ECLI:CZ:NS:2005:30.CDO.2602.2004.1
sp. zn. 30 Cdo 2602/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce I., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti R. Č., a.s., zastoupené advokátem, o 567 871,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 12/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. května 2004, č.j. 3 Co 41/2003-71, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce jeho zástupci, advokátu, částku 10.085,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. května 2004, č.j. 3 Co 41/2003-71, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2003, č.j. 34 C 12/2003-43, kterým soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci částku 567.871,- Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud dovodil, že u rozhodnutí soudu prvního stupně byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle §153a odst. 1, 3 a §114b odst. 5 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Poukázal na skutečnost, že soud prvního stupně rozhodl platebním rozkazem, který napadla žalovaná včasným odporem. Ten zůstal nezdůvodněn, přestože výrokem II. obsaženým v platebním rozkazu byla žalovaná vyzvána, aby pro případ, že bude odpor podán, se ve lhůtě třiceti dnů od podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé, či sdělila důvody, které jí v tom brání. Tento výrok obsahoval i údaje a poučení o následcích nesplnění této povinnosti podle ustanovení §114 odst. 5 o.s.ř. Odvolací soud uvedl, že nejde o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír, ani o věc uvedenou v ustanovení §118b a §120 odst. 2 o.s.ř. Žalovaná ve stanovené lhůtě příslušné vyjádření nepodala. Došlo proto k fikci uznání uplatněného nároku žalovanou (§114 odst. 5 o.s.ř.). Soud prvního stupně tedy ve věci správně rozhodl rozsudkem pro uznání.
K dalším námitkám žalobkyně mimo jiné podotkl, že uvedení výzvy k vyjádření ve smyslu ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. ve vydaném platebním rozkazu, nemění nic na tom, že svým charakterem jde o samostatný výrok. Jedná se o rozhodnutí procesní povahy, tedy o usnesení (obdobně, jako charakter usnesení má i část rozhodnutí platebního rozkazu, která se týká nákladů řízení účastníků). Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku o nedostatku náležitostí žaloby, spočívající ve výtce, že nebylo doloženo, zda osoba, která návrh na zahájení řízení podepsala, je osobou oprávněnou za žalobce jednat. Připomněl, že pokud byla žaloba podepsána osobou, označenou jako \"ředitel společnosti\", nešlo o vadu žaloby a pochybnosti k oprávnění této osoby jednat za žalobce soud prvního stupně zřejmě neměl. V průběhu odvolacího řízení bylo (přitom) oprávnění Ing. M. M. jako ředitele společnosti za žalobce jednat doloženo.
Rozhodnutí odvolacího soudu nabylo právní moci dne 13. července 2004, přičemž zástupci žalované bylo doručeno téhož dne.
Proti uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dne 13. září 2004 včasné dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí je přípustné na základě §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je podle dovolatelky založeno na nesprávném právním posouzení. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení §24la odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje v řešení těchto otázek:
- Zda je soud oprávněn vydat usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. (resp. vydat poté rozsudek pro uznání), nebyl-li odstraněn nedostatek podmínky řízení, spočívající v nedostatku průkazu k jednání za žalobce-právnickou osobu,
- zda je odvolací soud oprávněn potvrdit rozsudek pro uznání, vydaný na základě fikce uznání podle §114b odst. 5 o.s.ř., přesto, že nebyl odstraněn nedostatek podmínky řízení, když nebylo prokazováno oprávnění k jednání za žalobce jako právnickou osobu za situace, kdy je toto oprávnění doloženo až v odvolacím řízení,
- zda je soud oprávněn vydat usnesení podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. (resp. následně vydat rozsudek pro uznání), pokud ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě nelze aplikací žádného právního předpisu dovodit možnost existence žalobcem požadovaného nároku,
- zda je umístění televizních či rozhlasových přijímačů (nebo jiných zařízení, umožňujících nebo zajišťujících sdělování uměleckých děl, výkonů, resp. nebo zvukových či zvukově obrazových záznamů) do hotelových pokojů po účinnosti zákona č. 121/2000 Sb. (autorský zákon), sdělováním uměleckých děl, výkonů nebo zvukových či zvukově obrazových záznamů veřejnosti provozovatelem hotelu, a pokud ano, zda je tomu tak vždy nebo jen za splnění určitých podmínek a jakých.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se písemně vyjádřil žalobce. Uvedl, že je přesvědčen, že žaloba netrpěla žádnými vadami, které by bránily pokračovat v řízení. Na základě této žaloby a předložených listinných důkazů mohl soud prvního stupně řádně věc projednat a rozhodnout. Listinnými důkazy bylo nepochybně podloženo, že žalovaný sděluje umělecké výkony a zvukové a zvukově obrazové záznamy veřejnosti provozováním technických zařízení na hotelových pokojích. Jedná se tedy o užití ve smyslu ustanovení §71 odst. 2 písm. g), §76 odst. 2 písm. e) a §80 odst. 2 písm. e) autorského zákona a nejde tedy proto o užití pro osobní potřebu. Žalobce navrhl, aby dovolání žalované dovolací soud zamítl (resp. odmítl) jako nedůvodné a uložil jí povinnost nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Dovolání žalované není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle druhé z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. není dána, neboť odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Při úvaze o možnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je určující zjištění, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Kdy tomu tak je se příkladmo uvádí v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., podle něhož má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. se od sebe v některých směrech významně odlišují. Jestliže přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. nastává při splnění v nich stanovených předpokladů přímo ze zákona, pak podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné, jen když dovolací soud dospěje k závěru, že potvrzující rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., může dovolatel napadnout ze všech zákonem stanovených dovolacích důvodů (§241a odst. 2 a 3 o.s.ř.), zatímco rozsudek odvolacího soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. lze napadnout jen z důvodu vad řízení a nesprávného právního posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. To však nemění nic na skutečnosti, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. může být založena jedině v případě, že v posuzované věci má napadené rozhodnutí charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, což odpovídá uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. Naproti tomu uplatnění skutečností, které odpovídají dovolacímu důvodu podle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o.s.ř., není ve většině případů z hlediska úvah o přípustnosti dovolání významné. Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
S ohledem na skutečnost, že uplatněným dovolacím důvodem je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (předpokládající, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a to v případě, že otázka, zda takováto vada dána je či není, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesního) předpisu (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004).
Podle ustanovení §79 odst. 1 věta prvá a druhá o.s.ř. se řízení zahajuje na návrh, který musí mimo jiné obsahovat obecné náležitosti podání ve smyslu ustanovení §42 odst. 4 o.s.ř. Z návrhu tak musí být mimo jiné patrno, kdo jej činí a tento návrh musí být podepsán a datován.
Po zahájení řízení předseda senátu především zkoumá, zda jsou splněny podmínky řízení a zda byly odstraněny případné vady v žalobě (§114 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu, s výjimkou věcí, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), a věcí uvedených v §118b a §120 odst. 2 o.s.ř. místo výzvy podle §114a odst. 2 písm. a) o.s.ř., nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení. K podání vyjádření určí lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dnů od doručení usnesení.
Podle ustanovení §114b odst. 2 o.s.ř. může být usnesením s výzvou, aby se žalovaný ve věci písemně vyjádřil, vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Lhůtu k podání vyjádření v tomto případě soud určí až ode dne podání odporu proti platebnímu rozkazu.
Jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o.s.ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. O tomto následku (§153a odst. 3) musí být poučen (§114b odst. 5 o.s.ř.).
Těžiště výtek dovolatelky vůči napadenému rozsudku Vrchního soudu v Praze spočívá v tvrzení, že soud prvního stupně rozhodl rozsudkem pro uznání, ač ve věci nebyly splněny podmínky řízení. Dovolací soud však nemá důvodu nesouhlasit s odvolacím soudem, pokud neshledal opodstatněnou námitku o nedostatku náležitostí žaloby v dané věci, spočívající v nedoložení, zda na žalobě podepsaná osoba, je osobou oprávněnou za žalobce jednat (žaloba byla podepsána osobou, označenou jako \"ředitel společnosti\"). Žaloba formálně (a jak se projevilo i v dalším průběhu řízení) ani fakticky netrpěla vadou týkající se požadavku jejího signování. Jestliže soud prvního stupně neměl pochybnosti o oprávnění osoby, která žalobu svým podpisem opatřila, provádění případného šetření o tom, zda jde skutečně o osobu k tomu oprávněnou, by bylo fakticky v rozporu s cílem zákonné úpravy přípravy jednání, která má urychlit řízení ve věci v prvním stupni a racionalizovat jeho průběh. Tento závěr je v posuzované věci o to významnější, neboť - jak připomněl odvolací soud (a ani sám dovolatel tuto skutečnost v rámci svého dovolání fakticky nezpochybňuje) - v průběhu řízení bylo oprávnění Ing. M. M. jako ředitele společnosti (který žalobu podepsal) za žalobce jednat doloženo.
Jestliže žalovaná v dovolání namítá, že ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě nelze dovodit existenci žalobcem požadovaného nároku, pak ustanovení §114b o. s. ř. bylo zavedeno zákonem č. 30/2000 Sb., kterým byl s účinností od 1. ledna 2001 novelizován občanský soudní řád. Tak byla mimo jiné podstatně změněna právní úprava postupu soudu prvního stupně při přípravě jednání a při vlastním projednávání věci samé. Smyslem a cílem přijatých změn bylo též posílit odpovědnost účastníků řízení za jeho výsledek se záměrem zrychlit řízení ve věci v prvním stupni a racionalizovat jeho průběh. Úkolem soudu je připravit jednání tak, aby při něm mohla být věc projednána a aby ji bylo možno rozhodnout zpravidla při prvním jednání. Účelem přípravy jednání ve sporném řízení je určit okruh právně významných skutkových okolností, které jsou mezi účastníky sporné a které budou předmětem dokazování, jakož i zajistit obstarání důkazů, jejichž provedení účastníci k prokázání svých tvrzení navrhli, ale nemohou je sami předložit (např. stanoviska úřadů, vyžádání důkazů od třetích osob, připojení soudních spisů). V ustanovení §114a a §114b o.s.ř. jsou stanoveny některé prostředky a metody, jejichž pomocí lze cíle vlastní přípravy jednání dosáhnout.
Jelikož okruh sporných skutečností nelze určit bez součinnosti žalovaného, vychází zákon v zájmu hospodárnosti a efektivity řízení ze zásady, že také žalovaný musí být zavázán již ve stadiu přípravy jednání vyjádřit se ve věci. Tuto povinnost mu soud ukládá výzvou podle §114b odst. 1, resp. podle §114b odst. 2 o.s.ř., pod fikcí uznání nároku (§114b odst. 5 o.s.ř.).
Ustanovení §114b odst. 1 o.s.ř. je institutem přípravy prvního jednání ve sporném řízení, které v odůvodněných případech - vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu - dává soudu možnost, s výjimkou věcí tímto ustanovením vyloučených, vyzvat účastníka pod fikcí uznání nároku k písemnému vyjádření.
Z ustanovení §114b odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že soud může usnesením podle odstavce 1 žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil, vždy, jestliže o nároku uplatněném v žalobě rozhodl v souladu se zákonem platebním rozkazem. Ve věcech, v nichž nelze vydat usnesení podle §114b odst. 1 o.s.ř., tedy ve věcech uvedených v §118b, §120 odst. 2 o.s.ř., jakož i ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o.s.ř.), nepřichází zpravidla vydání platebního rozkazu v úvahu a nemusí být splněny ani jindy nezbytné předpoklady, že to vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Tento závěr lze opřít o jazykový výklad samotného znění §114b odst. 2 o.s.ř. Jestliže v něm zákonodárce použil slovního spojení \"usnesení podle odstavce 1\" (a nikoliv například \"usnesení za podmínek podle odstavce 1\"), je tento odkaz třeba chápat pouze jako odkaz na možnost vydání usnesení s kvalifikovanou výzvou, když předpoklady jeho vydání vycházejí z §172 o. s. ř. Slovní spojení \"usnesení podle odstavce 1\" lze tudíž jazykově vykládat pouze tak, že v případě usnesení podle §114b odst. 2 o.s.ř. musí jít o usnesení s obsahem a náležitostmi podle odstavce 1, nikoliv však za podmínek (předpokladů) podle odstavce 1. Úmyslem zákonodárce nebylo vázat možnost postupu podle §114b odst. 2 o.s.ř. i na splnění předpokladů, za nichž lze vydat usnesení podle odstavce 1 (shodně srov. Drápal, L., Příprava jednání a projednání věci samé ve sporném řízení před soudem prvního stupně po novele občanského soudního řádu. Právní rozhledy 5/2002 - mimořádná příloha).
K tomuto závěru lze dospět i systematickým výkladem předmětného ustanovení.
Ustanovení §114b odst. 2 o.s.ř., na rozdíl od jeho odstavce 1, míří zcela na jinou procesní situaci, kdy je výzva k vyjádření vydávána s platebním rozkazem a současně s ním je i žalovanému doručována. Ze vzájemné provázanosti platebního rozkazu a usnesení podle §114b odst. 2 o.s.ř.vyplývá, že obě tato rozhodnutí je třeba žalovanému doručit jedinou zásilkou, popřípadě obě tato rozhodnutí musí být pojata do jediné listiny. Povinnost žalovaného vyjádřit se ve věci a připojit listinné důkazy, popřípadě označit důkazy k prokázání tvrzení, je žalovanému ukládána \"podmíněně\", tedy za předpokladu, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Povinnost vyjádřit se splní žalovaný jak tím, že v odůvodnění odporu uvede skutkové okolnosti, na nichž staví svou obranu, a označí důkazy, tak tím, že odpor neodůvodní a v určené lhůtě se ve věci vyjádří samostatným kvalifikovaným podáním.
Podle ustanovení §172 odst. 1 věty první o.s.ř. může soud i bez výslovné žádosti žalobce a bez slyšení žalovaného vydat platební rozkaz jen tehdy, je-li v žalobě uplatněno právo na zaplacení peněžité částky a vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených žalobcem. Platební rozkaz pak nelze vydat v případech uvedených v druhém odstavci téhož ustanovení.
Platební rozkaz tak lze vydat jen v případě, jsou-li současně splněny dvě podmínky - předmětem žalobního nároku je peněžité plnění a právní posouzení skutečností uvedených žalobcem vede k závěru, že žaloba je důvodná v plném rozsahu. Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem pouze v případě, že jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního návrhu. (obdobně srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. ledna 2005, sp.zn. 32 Odo 382/2004).
Jak vyplývá z návrhu na zahájení tohoto řízení (žaloby), žalobcem uplatněné právo vyvozované z úpravy obsažené v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, vyplývá z jím uvedených skutečností. Ani tato námitka žalované se proto nejeví jako opodstatněná a dokládající, že by se u napadeného rozsudku jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Jestliže se dovolání žalované zabývá právní podstatou sporu, pak je nutno připomenout, že odvolání proti rozsudku pro uznání Městského soudu v Praze mohl Vrchní soud v Praze přezkoumávat ve smyslu §205b o.s.ř. pouze z hlediska vad uvedených v §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. a z hlediska naplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř. Podle §205 odst. 2 písm. a) o.s.ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit pouze tím, že nebyly splněny podmínky řízení, rozhodoval věcně nepříslušný soud prvního stupně, rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce (přísedící) nebo soud prvního stupně byl nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.
Z ustanovení §205b dále vyplývá, že přezkoumání rozsudku pro uznání je možné - vedle výše uvedených vad v §205a odst. 2 písm. a) o.s.ř. - jen z hlediska naplnění zákonem stanovených předpokladů pro vydání rozsudku pro uznání ve smyslu §153a o.s.ř. V případě, že rozsudek pro uznání byl vydán na základě fikce uznání (§153a odst. 3 o.s.ř.), jsou formálními předpoklady vydání rozsudku pro uznání předpoklady, za nichž tato fikce uznání vzniká (§114 odst. 5 o.s.ř.).
Jsou-li splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, právní posouzení věci se omezuje v zásadě jen na to, zda nejde o věc, v níž nelze uzavřít nebo schválit smír, zda nejde o věc uvedenou v §120 odst. 2 o.s.ř., případně zda nejde o řízení, které je podle §118b odst. l o.s.ř. koncentrováno ze zákona. Jak vyplývá ze spisu, odvolací soud ve věci postupoval v souladu s uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu.
Z vyloženého vyplývá závěr, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není možno posuzovat jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Nelze proto současně dovodit ani to, že je proti němu dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyššímu soudu České republiky jako soudu dovolacímu (§10a o.s.ř.) proto nezbylo, než toto dovolání jako nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když
v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování advokátem je určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle §2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud rozhoduje podle §147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle §10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního stupně, není-li stanoveno jinak. Podle §3 odst. 1 vyhlášky činí sazba odměny v této věci 40.018,- Kč. Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo nutno s přihlédnutím k §18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny zástupce žalobce snížit o 50 %, t.j. na částku 20.009,- Kč. S ohledem na to, že dovolací soud dovolání odmítl, byla uvedená částka odměny podle ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 vyhlášky dále snížena o 50 % na 10.004,50 Kč, t.j. po zaokrouhlení podle §16 odst. 2 vyhlášky na 10.010,- Kč.
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových výdajů a na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§2 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalobce proto patří též paušální náhrada hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 10.085,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. listopadu 2005
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu