ECLI:CZ:NS:2007:30.CDO.2612.2006.1
sp. zn. 30 Cdo 2612/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce Z. H., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní společnosti C. 2., spol. s r.o., o uveřejnění odpovědi, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 103/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. března 2006, č.j. 1 Co 197/2005-92, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2005, č.j. 34 C 103/2004-48, zamítl žalobu, aby žalovaná uveřejnila odpověď ve znění uvedeném ve výroku tohoto rozhodnutí, jíž se žalobce domáhal v souvislosti s reportáží, kterou dne 15. června 2004 žalovaná uveřejnila pod názvem „P. s.“ v pořadu televizní stanice N. „N. v. o.“. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na ustanovení §35 násl. zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „Zákon“) dospěl k závěru, že žaloba není po právu z celé řady formálních důvodů. Výzva k publikaci odpovědi nebyla náležitě doručena žalované; nadto žalobce požaduje odpověď (ve znění), ke které nebyla podána výzva. Ze samotné odpovědi nadto není patrné, kdo ji činí a jakého pořadu se týká.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2006, č.j. 1 Co 197/2005-92, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a rozhodl o nákladech dovolacího řízení.
Odvolací soud, který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, se sice v plném rozsahu neztotožnil s jeho právním posouzením, přesto však dospěl k závěru
o nedůvodnosti podané žaloby. Za správnou totiž shledal argumentaci, že z navrženého znění odpovědi není patrno, k jakému uveřejněnému sdělení obsahujícímu skutková tvrzení se vztahuje, konkrétně jakého pořadu se týká. Nebyl proto splněn formální předpoklad pro uveřejnění odpovědi vyžadovaný ustanovením §35 odst. 1 Zákona. Již tato okolnost musela vést k zamítnutí žaloby bez ohledu na otázku správnosti údajů, jimiž se žalobce cítí dotčen na své cti, důstojnosti a soukromí. Bez uvedení údajů o tom, jakého pořadu se odpověď týká, ztrácí (požadovaná) odpověď smysl a účel, který institut odpovědi sleduje.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 26. dubna 2006, a téhož dne nabyl právní moci.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dne 26. června 2006 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Připomíná, že odvolací soud dospěl k závěru, že nebyl splněn formální předpoklad uveřejnění požadované odpovědi vyžadovaný ustanovením §35 odst. 1 Zákona, avšak dovolatel jej nepovažuje za správný. Z ustanovení §38 odst. 1 písm. a) a b) Zákona je třeba dovodit, že je povinností provozovatele v případech, kdy není odpověď uvedena ve stejném pořadu, uvést, ve kterém pořadu byla napadená sdělení odvysílána. Odvolací soud proto pochybil, pokud za formální nedostatek považuje skutečnost, že v textu výzvy k uveřejnění požadované odpovědi, nebylo uvedeno, kterého pořadu se odpověď týká. Tuto náležitost odpovědi Zákon ve svém ustanovení §35 odst. 1, resp. ani v dalších ustanoveních neuvádí. Proto je podle názoru dovolatele uvedení pořadu
(v žádosti o uveřejnění pořadu), ve kterém byla napadená sdělení odvysílána, nadbytečné, neboť je to ze zákona povinností provozovatele vysílání. Dále poukazuje
na to, že účelu zákona může být dosaženo nejlépe tehdy, kdy posluchač má přímo v odpovědi možnost konfrontovat nepravdivá, či zkreslující tvrzení s vylíčením skutkových tvrzení (uvedených) dotčenou osobou. Odpověď tak může být i širší, než uveřejněné sdělení. Nelze přitom oddělit formální a věcnou stránku institutu odpovědi. Proto určité formální nedostatky (uplatněné odpovědi) nemohou být významné v případě, že došlo k závažnému zásahu do osobnostních práv jednotlivce.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první Čl. II. bodu 3 (s přihlédnutím k bodu 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s negativním závěrem.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy tomu tak je, se příkladmo uvádí
v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.
Protože je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen
z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., je třeba vztáhnout na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §35 Zákona, upravujícího právo na odpověď, jestliže bylo
v rozhlasovém nebo televizním vysílání uveřejněno sdělení obsahující skutkové tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí určité fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na provozovateli vysílání uveřejnění odpovědi. Provozovatel vysílání je povinen na žádost této osoby odpověď uveřejnit (odst. 1). Odpověď se musí omezit pouze na skutkové tvrzení, kterým se tvrzení podle odstavce 1 uvádí na pravou míru, nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení, a je-li napadána jen jeho část, pak této části; z odpovědi musí být patrno, kdo ji činí (odst. 2). Osoba, na jejíž žádost byla provozovatelem vysílání uveřejněna odpověď podle tohoto zákona, nemůže požadovat uveřejnění další odpovědi na tuto odpověď (odst. 3).
Podle ustanovení §37 Zákona, upravujícího podávání a náležitosti žádosti
o uveřejnění odpovědi a dodatečného sdělení, musí mít žádost o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení písemnou formu (odst. 1). Ze žádosti o uveřejnění odpovědi musí být zřejmé, v čem se skutkové tvrzení obsažené v uveřejněném sdělení dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby anebo jména nebo dobré pověsti právnické osoby. Součástí žádosti musí být též návrh znění odpovědi nebo dodatečného sdělení (odst. 2). Žádost o uveřejnění odpovědi musí být provozovateli vysílání doručena nejpozději do 30 dnů ode dne uveřejnění napadeného sdělení v rozhlasovém nebo televizním vysílání, jinak právo na uveřejnění odpovědi zaniká (odst. 3).
Z ustanovení §38 Zákona vyplývá, že odpověď nebo dodatečné sdělení je provozovatel vysílání povinen uveřejnit
a) ve stejném pořadu, v němž bylo uveřejněno napadené sdělení, a nebude-li to možné, ve stejně hodnotném vysílacím čase, v jakém bylo uveřejněno napadené sdělení, a to takovým způsobem, aby nové sdělení bylo formou rovnocenné
a rozsahem přiměřené napadenému sdělení,
b) výslovným označením \"odpověď\" nebo \"dodatečné sdělení\",
c) na vlastní náklady,
d) v témže jazyce, ve kterém bylo uveřejněno napadené sdělení,
e) s uvedením jména a příjmení nebo názvu osoby, která o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení žádá, jestliže osoba takový požadavek uplatnila (odst. 1).
Provozovatel vysílání je povinen odpověď nebo dodatečné sdělení uveřejnit do 8 dnů
od doručení žádosti o uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení (odst. 2).
Podle ustanovení §39 Zákona neuveřejní-li provozovatel vysílání odpověď nebo dodatečné sdělení vůbec nebo nedodrží-li podmínky pro uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení stanovené v §38, rozhodne o povinnosti uveřejnit odpověď nebo dodatečné sdělení na návrh osoby, která o jejich uveřejnění požádala, soud (odst. 1).
Návrh musí být podán u soudu do 15 dnů po uplynutí lhůty stanovené pro zveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení, jinak právo domáhat se uveřejnění odpovědi nebo dodatečného sdělení u soudu zaniká (odst. 2).
Základem rozhodnutí odvolacího soudu je úvaha, podle níž z navrženého znění odpovědi není patrno, k jakému uveřejněnému sdělení obsahujícímu skutková tvrzení se vztahuje, konkrétně jakého pořadu se týká, takže nebyl splněn formální předpoklad pro uveřejnění odpovědi vyžadovaný ustanovením §35 odst. 1 Zákona. Bez uvedení údajů
o tom, jakého pořadu se odpověď týká, ztrácí (požadovaná) odpověď smysl a účel, který institut odpovědi sleduje.
Z výše citovaných ustanovení je třeba dovodit, že účelem požadované odpovědi je uvést příslušné skutkové tvrzení na pravou míru, resp. neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení doplnit nebo zpřesnit. Pokud toho však navržené znění odpovědi není schopno, nemůže být žalobě na uveřejnění odpovědi v tomto znění vyhověno v důsledku nenaplnění předpokladů vyplývajících ze zmíněných ustanovení. O takový případ půjde např. pokud uplatňovaná odpověď obsahuje logické nedostatky kompozice textu, nebo z ní není zřejmé, ke kterému tvrzení se vztahuje. Pro vymezení sporného tvrzení je základním předpokladem označení pořadu, v němž odeznělo. Z logiky věci (se současným přihlédnutím ke konstatovaným ustanovením Zákona) vyplývá, že je věcí žadatele o odpověď v žádosti tuto skutečnost uvést. Není věcí povinného subjektu
za oprávněného určovat, jakého pořadu se žádost o odpověď týká, a v tomto smyslu požadovanou odpověď doplňovat.
Je proto třeba uzavřít, že napadené rozhodnutí vychází plně z výše naznačené právní úpravy. Není je tedy důvodu považovat za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s přihlédnutím k odst. 3 téhož ustanovení.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. února 2007
JUDr. Pavel P a v l í k , v.r.
předseda senátu