, že odvolací soud nerespektoval konstantní judikaturu dovolacího soudu ohledně toho, jak má být ve výroku formulováno, jaké právo žalobce bylo porušeno, když konstatoval toliko pouze porušení práva na osobní svobodu, a nikoliv už práva na to, aby nikdo nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon. Dovolatelka v neposlední řadě uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když odvolací soud ve výroku rozhodnutí nespecifikoval, jak má znít soudem uložena omluva, což činí rozsudek materiálně nevykonatelným.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 7. 1. 2015 a jelikož řízení v projednávané věci bylo zahájeno po 1. 1. 2014, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolatelka v první řadě namítá, že odvolací soud jakož i soud prvního stupně nepostupovaly správně, když jí nepřiznaly přiměřené zadostiučinění v penězích s ohledem na to, že jí doba strávená ve vazbě byla započtena na nepodmíněný trest odnětí svobody, k němuž byla odsouzena.
Podle ustanovení §7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, mají právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
Podle ustanovení §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
Nejvyšší soud se již v minulosti vyslovil k zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu. Uvedl, že základním vodítkem pro určení vhodné formy satisfakce je podmínka, že se musí jednat o zadostiučinění přiměřené, tedy takové, které poskytne poškozené osobě vhodnou a zároveň účinnou nápravu. Na prvním místě přichází v úvahu poskytnutí zadostiučinění formou konstatování porušení práva jako jedné z forem morální satisfakce. Pokud konstatování porušení práva stěžovatele nepředstavuje samo o sobě postačující a zároveň účinnou náhradu za vzniklou nemajetkovou újmu, je na zvážení soudu, zda nemajetkovou újmu není možné nahradit jinak, např. formou omluvy, zmírněním uloženého trestu, a podobně. Jednotlivé prostředky nápravy se přitom mohou lišit podle toho, zda došlo ke vzniku nemajetkové újmy z důvodu nepřiměřené délky řízení či z důvodu jiného nesprávného úředního postupu nebo nezákonného rozhodnutí. Peněžní satisfakce připadá v úvahu tehdy, pokud by morální satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní. Poskytnutí finanční náhrady je tedy považováno za formu zadostiučinění pro poškozené nejsilnější a nejhodnotnější, zatímco konstatování porušení práva za pouhý mezník nutný k vyjádření, že k určitému pochybení orgánů veřejné moci došlo. Právní úprava §31a odst. 2 OdpŠk stanoví určitá pravidla, podle kterých musí soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) při stanovení formy zadostiučinění postupovat, a to s ohledem na přiměřenost zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmě. Forma peněžité satisfakce přichází do úvahy jako prostředek odškodnění závažné nemajetkové újmy za současného splnění dvou podmínek, a sice že nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jiným způsobem a konstatování porušení práva se samo o sobě nejevilo jako dostatečné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
K otázce poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonnou vazbou, jejíž délka byla započtena na uložený trest odnětí svobody, se dovolací soud vyjádřil již ve svém rozsudku ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2486/2013, ve kterém uvedl, že je lhostejno, zda je žalobce omezen na svobodě v rámci vazby či v rámci výkonu trestu odnětí svobody, je-li omezení na svobodě kvalitativně stejné a je-li na svobodě omezen po stejný počet dní. Jediným rozdílem zůstává konkrétní období, kdy je žalobce na svobodě omezen. Bylo by tedy možné si představit, že by osobě omezené na svobodě nezákonnou vazbou mohla vzniknout újma, která by započtením nebyla dostatečně odčiněna, právě v souvislosti s tím, že by v rozhodné době, kdy byla na svobodě omezena nezákonnou vazbou, například zmeškal nějakou důležitou životní událost. Pokud však dovolatelka takovou újmu netvrdí, pak je nemajetková újma způsobená nezákonný držením ve vazbě dostatečně zhojena započtením doby, kterou žalobce strávil ve vazbě na dobu výkonu trestu.
Jestliže tedy odvolací soud uvedl, že újma způsobená žalobkyni tím, že byla ve vazbě nezákonně držena po dobu 31 dní, je dostatečně zhojena již započtením doby ve vazbě strávené na dobu výkonu trestu, postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a námitka dovolatelky tak není způsobilá založit přípustnost dovolání.
Pokud dovolatelka dále uvádí, že odvolací soud pochybil, když ve výroku rozsudku konstatoval toliko pouze porušení práva na osobní svobodu, a nikoliv už práva na to, aby nikdo nebyl stíhán nebo zbaven svobody jinak, než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon, ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání. Dovolatelka totiž zcela pomíjí, že odvolací soud porušení jiného základního práva dovolatelky než právě práva na osobní svobody neshledal, což také ve svém rozhodnutí zdůvodnil, když uvedl, že nezákonné bylo toliko vzetí dovolatelky do vazby, nikoliv však již samotné její stíhání. Dovolatelka však napadá pouze formu výroku rozsudku odvolacího soudu, a nikoliv samotný závěr odvolacího soudu, že její další základní lidská práva porušena nebyla.
Pokud pak jde o námitku materiální nevykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu, jak dovolatelka sama uvádí, jde o namítanou vadu řízení. Dovolání lze v souladu s ustanovením §241a o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K vadám řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přihlíží v souladu s ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Neboť se dovolatelce přípustnost dovolání založit nepodařilo, dovolací soud se namítanou vadou řízení nezabýval.
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné s ohledem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek: „jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek žalobkyně.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 19. 1. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu